Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3917/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
POLICIE - Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminlity, exopzitura Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ... více
Věcný rejstříktrestná činnost
orgán činný v trestním řízení
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3917.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f odst.1, § 79e odst.1

40/2009 Sb., § 101 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3917/14 ze dne 24. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Czech Outdoor s. r. o., se sídlem Štětkova 1638/18, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 9 Nt 8/2014, a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Brno ze dne 23. 6. 2014, č. j. OKFK-697-358/TČ-2012-252402-TRV, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Brno jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 6. 1. 2015) a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Brno (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že postupem nerespektujícím čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jimi došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu, po předchozím souhlasu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 6. 2014, bylo rozhodnuto, že podle ustanovení § 79f odst. 1 ve spojení s ustanovením § 79e odst. 1 trestního řádu se jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti zajišťuje jiná majetková hodnota - reklamní plochy a zařízení (blíže specifikované ve výroku usnesení), jejichž vlastníkem je stěžovatelka, neboť nebylo možné dosáhnout vydání nebo odnětí věci (ve smyslu ustanovení § 78 a § 79 trestního řádu), zajistit peněžní prostředky na účtu (§ 79a a §79b trestního řádu), zaknihované cenné papíry (§ 79c trestního řádu), nemovitost (§ 79d trestního řádu) ani jinou majetkovou hodnotu (§ 79e trestního řádu), které jsou výnosem z trestné činnosti.

3. Napadené usnesení policejního orgánu bylo vydáno v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne 8. 11. 2013, jímž bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání obviněných Ing. A. Brunclíka a Ing. T. Jílka pro podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených zločinů se měli obvinění dopustit tím, že jako představitelé státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD") uzavřeli postupně v období od 22. 2. do 26. 5. 2010 za ŘSD se společností News Outdoor Czech Republic s.r.o. (právní předchůdkyně stěžovatelky), zastoupené jednateli Mgr. D. Šmerdou a Ing. P. Vokurkou, celkem 15 smluv nebo jejich dodatků o pronájmu reklamních ploch podél dálnic či rychlostních silnic (dále jen "nájemní smlouvy") s účinností do roku 2016 až 2019, a to za celkové nájemné ve výši 162.734.800 Kč, ačkoliv výše nájemného v místě a čase obvyklá, kterou měli podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, za pronajaté plochy sjednat, činila nejméně 426.841.972 Kč. Tímto jednáním měla být na majetku České republiky za dobu účinnosti uvedených nájemních smluv způsobena škoda ve výši 264.107.172 Kč, jak dle policejního orgánu vyplývá ze závěrů znaleckého posudku (z oboru ekonomika - ceny, odhady a oceňování majetku) ze dne 10. 9. 2013, vypracovaného Ing. S. Zavadilem. Jak policejní orgán uvedl v odvodnění napadeného usnesení, "škodě na majetku České republiky, způsobené rozdílem mezi nájemným v daném místě a čase obvyklém a nájemným, stanoveným v uzavřených nájemních smlouvách mezi ŘSD a News Outdoor Czech Republic s.r.o., odpovídá ekonomická výhoda, kterou realizovala a nadále realizuje její právní nástupkyně (stěžovatelka). Za dané situace (stěžovatelka) předmět pronájmu skutečně využívá a tím získává finanční prostředky od svých odběratelů a v důsledku nižších nákladů na pronájem realizuje vyšší zisk, než by realizovala v případě, že by nájemné mezi pronajímatelem ŘSD a News Outdoor Czech Republic s.r.o. bylo stanoveno ve výši ceny v daném místě a čase obvyklé. Tuto ekonomickou výhodu proto policejní orgán považuje za výnos z trestné činnosti, který získala a získává (stěžovatelka)", přičemž přepočtem ke dni 31. 5. 2014 policejní orgán stanovil jeho výši na 132.480.742 Kč s tím, že stále narůstá až do ukončení všech předmětných nájemních smluv.

4. Ve vztahu k užití uvedeného majetkového zajišťovacího institutu, tj. zajištění náhradní jiné majetkové hodnoty (§ 79f odst. 1 ve spojení s § 79e odst. 1 trestního řádu), policejní orgán konstatoval, že "tento výnos je (stěžovatelkou) v podobě vyššího zisku z dalšího pronájmu reklamních ploch průběžně spotřebováván, případně transformován v různé formě jejího majetku, a proto dospěl k závěru, že zajistit lze pouze náhradní hodnotu." Při úvahách, jaký majetek stěžovatelky zajistit, pak policejní orgán usoudil, že "nevhodnější bude zajištění reklamních ploch a zařízení v majetku (stěžovatelky), neboť tímto bude na jedné straně blokován majetek v hodnotě přiměřené předpokládanému výnosu z trestné činnosti a na druhé straně se bude jednat o minimální zásah do možnosti (stěžovatelky) provozovat i nadále svou podnikatelskou činnost, neboť toto zajištění je úkonem pouze administrativním a nebrání (stěžovatelce) nadále zajištěný majetek užívat."

5. Proti tomuto usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka podle ustanovení § 141 a násl. trestního řádu obsáhlou stížnost (jejíž kopie je přiložena i k ústavní stížnosti), kterou nicméně Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou, neboť v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení policejního orgánu neshledal žádnou procesní vadu a s jeho právními závěry, odůvodňujícími použití uvedeného majetkového zajišťovacího institutu v předmětném trestním řízení, se plně ztotožnil. Vrchní soud konstatoval, že "na existenci zákonných podmínek pro zabrání náhradní hodnoty (stěžovatelky), předpokládaný v ust. § 79 písm. f), resp. e) trestního řádu, zastává stejný názor, podepřený v zásadě týmiž argumenty, jako v napadeném usnesení a ve vyjádření státního zástupce, na jejichž obsah proto z důvodu stručnosti odkazuje." Vrchní soud proto jako nedůvodné či neopodstatněné shledal jednotlivé stížnostní námitky stěžovatelky, v nichž namítala především absenci jakékoliv spojitosti mezi stíhanou trestnou činností a obchodní činností stěžovatelky, kterou nadto (z hlediska vlastnické struktury) nelze vnímat čistě jako nástupnickou společnost News Outdoor Czech Republic s.r.o., s níž ŘSD uzavřela předmětné nájemní smlouvy; dále nesprávné ocenění hodnoty zajištěného majetku; bezprecedentní zásah orgánů činných v trestním řízení do smluvní vůle stran soukromoprávního vztahu a porušení principu právní jistoty či nesprávné závěry citovaného znaleckého posudku Ing. S. Zavadila.

6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti výše uvedené námitky proti postupu policejního orgánu (a následně i vrchního soudu) předkládá znovu a zpochybňuje jimi nejen jeho zákonnost, ale i ústavnost, neboť jím prý došlo k "nepřiměřenému a velmi rozsáhlému zásahu do jejích základních práv a svobod." Stěžovatelka tak i nadále, za použití téměř shodné argumentace, polemizuje s jednotlivými důvody, jimiž policejní orgán odůvodnil zajištění náhradní majetkové hodnoty ve vlastnictví stěžovatelky, na jehož základě došlo "k zajištění značné části jejího podnikatelského majetku nezbytného k realizaci její podnikatelské činnosti v hodnotě přesahující 100.000.000 Kč. Uvedený postup by také bylo možné označit jako zahájení procesu faktické konfiskace podnikatelského majetku, a tímto logicky došlo také k velmi výraznému zásahu a ohrožení samotné podstaty podnikatelské činnosti stěžovatelky."

II.

7. Podstatu ústavní stížnosti tedy s ohledem na výše uvedené tvoří polemika stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení, kdy ve vztahu k jejímu majetku (reklamní plochy a zařízení) užily majetkový zajišťovací institut v podobě zajištění náhradní jiné majetkové hodnoty ve smyslu ustanovení § 79f odst. 1 ve spojení s § 79e odst. 1 trestního řádu, ačkoliv k takovému postupu nebyly dle názoru stěžovatelky splněny zákonné podmínky.

8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činily v předmětném trestním řízení, resp. v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o použití majetkového zajišťovacího institutu ve vztahu k majetku stěžovatelky. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

9. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, a tam citovanou judikaturu, rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí náležitě a pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, tak vyplývá nejen z ústavního zákazu výkonu libovůle orgány státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny), ale plně koresponduje i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom zřetelně vyplývá, že uvedený požadavek dopadá jak na řízení před obecnými soudy, tak rovněž na řízení před "jinými orgány" ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva, tedy i na rozhodnutí státního zástupce, pokud mu zákonodárce svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zásahů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429), nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

10. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se tak o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem). Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

11. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)].

12. Jinými slovy vyjádřeno, ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny či přímo užity ke spáchání trestného činu nebo jsou výnosem z trestné činnosti, orgán činný v trestním řízení rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, jakož i na minimalizaci jejích negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čímž souvisí též zájem na případné reparaci pro poškozené trestnou činností), s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví či na podnikání. Jelikož trestní řád tuto dobu nijak blíže nestanoví, Ústavní soud přiměřenost délky omezení vlastnického práva v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v minulosti analogicky přirovnal ke lhůtám, které trestní řád stanoví pro omezení osobní svobody (§ 72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle judikatury Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

13. Pokud jsou výše předestřené ústavní požadavky a kritéria kladená na rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů v jednotlivých případech dodrženy, přičemž zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv dotčeného jednotlivce, Ústavní soud zásadně nepovažuje jejich použití za protiústavní zásah do jeho základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007; usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014).

III.

14. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení policejního orgánu a Vrchního soudu v Praze, jimiž rozhodovaly o důvodnosti použití majetkových zajišťovacích institutů, v nyní projednávaném případě tedy zajištění náhradní jiné majetkové hodnoty ve smyslu ustanovení § 79f odst. 1 ve spojení s § 79e odst. 1 trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě stěžovatelky splněny.

15. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu i vrchního soudu splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Z jejich odůvodnění totiž dostatečně zřetelně vyplývá, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru, že "ekonomická výhoda" stěžovatelky (coby právní nástupkyně společnosti News Outdoor Czech Republic s.r.o.), odpovídající "škodě na majetku České republiky, způsobené rozdílem mezi nájemným v daném místě a čase obvyklém a nájemným, stanoveným v uzavřených nájemních smlouvách mezi ŘSD a News Outdoor Czech Republic s.r.o.", představuje výnos z předmětné trestné činnosti, který získala a získává právě stěžovatelka, neboť předmět pronájmu (reklamní plochy a zařízení) "skutečně využívá a tím získává finanční prostředky od svých odběratelů a v důsledku nižších nákladů na pronájem realizuje vyšší zisk, než by realizovala v případě, že by nájemné mezi pronajímatelem ŘSD a News Outdoor Czech Republic s.r.o. bylo stanoveno ve výši ceny v daném místě a čase obvyklé", což také dle Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

16. Stejně tak řádným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily jak samotné použití majetkového zajišťovacího institutu v podobě zajištění náhradní jiné majetkové hodnoty ve smyslu ustanovení § 79f odst. 1 ve spojení s § 79e odst. 1 trestního řádu, tak i jeho rozsah a celkovou hodnotu takto zajištěného majetku ve vlastnictví stěžovatelky, což prostřednictvím výčtu jednotlivých reklamních ploch a zařízení také podrobně specifikovaly. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, kterou se snaží zpochybnit postup policejního orgánu z důvodu absence jakékoliv spojitosti mezi stíhanou trestnou činností a její obchodní činností (a to i s ohledem na odlišnou majetkovou strukturu stěžovatelky a její údajné právní předchůdkyně - společnosti News Outdoor Czech Republic s.r.o.), neboť zákonný podklad pro postup orgánů činných v trestním řízení v podobě použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu, představuje rovněž i budoucí možnost rozhodnout o jejich zabrání podle ustanovení § 101 odst. 2 trestního zákoníku, z něhož vyplývá, že pro uložení takového opatření je rozhodný pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Jinými slovy, majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. V praxi totiž mohou nastat situace, kdy přímo stíhaná nebo třetí osoba pod hrozbou trestního stíhání nebo zajištění majetku v trestním řízení provede zastírací majetkové dispozice (tzv. vyvedení majetku) tak, aby případné zajištění dopadlo na co nejmenší majetek, který byl určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl užit nebo je výnosem z trestné činnosti, čímž by došlo ke zmaření jednoho z legitimních cílů jeho užití, kterým je snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností. Tím ovšem není nijak dotčena výše předestřená povinnost orgánu rozhodujícího o zajištění důkladně vážit a zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti uložení takového opatření, omezujícího základní práva dotčeného jednotlivce, obzvláště v případech, kdy je zajišťován majetek osoby odlišné od osoby trestně stíhané, což také dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci stěžovatelky policejní orgán a následně i vrchní soud učinily, a proto takový postup nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nachází mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení.

17. Pokud stěžovatelka postup policejního orgánu v podobě užití předmětného majetkového zajišťovacího institutu hodnotí jako "zahájení procesu faktické konfiskace jejího podnikatelského majetku", Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází "pouze" k dočasnému omezení možnosti dotčeného jednotlivce disponovat s majetkovými hodnotami a tedy k dočasnému omezení jeho vlastnického práva, nikoliv k trvalému zbavení vlastnického práva dotčeného jednotlivce, což je charakteristickým znakem stěžovatelkou zmiňované konfiskace. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, na niž poukázal i policejní orgán, že v nyní projednávaném případě stěžovatelky a jejímu zajištěnému majetku (reklamní plochy a zařízení) lze předmětné zajištění skutečně vnímat pouze toliko jako úkon, který stěžovatelce brání s tímto majetkem volně disponovat (kupříkladu s ním obchodovat či jej jakkoliv převádět na jiné subjekty), avšak i nadále jej může užívat.

18. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že došlo k "nepřiměřenému zásahu" do jejího vlastnického práva (čl. 11 Listiny), resp. práva svobodně podnikat (čl. 26 Listiny), neboť při hodnocení postupu policejního orgánu z hlediska přiměřenosti omezení vlastnických práv stěžovatelky (včetně délky jejího trvání), je předně nezbytné vzít v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost samotné vyšetřované hospodářské trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda ve výši několika stovek milionů korun. To se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného vyšetřování předmětné trestné činnosti, jež bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne 8. 11. 2013, nicméně k předmětnému zajištění majetkové hodnoty stěžovatelky bylo přistoupeno až na základě usnesení policejního orgánu ze dne 23. 6. 2014, a proto ani z hlediska jeho trvání nelze hovořit o neproporcionálním a tedy neaprobovatelném zásahu do vlastnického práva, jak ve výše citované judikatuře dovodil Ústavní soud. Dále je třeba zdůraznit, že policejní orgán (s předchozím souhlasem státního zástupce) k použití předmětného majetkového zajišťovacího institutu ve vztahu k majetku stěžovatelky nepřistupoval mechanicky, ale při rozhodování o jeho použití rovněž vážil, zda lze u konkrétních majetkových hodnot dovodit podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti či nikoliv.

19. Dalšími námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, v nichž namítá nesprávné ocenění hodnoty zajištěného majetku, dále rozporuje závěry citovaného znaleckého posudku Ing. S. Zavadila (za tímto účelem stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila jednak "revizní znalecký posudek" ze dne 16. 10. 2014, jednak "oponentní znalecký posudek" ze dne 3. 12. 2014) a v neposlední řadě jimi zpochybňuje i důvodnost samotného trestního stíhání, když předkládá vlastní hodnocení okolností uzavírání předmětných nájemních smluv, se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť s ohledem na jejich charakter, by jejich věcným posouzením nepřípustně zasahoval do rozhodovací činnosti příslušných orgánů, příp. obecných soudů ve stále probíhajícím trestním řízení ve výše uvedené věci.

20. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, postupu policejního orgánu a Vrchního soudu v Olomouci nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru