Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 391/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Jihomoravský
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
Věcný rejstříkzdravotní péče
interpretace
Předběžné opatření
Ochrana osobnosti
orgán veřejné moci
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.391.14.1
Datum podání31.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 31

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

372/2012 Sb.

92/2012 Sb.

96/2004 Sb.

99/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 391/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o návrhu stěžovatelky JUDr. Kristýny Rytířové, právně zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, č. j. 1 Co 363/2013-74, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2013, č. j. 51 C 1/2013-50, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, č. j. 1 Co 128/2012-46, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012, č. j. 35 Nc 53/2012-27 a proti postupu Krajského úřadu Jihomoravského kraje podle Informace k vedení porodů porodními asistentkami ze dne 12. 3. 2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na ochranu rodinného a soukromého života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na svobodu myšlení a svědomí zaručeného čl. 9 Úmluvy a čl. 15 odst. 1 Listiny, do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 36 odst. 1 Listiny, a do práva na účinný právní prostředek nápravy zaručeného čl. 13 Úmluvy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako navrhovatelka nařízení předběžného opatření.

Návrhem ze dne 24. 4. 2012 se stěžovatelka domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by bylo Ladislavě Ryšavé a Fakultní nemocnici Brno, příspěvkové organizaci, IČ: 65269705, se sídlem Jihlavská 340/20, Brno, uloženo, aby jí v době mezi 10. 5. 2012 a 25. 5. 2012 osobně poskytly odbornou zdravotní péči při fyziologickém porodu doma v místě trvalého bydliště. V návrhu uvedla, že je zdravá a těhotenství probíhá bez zdravotních komplikací, přičemž pro domácí porod se rozhodla na základě vědeckých poznatků, které takový postup shledaly lege artis, resp. bezpečný, stejně jako porod v nemocnici. Právo na volbu místa porodu dovodila z čl. 8 Úmluvy, čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, čl. 12 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a čl. 10 odst. 2 Listiny. Stejně tak odkázala i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszky proti Maďarsku a usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 26/11. Stěžovatelka dále kriticky analyzovala českou právní úpravu. Dospěla k závěru, že ač jsou domácí porody v České republice formálně dovoleny, právní úprava nastavuje takové podmínky, které téměř nelze splnit.

Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 2. 5. 2012, č. j. 35 Nc 53/2012-27, byl návrh proti Ladislavě Ryšavé odmítnut, výrokem II. byl návrh proti Fakultní nemocnici Brno zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že přes ústavní garance a dosavadní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu nemohl mít návrh na nařízení předběžného opatření naději na úspěch, a to jak z důvodů formálních, tak i materiálních. V prvé řadě je v odůvodnění uvedeno, že návrh je v rozsahu uložení povinnosti Ladislavě Ryšavé nesrozumitelný a neurčitý, proto bylo nutno jej odmítnout. Stejně tak soud prvního stupně dodal, že i přes tento nedostatek by nebylo možné návrhu vyhovět, neboť z vylíčení rozhodných skutečností není zřejmé, že by vůči Ladislavě Ryšavé někdy probíhalo řízení ve věci samé. V neposlední řadě uvedl, že účelem návrhu není úprava poměrů mezi navrhovatelkou a porodní asistentkou. Ve vztahu k zamítnutí návrhu vůči Fakultní nemocnici Brno z odůvodnění vyplývá, že tento subjekt není totožný se státem, a nelze mu proto ukládat povinnosti, které nevyplývají ze zákona. Stejně tak není možné fakultní nemocnici vystavovat případným sankcím, které za poskytnutí zdravotní služby bez oprávnění hrozí, resp. asistenci u domácího porodu soud prvního stupně nepovažoval za zdravotní péči poskytovanou ve vlastním sociálním prostředí pacienta.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, kterým navrhla takovou změnu, aby návrhu na nařízení předběžného opatření bylo vyhověno, příp. aby jeho rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 29. 8. 2012, č. j. 1 Co 128/2012-46, bylo řízení o odvolání stěžovatelky zastaveno. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno tím, že stěžovatelka navrhovala uložení povinnosti v časovém rozmezí do 25. 5. 2012, avšak spis byl odvolacímu soudu předložen až 24. 5. 2012. V době rozhodování odvolacího soudu tak již zanikly podmínky, za nichž mělo předběžné opatření trvat.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost. Tu odůvodnila zejména tím, že odvolací soud se nezabýval věcnou správností usnesení soudu prvního stupně.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2013, č. j. 51 C 1/2013-50, byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že v souzené věci by jediným důvodem zmatečnosti mohl být právně chybný závěr o tom, že odvolací řízení muselo být zastaveno, což však v řízení o žalobě nebylo zjištěno.

Proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podala stěžovatelka odvolání. V jeho rámci uvedla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o nedostatku podmínky pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Současně dodala, že odvolání podala již 2. 5. 2012, a proto nikoliv jejím pochybením došlo k předložení věci k rozhodnutí až po uplynutí časového rozmezí, v němž mělo předběžné opatření trvat.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, č. j. 1 Co 363/2013-74, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že odvolání není důvodné a zopakoval argumenty o bezpředmětnosti nařízení předběžného opatření po již proběhlém porodu.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, zejména do práva na ochranu rodinného a soukromého života zaručeného čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, do práva na svobodu myšlení a svědomí zaručeného čl. 9 Úmluvy a čl. 15 odst. 1 Listiny, do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na účinný právní prostředek nápravy zaručeného čl. 13 Úmluvy.

Ústavní stížnost je v první řadě zaměřena na interpretaci práva na volbu místa porodu a způsobu péče o matku. Stěžovatelka konkrétně poukazuje na ústavní garance a dosavadní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména ve věci Ternovszky proti Maďarsku, z nichž má vyplývat, že matka má právo na to, aby existovaly právní a institucionální podmínky pro řádnou volbu mezi porodem doma a porodem ve zdravotnickém zařízení. Toto právo má navíc zahrnovat jistotu, že zvolená varianta je legální, přičemž v souvislosti s ní nehrozí žádné přímé nebo nepřímé sankce. Na toto ústavní uvedení do problematiky v ústavní stížnosti navazuje kritická analýza české právní úpravy a její komparace s právními úpravami v zahraničí. Z českých předpisů se stěžovatelka zaměřila především na zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, vyhlášku č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, vyhlášku č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, a na zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů. Ze znění uvedených předpisů dovozuje, že ač je v České republice formálně garantována možnost volby mezi porodem doma a porodem ve zdravotnickém zařízení, jsou podmínky pro realizaci první možnosti nastaveny tak, že porod v domácím prostředí nelze provést. Proto mimo jiné dodává, že v České republice je matkám odepřen prostředek soudní nebo jiné účinné ochrany práva zaručeného v čl. 8 Úmluvy.

Součástí ústavní stížnosti je rovněž argumentace zaměřená na současné možnosti vynutitelnosti uvedeného ústavně zaručeného práva. Stěžovatelka v první řadě rozvádí účel nařízení předběžných opatření, poté se soustředí na výtky postupu obecných soudů. Předběžné opatření považuje za prostředek preventivní ochrany před nepříznivými zásahy (nejen) do základních práv a nikoliv za prostředek následného odstranění či zmírnění následků, k nimž v souvislosti s jejich porušením došlo. K tomu dodává, že v nyní souzené věci nebylo její vinou, že zásah do jejího základního práva měl jednorázovou a specifickou povahu. Postupu obecných soudů dále vytýká, že kromě soudu prvního stupně se jejím návrhem na nařízení předběžného opatření po věcné stránce již žádný ze soudů v dalším řízení nezabýval.

V závěru je ústavní stížnost rovněž zaměřena na kritiku postupu Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Ten je podle stěžovatelky nadán rozsáhlými pravomocemi při výkonu státní správy na úseku zdravotnictví a rozhoduje mimo jiné o vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb nestátním zdravotnickým zařízením, např. porodním asistentkám. Z jeho současného přístupu je však zřejmé, že výslovně deklaruje svou připravenost udělovat porodním asistentkám, asistujícím u fyziologického porodu ve vlastním sociálním prostředí matky, pokuty, což lze považovat za bezprávnou výhrůžku.

Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud určil, že postupem Krajského úřadu Jihomoravského kraje, konkrétně tím, že neumožnil stěžovatelce zajistit si odbornou zdravotní péči při porodu v jejím vlastním sociálním prostředí výběrem ze seznamu porodních asistentek registrovaných jako nestátní zdravotnické zařízení v Jihomoravském kraji a oprávněných k vedení porodu ve vlastním sociálním prostředí a odradil stěžovatelkou zvolenou porodní asistentku od poskytnutí péče, bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči ve smyslu čl. 31 Listiny.

III.

Po přezkoumání ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uvádí jak argumenty týkající se nastavení a interpretace současné právní úpravy, tak i procesního postupu obecných soudů v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření a navazujících opravných řízeních.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v první řadě namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, N 37/1 SbNU 267). Nic takového však zjištěno nebylo.

K námitkám zaměřeným k postupu obecných soudů Ústavní soud uvádí, že nejsou důvodné a v postupu soudu nelze spatřovat žádné pochybení. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření se soudy správně věnovaly jak legitimaci účastníků, tak i samotné opodstatněnosti nároku stěžovatelky. Navzdory tvrzením stěžovatelky o uznání oprávněnosti a ústavní garanci jejích požadavků ze strany soudů je z napadených rozhodnutí zřejmé, že návrhu stěžovatelky nešlo jak z procesních, tak materiálních důvodů vyhovět. Zejména soud prvního stupně řádně zohlednil, že v předmětném řízení je nutno zkoumat pasivní legitimaci všech účastníků, tedy nejen stěžovatelky, ale rovněž porodní asistentky Ladislavy Ryšavé a Fakultní nemocnice Brno. Zde soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že ani v jednom případě není možno s návrhem vůči uvedeným účastníkům uspět, a to zejména z důvodu, že v případném řízení ve věci samé by jim nemohla být uložena povinnost zajistit stěžovatelce průběh porodu doma. S těmito argumenty se Ústavní soud ztotožňuje a opětovně uvádí, že subjektům, které nevykonávají státní či veřejnou moc, nelze ukládat povinnosti nad rámec zákona. V tomto bodě tak obecné soudy otevřeně uznávají, že předběžné opatření má především preventivní účel, avšak v nyní souzené věci je prakticky neproveditelný. K postupu obecných soudů v řízeních o opravných prostředcích, tedy o odvolání a žalobě pro zmatečnost, Ústavní soud uvádí, že ani zde nelze spatřovat žádný nedovolený zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky. Odvolací soud totiž dospěl ke správnému závěru, že v nyní souzené věci nelze odvolání vyhovět, a to s ohledem ke skutečnosti, že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo možno návrhu vyhovět z objektivních příčin. Na tomto závěru nemůže tvrzení stěžovatelky, že věc byla konkrétnímu senátu odvolacího soudu předložena až po třech týdnech od podání odvolání, nic změnit. Ze stejného důvodu nebylo možno v řízení o žalobě pro zmatečnost uznat tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud se vůbec nezabýval věcnou stránkou odvolání.

K materiální stránce věci, tedy k oprávněnosti matky svobodně rozhodnout o místě prostředí, v němž dojde k porodu, Ústavní soud uvádí, že skutkově totožná věc byla řešena Evropským soudem pro lidská práva, konkrétně ve věci Dubská a Krejzová proti České republice (č. 28859/11 a č. 28473/12, rozsudek ze dne 11. 12. 2014). Evropský soud pro lidská práva se velmi podrobně soustředil na otázku, zda česká právní úprava vyhovuje požadavkům čl. 8 Úmluvy, kdy kriticky analyzoval ustanovení nejen stěžovatelkou uváděných zákonných a podzákonných předpisů a zejména provedl test proporcionality.

K čl. 8 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva uvedl, že "soukromý život" je široký pojem, u něhož nelze podat vyčerpávající definici. Zahrnuje mimo jiné právo na osobní autonomii a osobní rozvoj (viz Pretty proti Spojenému království, č. 2346/02, rozsudek ze dne 25. července 2002, § 61) a na tělesnou a duševní integritu (viz Tysiąc proti Polsku, č. 5410/03, rozsudek ze dne 24. září 2007, § 107; A, BaC proti Irsku, č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010, § 214; Haas proti Švýcarsku, č. 31322/07, rozsudek ze dne 20. ledna 2011, § 50). Dále pokrývá takové otázky jako rozhodnutí, zda mít či nemít dítě nebo se stát biologickými rodiči (viz Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007, § 71), a právo vězňů na reprodukci během pobytu ve vězení (viz Dickson proti Spojenému království, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2007, § 66). Kromě toho ve věci Odievre proti Francii (č. 42326/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2003, § 29) Soud rozhodl, že "porod, a zejména okolnosti, za kterých se dítě narodí, tvoří součást soukromého života dítěte, a tudíž i dospělého, zaručeného článkem 8 Úmluvy. S ohledem na výše uvedenou judikaturu má Soud za to, že porod představuje obzvláště intimní složku soukromého života matky. Zahrnuje otázky tělesné a duševní integrity, lékařských zákroků, reprodukčního zdraví a ochrany informací týkajících se zdraví. Rozhodnutí týkající se okolností porodu včetně volby místa porodu tudíž pro účely článku 8 spadají do rámce soukromého života matky".

K problematice domácích porodů pak dodal, že "přestože existují pozitivní závazky, které jsou spjaté s účinným respektováním soukromého života (viz A, BaC proti Irsku, cit. výše, § 216), Soud má za to, že je třeba námitky stěžovatelek podrobit analýze z hlediska negativních závazků, a to vzhledem k tomu, že jejich hlavním argumentem je zákaz asistence porodních asistentek u domácích porodů pod hrozbou sankce, což podle nich nepřiměřeně omezilo právo stěžovatelek na respektování jejich soukromého života. S ohledem na široké pojetí soukromého života ve smyslu článku 8, zahrnující právo na osobní autonomii a tělesnou a duševní integritu (viz § 73 výše), Soud shledává, že nemožnost, aby stěžovatelkám u jejich domácích porodů asistovaly porodní asistentky, představuje zásah do práva stěžovatelek na respektování jejich soukromých životů". Současně však učinil test proporcionality, v němž se v první řadě soustředil na otázku, zda je takový zásah v souladu se zákonem. Uvedl, že "ačkoli připouští, že mohou existovat určité pochybnosti o jednoznačnosti právní úpravy, má za to, že stěžovatelky byly schopny předvídat s mírou přiměřenou okolnostem, že asistence zdravotnického pracovníka u domácího porodu nebyla právním řádem dovolena. Soud proto shledává, že předmětný zásah byl "v souladu se zákonem" ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy".

V dalším bodě se soustředil na zodpovězení otázky, zda zásah sledoval legitimní cíl. K tomu Evropský soud pro lidská práva uvedl, že "projednávaná věc se týká složité problematiky politiky zdravotní péče, vyžadující ze strany vnitrostátních orgánů posouzení odborných a vědeckých údajů o relativních rizicích nemocničních a domácích porodů. V tomto ohledu podotýká, že novorozenci jsou nejen fyzicky zranitelní, ale jsou také plně závislí na rozhodnutích učiněných jinými, což odůvodňuje silnou ingerenci ze strany státu. Otázka domácích porodů se nadto dotýká oblastí, ve kterých nepanuje mezi členskými státy jasná shoda (viz § 59 až 61 výše), a zahrnuje obecné úvahy sociální a ekonomické politiky státu, včetně přidělování finančních prostředků, neboť vybudování odpovídajícího systému záchranné služby může vyžadovat přesun rozpočtových prostředků z obecného systému porodnic do nové sítě zabezpečení domácích porodů. Na základě těchto úvah má Soud za to, že prostor pro uvážení, který je třeba žalovanému státu přiznat, musí být široký. Pokud jde o vyvážení dotčených zájmů, Soud konstatuje, že vláda se soustředila primárně na legitimní cíl ochrany nejlepších zájmů dítěte, které - v závislosti na jejich povaze a závažnosti - mohou převážit nad zájmy rodiče, který zejména nemůže být na základě článku 8 oprávněn vyžadovat přijetí opatření škodlivých pro zdraví a rozvoj dítěte (viz Haase proti Německu, č. 11057/02, rozsudek ze dne 8. dubna 2004, § 93). Soud má za to, že i když mezi zájmem matky a jejího dítěte obecně ke konfliktu nedochází, některé volby matky ohledně místa, okolností či způsobu porodu lze vnímat tak, že způsobují zvýšené riziko pro zdraví a bezpečí novorozenců, jejichž úmrtnost, jak ukazují statistiky perinatálních a neonatálních úmrtí, není navzdory veškerému pokroku v lékařské péči zanedbatelná." Evropský soud pro lidská práva závěrem zohlednil, zda "vnitrostátní orgány, v prvé řadě Ministerstvo zdravotnictví, při rozhodování o politice týkající se domácích porodů a zejména přijímání a udržování příslušných předpisů v platnosti (viz § 22, 26 až 28, 42 a 43 výše) přisoudily náležitou váhu dotčeným soupeřícím zájmům a zda pečlivě zvážily možné alternativy a posoudily přiměřenost jejich politiky vůči domácím porodům."

Na základě výše uvedeného dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že česká právní úprava neporušuje čl. 8 Úmluvy.

Proto i v nyní souzené věci Ústavní soud konstatuje, že nejen ve vztahu k respektování procesních pravidel, ale rovněž z hlediska právní materie, nedošlo k zásahu do žádných ze stěžovatelkou uváděných základních práv či svobod.

Ústavní soud současně nemohl vyhovět ani návrhu na určení neústavnosti postupu Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Z dosavadní rozhodovací praxe totiž vyplývá, že pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci orgánu veřejné moci a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Tento zásah však v nyní souzené věci zjištěn nebyl, neboť stav nedostatku porodních asistentek oprávněných k vedení domácích porodů nebyl způsoben ani činností, ani nečinností uvedeného orgánu veřejné moci.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti nebyl prokázán zásah do základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV.

Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru