Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 391/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Mladá Boleslav
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdítě
lhůta
Osvojení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.391.20.1
Datum podání05.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 3028, § 3036, § 840 odst.2

94/1963 Sb., § 73


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 391/20 ze dne 8. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů M. B. a B. B., zastoupených Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou, se sídlem náměstí Republiky 946, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2429/2019-95 ze dne 23. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 448/2017-79 ze dne 14. 1. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 448/2017-35 ze dne 13. 2. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 Nc 1810/2017-19 ze dne 23. 8. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali zrušení osvojení nezletilého dítěte, které osvojili rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, jenž nabyl právní moci dne 9. 12. 2010. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl návrh stěžovatelů. K odvolání stěžovatelů byl rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018. V tomto rozsudku byli stěžovatelé poučeni o nemožnosti podat dovolání, proto následně podali ústavní stížnost, které bylo zčásti vyhověno nálezem sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018. Ústavní soud zrušil rozsudek krajského soudu, a to pro nesprávné poučení o nemožnosti podat dovolání. Krajský soud tedy ve věci rozhodl podruhé rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně opět jako věcně správné potvrdil. Podle soudů obou stupňů bylo třeba v dané věci aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to podle jeho přechodného ustanovení § 3028 odst. 2. V případě stěžovatelů přitom již uplynula zákonná doba tří let, po jejímž uplynutí osvojení nelze zrušit, ledaže bylo v rozporu se zákonem (§ 840 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012). Stěžovatelé však v řízení ani netvrdili - ani to nebylo jinak zjištěno - že by osvojení bylo provedeno v rozporu se zákonem; naopak stěžovateli uváděné skutečnosti o pozdějším narušení vztahu s nezletilým nehrají roli pro posouzení zákonnosti provedeného osvojení. Okresní soud navíc připomněl, že snaha stěžovatelů o zrušení osvojení by dotčenému nezletilému dítěti s vysokou pravděpodobností způsobila další psychickou újmu.

3. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 1. 2019 stěžovatelé podali dovolání, které bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud potvrdil správnost právního posouzení soudů nižších stupňů, včetně aplikace občanského zákoníku z roku 2012 v dotčeném případě; a nepřisvědčil názoru stěžovatelů, že by o jejich návrhu na zrušení osvojení mělo být rozhodnuto podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o osvojení. Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci nelze aplikovat § 3036 občanského zákoníku 2012, jehož použití se stěžovatelé dovolávali.

4. Stěžovatelé s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces. Kritizují, že okresní soud nehodnotil individuální zájem nezletilého na zrušení osvojení, a to v důsledku aplikace přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012. Domnívají se, že okresní soud se při interpretaci a aplikaci právní úpravy dopustil neakceptovatelné libovůle, neboť správně měl být daný případ posouzen podle zákona o rodině, nikoli podle občanského zákoníku z roku 2012. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že obecné soudy měly použít přechodné ustanovení § 3036 občanského zákoníku z roku 2012 o běhu lhůt, na jehož základě se měla možnost podání návrhu na zrušení osvojení posuzovat podle zákona o rodině.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a předcházejících rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v převážné části zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 2. 2018 není Ústavní soud k jejímu projednání příslušný.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud odmítne návrh, k jehož projednání není příslušný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. V posuzovaném případě Ústavní soud v přezkoumávaných rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Naopak podaná ústavní stížnost představuje především polemiku s právními názory obecných soudů a postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelé se snaží Ústavní soud stavět do role odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. V posuzovaném případě přitom přezkoumávaná rozhodnutí obecných soudů na všech třech instancích obsahují zcela srozumitelná, logická a vůbec ústavně akceptovatelná odůvodnění, z nichž je zřejmé, jaká skutková zjištění byla učiněna a jak byl případ zhodnocen po právní stránce, a v nichž je vypořádána i nesouhlasná argumentace stěžovatelů. V postupu a právním posouzení obecných soudů nelze shledat žádné vybočení z mezí ústavnosti, tím méně libovůli. Napadená rozhodnutí přesvědčivě odůvodňují, podle kterých zákonných ustanovení bylo třeba věc posoudit a proč na daný případ nedopadají jiná ustanovení, kterých se dovolávali stěžovatelé. V ústavní stížnosti stěžovatelé pouze opakují námitky, na něž jim již obecné soudy odpověděly (zejména krajský soud a Nejvyšší soud) a jež nemají ústavní relevanci. Pokud stěžovatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2453/2015, Ústavní soud konstatuje, že to není pro posuzovanou věc vůbec relevantní, neboť se týká posouzení neplatnosti výpovědi nájmu bytu učiněné přede dnem 31. 12. 2013. Shodně s Nejvyšším soudem naopak Ústavní soud uvádí, že občanský zákoník stojí co do časové působnosti na principu nepravé retroaktivity, která však - na rozdíl od pravé retroaktivity - není v českém právním řádu nepřípustná. Závěr obecných soudů, že možnost zrušení osvojení dítěte, které bylo založeno rozhodnutím soudu z roku 2010, je třeba po roce 2014 posuzovat podle aktuální úpravy občanského zákoníku z roku 2012 (umožňujícího zrušení osvojení zásadně jen ve lhůtě tří let), není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že napadeným rozsudkem okresního soudu, rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 1. 2019 a rozsudkem Nejvyššího soud nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní stížnost proto v této části byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 2. 2018 pak ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh, k jehož projednání nyní není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Toto rozhodnutí totiž již dříve bylo zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1820/18; Ústavní soud přitom není oprávněn v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat již zrušené rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť takovéto rozhodnutí již dále neexistuje a z povahy věci ani nemůže působit porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru