Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3915/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
POLICIE - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality - Služby kriminální policie a vyšetřování
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestní stíhání
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3915.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a, § 78 odst.1, § 85 odst.3, § 79 odst.5, § 83 odst.1, § 83a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3915/14 ze dne 3. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1/ společnosti AMÁDEUS REAL, a.s., sídlem Praha 1, Dlouhá 13, 2/ Václava Klána, zastoupených Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, směřující proti příkazu k domovní prohlídce a příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaných Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 9. 10. 2014 ve věci sp. zn. Nt 3135/2014 a sp. zn. Nt 3138/2014 a proti následnému postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestím řízení a zamezení dalšího porušování jejich základních práv, zaručených jim ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, č. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, č. 12 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, ustanoveními čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a ustanovením čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ústavní stížností napadenými příkazy Obvodní soud pro Prahu 3 - v rámci prošetřování podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku spáchaného dosud přesně neustanovenými zástupci státního podniku ČPP Transgas, s.p. - dle ustanovení § 83 odst. 1 a § 83a odst. 1 trestního řádu přikázal provedení domovní prohlídky domu užívaného mj. stěžovatelem a prohlídek dvou kancelářských prostor ve vlastnictví stěžovatelky.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že napadené příkazy byly vydány, přestože proti nim nebylo před jejich vydáním zahájeno trestní stíhání a přestože před jejich vydáním poskytli orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost (zaslali všechny vyžádané informace a listiny a v rámci předvolání podali požadované vysvětlení); inkriminovaná trestná činnost je navíc v těchto příkazech popsána jen zcela obecně, přičemž dosud nebyly získány žádné důkazy, jež by nasvědčovaly, že tyto osoby spáchaly uváděnou trestnou činnost (z odůvodnění těchto příkazů tak např. nelze zjistit, na základě jakých úvah orgánů činných v trestním řízení se měly některé osoby dopustit trestného jednání a jakým způsobem byla určena výše údajné škody). V návaznosti na to stěžovatelé připomínají, že zásah do práv k bytu či jiným prostorám je přípustný toliko za situace, kdy existuje důvodné (a popsatelné) podezření ve vztahu ke konkrétní osobě. Nelze proto dle stěžovatelů akceptovat názor obvodního soudu, že teprve při prohlídkách budou zajištěny důkazy, na jejichž základě bude možné konkretizovat pachatele a jimi páchanou trestnou činnost.

Napadeným příkazům dále stěžovatelé vytýkají, že jejich výroková část je zcela nedostatečná a v jejich odůvodnění není vymezeno, po jakých konkrétních věcech, tedy listinách a elektronických datech, má být během prohlídky pátráno (zde uvedené znalecké posudky navíc dle stěžovatelů zjevně nemohou nikterak souviset s inkriminovaným jednáním, neboť byly vypracovány řadu let poté, kdy se měl stát prověřovaný skutek). Nadto stěžovatelé zpochybňují naplnění znaků neodkladnosti předmětných prohlídek a namítají, že tato neodkladnost nebyla v příkazech přesvědčivě odůvodněna, neboť soud v zásadě pouze odcitoval ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu nemůže být neodkladnost založena (pouze) tím, že trestní stíhání nebylo dosud zahájeno, nýbrž musí být současně splněn i požadavek, že trestní stíhání (dosud) zahájeno být ani nemohlo, a není ani snadné určit, za jakou dobu bude trestní stíhání zahájeno (stěžovatelé odkazují na nálezy ve věcech sp. zn III. ÚS 287/96, Pl. ÚS 3/09, I. ÚS 3369/10, I. ÚS 4183/12 a II. ÚS 2158/14).

Ve vztahu k postupu policejního orgánu prováděného na základě napadených příkazů pak mají stěžovatelé následující výhrady. 1. Předchozí výslech (stěžovatele) - dle ustanovení § 84 trestního řádu - začal být prováděn až téměř hodinu po zahájení prohlídek, a to až poté, co na tuto skutečnost upozornil právní zástupce stěžovatele. 2. Protokol o provedení prohlídky obsahuje nepravdivé informace, v prvé řadě tvrzení, že stěžovatel pověřil ke svému zastupování při této prohlídce Dagmar Šatalovou (pročež věci a data z elektronických nosičů, jež měly být vydány na základě souhlasu Dagmar Šatalové, již stěžovatelé prokazatelně nezmocnili ke svému zastupování, jsou nyní policejním orgánem zjevně drženy nezákonně; o odnětí věcí navíc nebylo rozhodnuto ani v souladu s ustanovením § 79 trestního řádu, jelikož z protokolu nevyplývá, že by policejní orgán zajistil předchozí souhlas státního zástupce). 3. Převážná část odňatých věcí nikterak nesouvisí se skutky popsanými v předmětných příkazech. 4. S elektronickými daty bylo nakládáno nekompetentně, neboť s nimi nepracovali znalci z oboru kybernetiky.

Závažný zásah do svých základních práv v důsledku postupu policejního orgánu konečně stěžovatelé spatřují v porušení ochrany obsahu komunikace klienta s advokátem ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Některé odňaté věci - aniž by policejní orgán postupoval dle ustanovení § 85b trestního řádu - totiž obsahují komunikaci s advokáty, přičemž z těchto listin (resp. z jejich hlaviček) je zřejmé, že se jedná o komunikaci advokáta se svým klientem. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 889/10), Evropského soudu pro lidská práva (Sakhnovskiy proti Rusku, stížnost č. 21272/03 a Foxley proti Spojenému království, stížnost č. 33274/96) a Soudního dvora Evropské unie (AM & S Europe Limited vs. Komise, C-155/79 a Hilti AG vs. Komise, T-30/89).

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Po zvážení námitek a argumentů uvedených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou zcela mimořádných situací, kdy je např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Ústavní soud se proto cítí být povolán korigovat toliko "nejextrémnější excesy", jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, "kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).

V rámci přezkumu (s limity naznačenými v předchozím odstavci) ústavní stížností napadených příkazů a následného postupu policejního orgánu, se proto Ústavní soud omezuje na otázku, zda v dané věci byly splněny veškeré zákonné podmínky pro nařízení prohlídek a zda soud vydání příkazů dostatečně a zřetelně (přezkoumatelně) odůvodnil, respektive zda policejní orgán postupoval v souladu s tímto příkazem (a tedy nikoliv excesivně). V této souvislosti je přitom třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 82 a násl. a ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; klíčové pojmy (viz jmenovitě pojmy "důvodnost podezření" obsažený v § 82 odst. 1 trestního řádu a "úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu") totiž zpravidla nelze vyložit zcela abstraktně v tom smyslu, aby bylo naplnění těchto pojmů v každém jednotlivém případě objektivně verifikovatelné, respektive aby byly dané skutkové okolnosti vždy a zcela objektivně subsumovatelné pod tyto relativně neurčité právní pojmy. Obecně proto platí, že posouzení konkrétních okolností případu s ohledem na (dosud) učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, a totéž platí i o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, možnosti zásahu Ústavního soudu do této působnosti obecných soudů jsou zúženy pouze na situace, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení postupuje způsobem obsahujícím zjevné prvky svévole či libovůle.

Naznačené ústavněprávní deficity Ústavní soud v napadených příkazech neshledává, jelikož má za to, že byly vydány ze zákonem předvídaných důvodů, a současně byly - s níže uvedenými výhradami - řádně (přezkoumatelně) odůvodněny.

Jakkoli by totiž bylo možné v obecné rovině přisvědčit stěžovatelům v některých jejich námitkách (nekonkrétnost hledaných věcí, prošetřované trestné činnosti i jejích pachatelů), nelze ztrácet ze zřetele kontext (charakter) trestné činnosti, v rámci jejíhož prošetřování byly napadené příkazy vydány; zjevně se totiž má jednat o značně sofistikovanou trestnou činnost ekonomického charakteru, jež se vyznačuje mj. tím, že - cum grano salis - na poškozené straně nefigurují (a to často i nepřímo) žádné konkrétní fyzické osoby, jež by měly efektivní možnost (zájem) tuto trestnou činnost indikovat a tedy i oznámit. Dle názoru Ústavního soudu proto obvodním soudem podané důvody, pro které nařídil provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, v testu ústavnosti obstojí, neboť z nich (přes jistou obecnost) vyplývá jasný vztah mezi prošetřovanou trestnou činností (na níž se stěžovatelé měli určitým způsobem podílet) a důkazy, jež měly být v rámci těchto prohlídek zajištěny (a jež stěžovatelé předtím policejnímu orgánu nevydali); jinými slovy, z napadených příkazů jasně vyplývá, že prošetřovaná trestná činnost měla být (s)páchána v souvislosti s tam popsanou finanční transakcí, na níž se podíleli rovněž stěžovatelé, přičemž podstata inkriminovaného jednání měla spočívat v podezření, že tato transakce byla pro uvedený státní podnik nevýhodná mj. právě v důsledku předchozího jednání stěžovatelů, přičemž pro potřeby objasnění povahy jejich jednání (na níž přímo závisí případná indikace trestnosti prošetřovaných skutků) bylo třeba získat dokumenty, se kterými disponovali stěžovatelé, a jež proto měly být během nařízených prohlídek zajištěny.

Ve vztahu k - potenciálně relevantním - námitkám stěžovatelů obsaženým v ústavní stížnosti je potom možné v jednotlivostech uvést následující.

Oproti očekávání stěžovatelů považuje Ústavní soud míru konkrétnosti prošetřované trestné činnosti za dostatečnou, neboť (mimo výše uvedené) se zde přiměřeně uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03).

Namítají-li stěžovatelé, že před nařízením prohlídek poskytli orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost, postačí odkázat na tu část odůvodnění napadených příkazů (na str. 4), ve které obvodní soud poukazuje na důkazy pořízené operativně pátracími prostředky a jimiž bylo zjištěno, že se tam uvedené osoby (mj. stěžovatel a tedy současně statutární orgán stěžovatelky) domlouvají na selekci věcí, jež mají být orgánům činným v trestním řízení (ne)vydány. Důvodnost tohoto (dílčího) závěru obvodního soudu přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňují (a věrohodně jej nevyvrací ani ve svém podnětu ze dne 22. 10. 2014, jehož kopii přiložili k ústavní stížnosti).

Přisvědčit dále nelze stěžovatelům v námitce, že v příkazech nebyly dostatečně konkretizovány věci, kvůli kterým se prohlídky nařizují. Jakkoli se totiž jedná o relativně obecný výčet, je z něj dostatečně zřejmé, které konkrétní (byť obecně formulované) dokumenty a informace mají být během prohlídek zajištěny, a tedy z jakého důvodu byly prohlídky nařízeny (ve spojitosti s uvedeným důvodným podezřením, že stěžovatelé nevydali veškeré požadované dokumenty). V této souvislosti je třeba připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. § 85 odst. 3 ve spojení s ust. § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

Konečně i důvody, jež vedly obvodní soud k závěru, že se jedná o neodkladný úkon, z odůvodnění napadených příkazů jasně vyplývají, přičemž obava o zničení jistých dokumentů (opět mj. ve spojitosti s informacemi pořízenými operativně pátracími prostředky) nevykazuje pouze abstraktní (hypotetickou) povahu, nýbrž je - patrně - adekvátně důkazně podepřena (vůči této části odůvodnění ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti žádnou konkrétní oponenturu nepředkládají - viz výše). I v této části tak není obvodnímu soudu z ústavněprávních pozic co vytknout (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12), navíc v daném kontextu by bylo třeba považovat napadené příkazy za ústavně konformní i v případě, že by neodkladnost úkonu nebyla v těchto příkazech výslovně uvedena (srov. mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13).

Z hledisek ústavněprávního přezkumu proto napadeným příkazům nelze nic zásadního vytknout, neboť - na rozdíl od případů, ze kterých vzešly stěžovateli v ústavní stížnosti odkazované nálezy - splňují veškeré materiální předpoklady formulované v bodech 17 a 18 stěžovateli taktéž odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10 (N 4/64 SbNU 39).

Zbývající (potenciálně relevantní) námitky stěžovatelů nesměřují vůči napadeným příkazům, nýbrž k postupu policejního orgánu, jenž na jejich základě postupoval. Z dále uvedených důvodů je přitom třeba hodnotit ústavní stížnost v této části za nepřípustnou (resp. předčasnou).

Ústavní soud se totiž domnívá, že stěžovatelé, kteří brojí ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení základních práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, by před jejím podáním měli - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež jim jsou k dispozici, v daném případě tedy postupovat ve smyslu ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) trestního řádu (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14). Z obsahu spisového materiálu přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé podnět v tomto smyslu dne 22. 10. 2014 učinili (a v jeho rámci uvedli totožné námitky jako v ústavní stížnosti), tyto přílohy však již neobsahují (na rozdíl od jiného podnětu stěžovatelů ze stejného dne) žádný přípis, jímž by dozorující státní zastupitelství na tento podnět věcně reagovalo; za dané procesní situace je proto namístě závěr, že stěžovatelé v době podání ústavní stížnosti v této části řádně nevyčerpali veškeré prostředky ochrany svých práv, jež mají k dispozici.

Pouze nad rozhodný rámec k námitce, že policejní orgán zadržuje protiprávně některé dokumenty, jejichž obsah je chráněn důvěrností komunikace mezi advokátem a jeho klientem, při jejichž zajištění nebylo postupováno ve smyslu ustanovení § 85b trestního řádu, je možno učinit následující dvě poznámky. Stěžovateli dovolávané právo chránící obsah (důvěrné) komunikace s obhájcem, není oproti očekávání stěžovatelů namístě chápat jako absolutní, neomezené právo (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 809). Současně je však třeba připomenout, že zachycují-li vskutku některé zajištěné dokumenty obsah důvěrné komunikace stěžovatelů se svým advokátem (se svými advokáty), budou mít i v budoucnu (mimo výše uvedeného) možnost zpochybnit zákonnost zajištění těchto důkazů, a tím pádem i jejich procesní použitelnost v případném trestním řízení; i v tomto ohledu je tak - v daném stádiu trestního řízení - nutno hodnotit tuto námitku obsaženou v ústavní stížnosti jako - zásadně - nepřípustnou.

Ústavní soud proto návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se věcně nezabýval návrhem na přednostní projednání věci ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť mu - vzhledem k existenci tvrzeného trvajícího zásahu, jehož pozdější odstranění by mělo již pouze akademické důsledky - fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru