Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 390/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.390.17.1
Datum podání06.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 54, § 55

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 390/17 ze dne 5. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Zemanové, zastoupené Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem, se sídlem Budečská 1028/16, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2016, č. j. 9 Co 48/2016-195, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 22. září 2015, č. j. 63 EXE 951/2014-133, na základě návrhu manželky druhého povinného (stěžovatelky) částečně zastavil exekuci ohledně exekučních příkazů týkajících se majetku stěžovatelky (výrok I.). O náhradě nákladů řízení mezi oprávněným (AB - CREDIT, a. s.) a stěžovatelkou rozhodl s poukazem na § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 410/14 tak, že oprávněný a manželka druhého povinného nemají vůči sobě právo na náhradu této části exekučního řízení (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. října 2016, č. j. 9 Co 48/2016-195, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl obdobně jako soud prvního stupně o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že ačkoliv byla stěžovatelka se svým návrhem na zastavení exekuce úspěšná, nelze u oprávněného dovozovat ve smyslu § 89 exekučního řádu, že částečné zastavení exekuce zavinil, když nepřípustný způsob provedení exekuce zvolil soudní exekutor, který exekucí postihl majetek ve výlučném vlastnictví manželky druhého povinného, pročež oprávněnému nelze vůči stěžovatelce uložit povinnost k náhradě nákladů řízení.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně popisuje události vedoucí k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Podle názoru stěžovatelky soudy chybně vyložily výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/14. Podotýká, že v případě citovaného usnesení šlo o odlišný skutkový stav, kdy oprávněný poté, co se seznámil s návrhem manželky povinného na částečné zastavení exekuce, konkludentně s tímto návrhem souhlasil, přičemž o částečném zastavení exekuce ve vztahu k manželce povinného rozhodl již soudní exekutor. V nyní projednávaném případě oprávněný s návrhem na částečné zastavení exekuce, s nímž byl seznámen, opakovaně nesouhlasil, pročež nemohl soudní exekutor tomuto návrhu vyhovět a musel věc postoupit k rozhodnutí exekučnímu soudu, čímž vznikly stěžovatelce nadbytečné náklady. Pokud soud stěžovatelce vytýkal, že nejednala před zahájením sporu s oprávněným, poukazuje stěžovatelka na specifičnost exekučního řízení a časovou tíseň vzhledem k procesním lhůtám podle § 55 odst. 1 exekučního řádu. Vyslovuje přesvědčení, že soudy nesprávnou aplikací judikatury zapříčinily újmu na jejích ústavně zaručených právech, když svými rozhodnutími založily i nerovnost stran. Oprávněnému přičítá zavinění na vzniku nákladů, neboť měl možnost se seznámit s důvody pro zastavení exekuce, a pokud neučinil potřebné procesní kroky, ale naopak opakovaně nesouhlasil se zastavením exekuce, měla by mu být uložena povinnost k náhradě nákladů.

III.

5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

7. Stěžovatelka obecným soudům vytýká především nesprávnou interpretaci závěrů vycházejících z usnesení sp. zn. III. ÚS 410/14, přičemž poukazuje na odlišný skutkový stav, který byl podkladem pro v tomto usnesení projednávanou věc. Lze dát stěžovatelce částečně zapravdu v tom, že skutkově se stávající věc od citovaného usnesení poněkud odlišuje, a to v tom směru, že zatímco v uvedeném usnesení byl oprávněný vůči návrhu manželky povinného na zastavení exekuce pasivní, v nyní projednávané věci oprávněný výslovně s tímto návrhem nesouhlasil. To ovšem nic nemění na podstatě věci, že v obou případech šlo o nepřípustnou exekuci na majetek manželky povinného prováděnou v důsledku chybného postupu soudního exekutora a nikoliv v důsledku jednání oprávněného. Proto nelze oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů vůči jinak úspěšné navrhovatelce, lhostejno přitom, zda s návrhem na zastavení exekuce vyslovil souhlas, zůstal pasivní, či naopak proti němu aktivně brojil.

8. V této souvislosti lze rovněž poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 923/10 (N 224/59 SbNU 275), v němž bylo uvedeno, že "Ústavní soud považuje objektivně za nespravedlivé, aby oprávněný ... který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva a následně usiloval o výkon příslušného rozhodnutí, byl v souzené věci povinován k zaplacení náhrady nákladů nesprávného provedení exekuce. Je to soudní exekutor, který musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka (resp. v souzené věci vůči bývalé manželce povinného) se znalostí věci a s využitím odpovídajících a zákonných prostředků exekuce; musí se vyvarovat... těch nástrojů exekuce, jež příslušný výkon rozhodnutí vylučují.... Pokud se tak nestane a soudní exekutor použije právě takové prostředky, jež výkon rozhodnutí vylučují - což v souzené věci vedlo k tomu, že bývalé manželce povinného vznikly náklady příslušné fáze exekučního řízení [podáním návrhu na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a odvolacího řízení - nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od stěžovatele (oprávněného); ten totiž takovou situaci nezavinil a naopak právem očekával, že exekutor (profesionál) bude postupovat se znalostí práva a tedy souladně se zákonem předvídanými prostředky. Od stěžovatele však nelze požadovat úhradu příslušných nákladů ani se zřetelem na neexistenci výslovné zákonné úpravy, jež by umožňovala v rámci exekučního řízení uložit povinnost náhrady nákladů řízení pověřenému soudnímu exekutorovi, který svým postupem při provádění exekuce procesně zavinil, že jím nesprávně zvolený způsob provedení exekuce soud zastavil; ani za této situace totiž nelze přenášet povinnost náhrady nákladů provedení exekuce na toho, kdo zastavení řízení nezavinil. To lze ostatně dovodit i z ustanovení § 89 věty první exekučního řádu."

9. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nesdílí názor stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv. Soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily svá rozhodnutí, přičemž v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který vychází ze zjištěného skutkového stavu a opírá se o ústavně konformně interpretovaná ustanovení příslušných zákonných a podzákonných norem. Napadené rozhodnutí nevykazuje prvek svévole či extrémního rozporu s principem spravedlnosti a měřeno kritérii shora naznačenými zcela obstojí.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru