Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3922/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3922.18.1
Datum podání03.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 923

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3922/18 ze dne 18. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem Křížkové schody 67, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 9. 2018 č. j. 36 Co 54/2018-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu rodiny ve smyslu čl. 32 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že si stěžovatelka požádala o zvýšení výživného na nezletilou dceru, kterou má v péči. Rozsudkem Okresního soudu Jablonec nad Nisou ze dne 6. 11. 2017 č. j. 30 P 149/2013-132, 7 P a Nc 212/2017 bylo o návrhu matky o zvýšení výživného rozhodnuto tak, že bylo otci uloženo platit na dceru za období od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2016 částku 3.200 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2016 částku 3.700 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné bylo otci uloženo zaplatit ve lhůtě do 8 měsíců od právní moci rozhodnutí k rukám matky. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 9. 2018 č. j. 36 Co 54/2018-209 o odvolání matky proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 11. 2017 č. j. 30 P 149/2013-132, 7 P a Nc 212/2017 bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek okresního soudu potvrdil, jen počínaje dnem 1. 3. 2018 se změnil tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilé 4.000 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Ve výroku I. odst. 2) odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil s přihlédnutím k již provedeným otcovým platbám tak, že za období od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2018 nedoplatek na výživném nevznikl.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že v odvolání žádala soud, aby v rámci odvolacího řízení zvýšil výživné od 1. 3. 2017 na částku 4.900 Kč měsíčně. Toto své odvolání odůvodnila tím, že byla od 2. 3. 2017 v pracovní neschopnosti se závažným onkologickým onemocněním - rakovinou prsu a od 12. 2. 2018 je v částečné invaliditě II. stupně. Soud však tyto argumenty nezohlednil, neprovedl jí předložené důkazy - posudek o invaliditě ze dne 22. 3. 2018 a rozhodnutí o invalidním důchodu ze dne 9. 5. 2018 a výživné zvýšil až od 1. 3. 2018, aniž by dostatečně odůvodnil, proč nezvýšil výživné již od 1. 3. 2017. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že "příspěvky otce nad rámec výživného v roce 2015 činily 16.394 Kč, v roce 2016 28.371 Kč, v roce 2017 32.749 Kč a v roce 2018 36.602 Kč," jehož důsledkem bylo "odpuštění" nedoplatku na výživném. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry odvolacího soudu nejsou dostatečně argumentačně ani důkazně podloženy. Navíc podle ní odvolací soud nerozhodl řádně o jejím návrhu na zvýšení výživného v časovém rozmezí od 1. 3. 2017 do 28. 2. 2018 a ani to neodůvodnil.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její ústavní stížnosti je nesouhlas s věcnými závěry krajského soudu, tedy s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Její polemika s tím, odkdy měly soudy přiznat na výživném dceři jakou částku, nemá ústavní rozměr, byť i se stěžovatelka pokouší své argumentaci tento ústavní rozměr dodat tím, že shledává napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněným. To však samo o sobě ústavní rozměr případu dodat nemůže. Ústavním soudu nepřísluší posuzovat důkazní řízení či skutková a právní hodnocení obecných soudů pokud, neprokazují extrémní nesoulad či svévoli, což v tomto případě nenastalo. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru