Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3923/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3923.18.1
Datum podání03.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h, § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3923/18 ze dne 18. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Lieberzeita, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem Dobrovského 1463, Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 20 Cdo 2082/2018-628, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2017, č. j. 15 Co 421/2017-546, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2017, č. j. 13 Nc 16197/2004-518, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.

3. Napadeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 13 Nc 16197/2004-18. Obvodní soud rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledal podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém zopakoval argumenty předestřené v návrhu na zastavení exekuce. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") však usnesení obvodního soudu posoudil podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné a potvrdil je. Odvolací soud totiž konstatoval, že stěžovatel "netvrdil, natož doložil, ani jediný [...] ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Neustále opakovaná tvrzení o tom, že s prvním povinným [Ing. Josefem Čížem] mají nevypořádané finanční nároky, když první povinný si měl ponechat zisk ze sdružení, a dále, že nalézací řízení trpělo vadami, nejsou důvodem pro zastavení exekuce."

5. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c o. s. ř, neboť nesplnilo obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.; především neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

6. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou již předestřel v řízení před obecnými soudy. Tato argumentace je však vedena toliko v rovině práva podústavního a vychází z nesprávného předpokladu, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Stěžovatel tak setrvává na názoru, že vůči němu, coby povinnému, mělo být přistoupeno k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž stanoví, že výkon rozhodnutí je nepřípustný z jiného důvodu, pro který rozhodnutí nelze vykonat. V odkazu na judikaturu zdejšího soudu (nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) stěžovatel dovozuje, že tímto jiným důvodem může být rovněž zjevná nespravedlnost, jež dle jeho názoru v nyní projednávaném případě souvisí s nesprávnou aplikací ustanovení § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Poukazuje na skutečnost, že jeho podnikatelské aktivity spjaté se sdružením, jež bylo tvořeno jím a Ing. Josefem Čížem (v řízení před obecnými soudy vystupujícím coby první povinný), zanikly dohodou o rozdělení majetku, dle které převzal veškerá pasiva právě první povinný, jenž by tak měl být jediným subjektem, proti kterému je vedena exekuce. Stěžovatel, obdobně jako v předchozím řízení před obecnými soudy, dále poukazuje na nedostatek bdělosti oprávněného (společnosti Böhler Uddeholm CZ, s. r. o., resp. právního nástupce, společnosti voestalpine High Performance Metals CZ, s. r. o.), pochybení v probíhajícím exekučním řízení (např. neoprávněné postižení výlučného majetku manželky stěžovatele) a v neposlední řadě též na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, č. j. 5 Cm 337/2006-267, v němž bylo potvrzeno, že veškerý majetek a s ním spjaté závazky předmětného sdružení převzal první povinný. Proto stěžovatel navrhuje zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o stěžovatelem podaném návrhu na zastavení exekuce, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ze shora předestřených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však nabídl jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti v této polemice pokračuje.

9. Podstatou ústavní stížnosti je tak nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích. V této souvislosti nicméně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán přezkoumávat správnost právních závěrů vyvozených obecnými soudy - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

10. Ústavní soud přitom konstatuje, že z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí obecných soudů, která byla v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, nezjistil jakýkoliv náznak stěžovatelem tvrzeného porušení základních práv.

11. Nepřípadný je rovněž stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281). Zdejší soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že i v řízení vykonávacím může být výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízení sleduje (srov. bod 16 cit. nálezu). Naznačený postup, spjatý s následným využitím ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., však může být využit toliko výjimečně k odstranění zjevné nespravedlnosti (např. v citovaném nálezu se jednalo o zcela absurdní situaci, kdy bylo proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a musely být plně vědomy toho, že stěžovatel, jenž byl coby nevidomý pokutován za jízdu načerno, žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl). Nespravedlnost ve výše naznačeném smyslu však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal. Názor stěžovatele, jenž opakovaně upozorňuje na skutečnost, že v důsledku dohodou provedeného rozpuštění shora zmiňovaného sdružení měl být jediným povinným subjektem exekučního řízení Ing. Číž, z čehož dovozuje, že vedení exekuce rovněž proti stěžovateli naplňuje uvedený požadavek zjevné nespravedlnosti, je nesprávný, čehož si musí být dobře vědom i samotný stěžovatel. Předmětnou dohodou, uzavřenou s Ing. Čížem, o vypořádání zaniklého sdružení se totiž obecné soudy v minulosti již zabývaly. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 6. 2009, č. j. 28 Cdo 3457/2008, podrobně vyložil, že: "Smluvní ujednání o vzájemném vypořádání účastníků sdružení při jeho rozpuštění je pak zákonem předpokládaným důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky sdružení, z něhož plynou určitá práva a povinnosti toliko těmto účastníkům. Jinými slovy řečeno, předmětem dohody o vzájemném vypořádání účastníků sdružení při jeho rozpuštění je uspořádání právních vztahů po zrušení sdružení toliko mezi jeho účastníky; v zásadě se tak netýká právních vztahů s třetími osobami. Případní věřitelé mohou plnění dluhu vzniklého z činnosti sdružení i nadále uplatňovat vůči kterémukoliv z účastníků, neboť ve vztahu k nim jsou účastníci sdružení stále v postavení solidárních dlužníků (§ 835 odst. 2 obč. zák.). Pokud pak jeden z účastníků (v daném případě žalobce) [tj. stěžovatel] plnil dluh, jenž měl podle dohody o vypořádání plnit jiný z účastníků zaniklého sdružení (v daném případě žalovaný) [tj. Ing. Číž], došlo k bezdůvodnému obohacení na straně toho, jenž měl podle dohody dluh splnit, neboť za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 454 obč. zák.)." Stěžovatel tak vůči třetím osobám nadále zůstává v postavení dlužníka, což plně odůvodňuje jeho postavení coby (druhého) povinného v exekučním řízení.

12. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel v něm totiž řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.

13. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy tyto požadavky plně respektovaly. Lze proto uzavřít, že se v projednávané věci nejedná o nezdůvodněné a nepředvídatelné odchýlení se od očekávaného právního závěru ve smyslu odkazované judikatury zdejšího soudu a napadená rozhodnutí v sobě nenesou prvky libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které teprve by v ústavní rovině představovalo porušení práva na spravedlivý proces.

14. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru