Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3915/19 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3915.19.1
Datum podání09.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3915/19 ze dne 22. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti albro.cz, s.r.o., se sídlem Dolní Moravice 131, zastoupené Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 204/2019-127 ze dne 11. 9. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě výrokem II. rozsudku č. j 71 Co 204/2019-127 rozhodl tak, že se v odstavci II. mění rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov č. j. 7 C 45/2018-98 ze dne 28. 3. 2019 tak, že se žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Předmětem sporu mezi stěžovatelkou a žalovanou byl spor o zaplacení faktury na částku 23 595 Kč. Již okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že jednání a velmi zdrženlivý postoj jednatele stěžovatelky i svědka pana Beníška v rámci výpovědi před soudem nasvědčuje jejich bližší spolupráci nejen dle dané objednávky, ale v jiných aktivitách. Takovéto vztahy označil okresní soud jako jednání tzv. "něco, za něco". Po vypovězení plné moci se svědek a jednatel stěžovatelky jakoby dostali do sporu, nekomunikovali a v průběhu soudního řízení s velkou opatrností objasňují a doplňují svá tvrzení a předkládají listinné důkazy, obvykle reakcí na úkony druhé strany. Výpovědi všech zúčastněných provází rozpory, čímž je snížena věrohodnost jejich tvrzení. Podle okresního soudu je nesporné, že hlavními aktéry prováděných transakcí byli jednatel stěžovatelky žalobkyně a svědek Beníšek, nikoliv žalovaná. S největší pravděpodobností podnikají oba v oboru dlouhodobě, jednání realizuje ústně, bez průkazných důkazů, připouštějí smlouvání o ceně a poskytnutých slevách tak, aby to bylo pro obě strany výhodné.

3. Krajský soud pak napadeným výrokem svého v záhlaví citovaného rozhodnutí se ve vztahu k výroku o nákladech řízení před okresním soudem rozhodl stěžovatelce, byť byla ve věci úspěšná, dle § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") náklady řízení nepřiznat, neboť by se takové rozhodnutí jevilo jako nepřiměřená tvrdost vůči žalované. V tomto směru odvolací soud odkázal na výše rekapitulovanou část odůvodnění rozsudku okresního soudu, ve kterém okresní soud pregnantně popsal vztahy mezi účastnicemi a svědkem Beníškem.

4. Sama stěžovatelka Ústavnímu soudu předložil protokol z jednání před krajským soudem, z nějž Ústavní soud zjistil, že žalovaná ve svém závěrečném návrhu požádala, aby soud ohledně nákladů řízení aplikoval § 150 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že vznik sporu zapříčinila stěžovatelka svým nestandardním postupem. Na to mohla stěžovatelka v roli žalobkyně ve svém závěrečném návrhu reagovat a též reagovala tím, že spor nezapříčinila.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že žalovaná během celého soudního řízení neunesla důkazní břemeno. Předmětem smlouvy měl být projekt ke stavbě nemovitostí v hodnotě několika milionů, v žádném případě nelze jakkoliv akceptovat to, že by snad žalované neměla být přičítána odpovědnost za jednání, k němuž zmocnila při výkonu svých práv třetí osobu a které nepředstavovalo žádný exces. Soud podle stěžovatelky vydal nepředvídatelné a překvapivé rozhodnutí, které nedostatečně odůvodnil, neboť neuvedl přesné důvody hodné zvláštního zřetele. Z práva na kontradiktorní řízení, které je součástí širšího práva na spravedlivý proces, vyplývá, že účastník řízení má právo být obecným soudem výslovně vyzván, aby vyjádřil své stanovisko ohledně případného použití ustanovení § 150 o. s. ř.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit""přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.

10. V posuzovaném případě nedošlo ani ke stěžovatelkou tvrzené ústavně relevantní překvapivosti. Z protokolu, jejž předložila sama stěžovatelka, plyne, že jí bylo známo z průběhu jednání před odvolacím soudem, že žalovaná požaduje ve věci moderaci náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. V soudním řízení pak byl stěžovatelce vytvořen prostor na tento návrh reagovat, a to v závěrečném návrhu. Možnost rozhodnutí v tomto smyslu tedy pro stěžovatelku překvapivá nebyla, neboť v soudním řízení zazněla jako návrh žalované, a stěžovatelka poté měla prostor na tento návrh reagovat. Ani tato námitka stěžovatelky tedy nemá ústavní rozměr.

11. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru