Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 39/02Nález ÚS ze dne 17.12.2002K interpretaci vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., o přechodném obmezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitos

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
intabulace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 155/28 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.39.02
Datum vyhlášení07.01.2003
Datum podání21.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

131/1936 Sb.

141/1950 Sb., § 111 odst.1

218/1938 Sb.

26/1939 Sb.

87/1991 Sb., § 3 odst.1

946/1811 Sb., § 432, § 433

95/1871 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 39/02 ze dne 17. 12. 2002

N 155/28 SbNU 389

K interpretaci vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., o přechodném obmezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitos

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele Ing.

J. T., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 103/2001, 22 Co

405/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22.

3. 2000, sp. zn. 7 C 836/99, za účasti Krajského soudu v Praze

a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Památkového

ústavu Středních Čech v Praze, se sídlem v Praze 3, Sabinova 5,

jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn.

22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001, Okresního soudu v Mělníku ze dne

22. 3. 2000, sp. zn. 7 C 836/99, a Okresního soudu v Mělníku ze

dne 10. 1. 2001, čj. 7 C 836/99-133, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel shora uvedená

rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku.

Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl.

11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 (správně zřejmě

"čl. 1") Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv

a základních svobod .

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 7 C 836/99, z něhož zjistil

následující:

Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu

v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, čj. 7 C 836/99-106, byla zamítnuta

žaloba, jíž se stěžovatel domáhal, aby žalovaný Památkový ústav

středních Čech v Praze byl povinen uzavřít dohodu o vydání

nemovitostí parc. č. 426/2 (zahrada), č. 426/3 (zahrada), č. 89

(stavební parcela) a č. 90 (stavební parcela), nyní v evidenci

nemovitostí označených jako část stav. parc. 89 (zastavěná plocha)

o výměře 502 m2, č. 426/3 (zahrada) o výměře 600 m2, část st. p.

89 (zastavěná plocha) a 90 (zastavěná plocha) o výměře 35 m2,

katastrální území K. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Soud dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení žalovanému.

Stěžovatel tvrdil, že předmětné nemovitosti nabyli jeho

rodiče kupní smlouvou v roce 1939 od pana A. P. Rodiče nemovitosti

vždy považovali za vlastní. Obývali je až do 70. let, i když

v 50. letech došlo k jejich konfiskaci. O vydání nemovitostí

požádala matka stěžovatele jako oprávněná osoba. Otec stěžovatele

zemřel v roce 1967, matka stěžovatele v roce 1991, stěžovatel je

tedy nyní, jako jediný syn a dědic, jedinou oprávněnou osobou

podle § 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále

jen "zák. č. 87/1991 Sb.").

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že v projednávané

věci již dříve proběhlo řízení před soudem I. a II. stupně, jež

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, čj. 2 Cdon

1465/96-91, zrušil. Okresní soud v Mělníku odkazuje v napadeném

rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího soudu s tím, že dle něj je kupní

smlouva, jíž měli rodiče stěžovatele nabýt v roce 1939 předmětné

nemovitosti od A. P., neplatná, neboť k ní nebyl dán souhlas

okresního úřadu. Navíc nedošlo k její intabulaci. Nejvyšší soud se

zabýval i tím, zda k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem

nedošlo k 1. 1. 1951, tedy ke dni účinnosti zák. č. 141/1950 Sb.,

občanský zákoník. Ten v ustanovení § 562 stanovil, že dnem

účinnosti tohoto zákona se dovršují podmínky pro převod

vlastnictví u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem

a nebyly do této doby vyznačeny ve veřejné knize. Požadavek

odevzdání, případně zápisu do veřejné knihy jako nezbytného aktu

k uskutečnění převodu nemovitosti tak odpadl. Podle Nejvyššího

soudu ovšem k převodu vlastnictví ani takto nedošlo, neboť k němu

nebyl udělen souhlas okresního úřadu dle § 1 odst. 1 a 3 vlád.

nařízení č. 218/1938 Sb. v. n. Nedošlo ani k vydržení podle zák.

č. 946/1811 ř.z., obecný zákoník občanský (dále jen "obecný

zákoník občanský"), neboť držba nebyla řádnou a neuplynula

vydržecí doba. Obecný soud se pak dále, na základě pokynů

Nejvyššího soudu, zabýval tím, zda v projednávaném případě nebyly

naplněny podmínky vydržení předmětných nemovitostí podle §§ 115

a 116 zák. č. 141/1950 Sb. Pokud by k přechodu předmětných

nemovitostí na stát došlo před 1. 1. 1961 (tedy před uplynutím

desetileté vydržecí lhůty ode dne účinnosti zákona č. 141/1950

Sb.), bylo by nepochybné, že k vydržení vlastnického práva matkou

stěžovatele dojít nemohlo. Po provedeném dokazování dospěl obecný

soud k závěru, že nemovitosti přešly na stát v r. 1948. Rozsudkem

mimořádného Lidového soudu v Praze, Ls XIII 21 583/48, ze dne 2.

9. 1948, byli rodiče stěžovatele uznáni vinnými ze spáchání

zločinů dle § 11 retribučního zákona číslo 22/1946 Sb. a dle čl.

3, § 1, zák. č. 33/1946 Sb., a jeho otec byl uznán vinným za pokus

navádění ke zločinu udavačství podle § 9 trestního zákona a § 11

retribučního zákona. Tímto rozsudkem bylo mimo jiné vysloveno, že

jim propadá celé jmění ve prospěch státu. Okresní soud v Mělníku

proto dospěl k závěru, že nemovitosti přešly na stát před tím, než

vůbec počala běžet vydržecí doba podle zák. č. 141/1950 Sb.

Rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 1. 2001, čj. 7

C 836/99-133, byl výrok I. shora uvedeného rozhodnutí doplněn.

V původním rozhodnutí totiž soud rozhodl pouze o dohodě o vydání

těch nemovitostí, jež jsou pozemky, a nerozhodl v části, jíž se

stěžovatel domáhal uzavření dohody ohledně budov, konkrétně domu

č.p. 17 na parcele označené jako část parcely č. 89

v katastrálním území Kokořín a domu č.p. 18 na parcele č. 90

o výměře 35 m2 v katastrálním území Kokořín. Soud proto svůj

rozsudek podle § 166 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

doplnil. O této části návrhu rozhodl tak, že dohodu na vydání

příslušných nemovitostí též zamítl, s odvoláním na odůvodnění

svého rozsudku ze dne 22. 3. 2000 v projednávané věci.

Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co

103/2001, 22 Co 405/2001-148, rozsudek soudu prvního stupně ve

znění doplňujícího rozsudku, vyjma výroku o nákladech řízení,

potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že se žalovanému

náhrada nákladů nepřiznává. Odvolací soud vycházel ve svém

rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se

i s jeho právním posouzením. Shrnul, že pro posouzení věci je

rozhodující, zda matka stěžovatele byla oprávněnou osobou, od níž

stěžovatel odvíjí své právo na uzavření dohody o vydání věci.

Oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb. může být pouze osoba

fyzická, která ztratila vlastnictví k věci přechodem na stát.

Stěžovatel by tedy byl úspěšný, při splnění dalších podmínek,

pouze tehdy, pokud by prokázal, že nemovitý majetek, který přešel

do vlastnictví státu a který mu má být uzavřenou dohodou vydán,

byl ve vlastnictví jeho matky, a že jeho matka tvrzeným přechodem

tohoto majetku sama pozbyla své vlastnictví. Vlastnictví

k předmětným nemovitostem měla jeho matka nabýt na základě kupní

smlouvy ze dne 2. 10. 1939. Odvolací soud však konstatoval, že

vlastnictví k předmětným nemovitostem matka stěžovatele nenabyla.

Podle § 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo

předpokladem vzniku vlastnického práva k nemovitostem na základě

smlouvy, aby byl v příslušné veřejné knize o převodu nemovitosti

učiněn zápis, tzv. intabulace. Ten v projednávaném případě

proveden nebyl. O nabývacím jednání musela být zřízena ověřená

listina ve formě předepsané k platnosti jednání nebo veřejná

listina, které musely obsahovat předepsané náležitosti. Z listiny

ze dne 2. 10. 1939, o níž stěžovatel tvrdí, že je předmětnou kupní

smlouvou, vyplývá, že všechny požadované náležitosti neobsahuje.

Nejsou v ní též uvedeny pozemky č. 89 a 90, jejichž vydání se

stěžovatel nyní domáhá. V daném případě také nebyl k převodu

nemovitostí udělen souhlas okresního úřadu. Toho bylo třeba podle

vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., o přechodném omezení

zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Absence

takového souhlasu způsobovala neplatnost právního jednání. Toto

vládní nařízení bylo vydáno na základě § 118 zák. č.131/1937 Sb.

z. a n., o obraně státu. Vládní nařízení č. 218/1938 Sb. Sb. z.

a n., ústavní zákon zmocňovací č. 330/1938 Sb. z. a n. ani vládní

nařízení č. 26/1939 Sb. z. a n. II., kterým se prodlužuje účinnost

některých předpisů souvisejících se stavem branné pohotovosti

státu, přitom nebyly zák. č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti

předpisů z doby nesvobody, zařazeny mezi předpisy, jejichž

použivatelnost se zrušuje. Smlouva uzavíraná dne 2. 10. 1939 tedy

souhlas okresního úřadu ke své platnosti vyžadovala. Jelikož ten

udělen nebyl, byla neplatná. Podle názoru odvolacího soudu tak za

platnosti obecného zákoníku občanského k převodu vlastnictví

předmětných nemovitostí na matku stěžovatele nedošlo.

K převodu nedošlo ani dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti

občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který požadavek odevzdání,

případně zápisu do veřejné knihy opustil. Podle jeho § 562 se pak

dnem účinnosti tohoto zákona dovršily podmínky pro převod

vlastnictví i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem

a nebyly do této doby vyznačeny ve veřejné knize. I kdyby však

listina, na kterou stěžovatel odkazuje, obsahovala všechny

náležitosti smlouvy o převodu nemovitostí (což se nestalo), byla

by neplatná, neboť nebyl k převodu udělen souhlas okresního úřadu.

Vlastnictví k předmětným nemovitostem nenabyla matka

stěžovatele ani vydržením podle obecného zákoníku občanského,

neboť pro to nebyly naplněny podmínky - nešlo o řádnou držbu,

neboť nebyla založena na platné smlouvě o převodu nemovitostí

a neuplynula navíc ani třicetiletá vydržecí doba.

Nedošlo konečně ani k vydržení podle občanského zákoníku č.

141/1950 Sb. Soud odkázal opět na rozsudek Mimořádného lidového

soudu v Praze ze dne 2. 9. 1948, LS XIII 21583/48, jímž byla matka

stěžovatele odsouzena mimo jiné k propadnutí jmění ve prospěch

státu. K tomu tedy došlo ještě před účinností zák. č. 141/1950 Sb.

Vlastní realizace byla provedena výměrem Obvodního národního

výboru v Praze 3 ze dne 16. 5. 1949, jímž byl podle § 1 odst. 1 č.

3 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován veškerý majetek rodičů

stěžovatele. K jejich odvolání ve věci konfiskace majetku

rozhodoval po zrušení původního rozsudku Mimořádného lidového

soudu v Praze, Finanční odbor rady ÚNV hl. m. Prahy. Rozhodnutím

ze dne 20. 3. 1956, čj. fin/3-818/56, původní výměr potvrdil.

Odůvodnění rozhodnutí bylo změněno tak, že nezávisle na rozhodnutí

trestního orgánu vycházel orgán národního výboru z vlastních

skutkových zjištění potřebných pro konfiskaci podle § 1 odst. 1 č.

3 dekretu č. 108/1945 Sb. Zákonné znaky držby by ani v tomto

případě nebyly splněny. Od původního pravomocného rozhodnutí

v roce 1948 nemohla matka stěžovatele nakládat se spornými

nemovitostmi jako s věcí vlastní, neboť s tímto majetkem nakládal

Československý stát jako s majetkem konfiskovaným. Po uplynutí

desetileté vydržecí lhůty (§ 116 zák. č. 141/1950 Sb.) tak matka

stěžovatele nemohla nemovitosti vydržet. Ty tedy přešly na stát

ještě před tím, než je mohla matka stěžovatele vydržet. V době

přechodu na stát tak nebyly ve vlastnictví matky stěžovatele a ta

jejich přechodem neztratila sama své vlastnictví. Nemohla se tudíž

stát osobou oprávněnou podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.

Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ve lhůtě stanovené

zákonem projednávanou ústavní stížností a rozhodnutí odvolacího

soudu též dovoláním k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání stěžovatele

usnesením ze dne 26. 2. 2002, čj. 28 Cdo 231/2002-178, pro

nepřípustnost odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy

v důsledku pozitivistické aplikace restitučních předpisů

nepostupovaly spravedlivě a svým postupem mu odepřely vlastnické

právo, jež mu náleží. Rekapituluje důvody, pro které obecné soudy

neuznaly, že matka stěžovatele byla vlastnicí předmětných

nemovitostí, a upozorňuje, že soudy nevzaly v úvahu, že účastníci

kupní smlouvy po jejím uzavření jednali tak, jako by vlastnictví

jeho rodičům svědčilo. Namítá však především, že obecné soudy

nerespektovaly názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 17.

12. 1997, II. ÚS 317/96. Zejména v této skutečnosti spatřuje

pochybení soudu, pokud jde o závazek obsažený v čl. 36 Listiny,

tj. poskytnutí spravedlnosti. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS

317/96 Ústavní soud údajně posuzoval skutkově totožnou věc

stěžovatele a jeho návrhu vyhověl. Obecné soudy názory Ústavního

soudu nerespektovaly a jeho argumentací se ani nezabývaly. Tím

porušily shora uvedená práva stěžovatele. Rozhodnutí obecných

soudů v projednávané věci jsou nepředvídatelná, vyslovená

v rozporu s principem právní jistoty a zásadou transparentnosti

rozhodování.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Praze

a Okresní soud v Mělníku, i vedlejšího účastníka řízení, Památkový

ústav Středních Čech v Praze, aby se k projednávané ústavní

stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Praze se ve svém vyjádření ze dne 5. 2. 2002

odvolal na odůvodnění svého rozsudku, nyní napadeného ústavní

stížností.

Okresní soud v Mělníku ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2002

také pouze odkázal na podrobné odůvodnění obou napadených

rozsudků.

Památkový ústav Středních Čech v Praze, ač doloženě vyzván,

se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené

nevyjádřil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně

není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů,

neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny,

nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností (čl. 83 Ústavy ČR). Právě porušení ustanovení uvedené

hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě ovšem shledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzeným porušením práva

stěžovatele na spravedlivý proces. Ten spatřuje v pochybení

obecných soudů, jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti, především

v tom, že nerespektovaly nález Ústavního soudu v jiné jeho věci,

skutkově totožné (sp. zn. II. ÚS 317/96), a argumentací obsaženou

v tomto nálezu se nezabývaly. Rozhodly tedy nepředvídatelně,

v rozporu s principem právní jistoty a z pohledu stěžovatele se

věcí nezabývaly spravedlivě.

Podle své ustálené judikatury není Ústavní soud vázán

odůvodněním podaného návrhu, nýbrž pouze jeho petitem (nález

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/99). Napadenými rozhodnutími se

proto zabýval nejen z pohledu argumentu uplatněného stěžovatelem.

Středobodem projednávané věci byla a je otázka, zda matka

stěžovatele požadované nemovitosti skutečně nabyla do svého

vlastnictví, a mohla tedy být podle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991

Sb., oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za

splnění dále stanovených předpokladů. Obecné soudy se

v napadených rozhodnutích zabývaly jednotlivými, v úvahu

připadajícími způsoby nabytí vlastnictví.

Lze souhlasit s názorem obecných soudů, dle něhož nemohla

matka stěžovatele nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem na

základě kupní smlouvy do účinnosti občanského zákoníku č.

141/1950 Sb. Obecný zákoník občanský z roku 1811 požadoval coby

předpoklad vzniku vlastnického práva zápis převodu vlastnictví do

příslušných veřejných knih (intabulaci). K té v projednávané věci

nesporně nedošlo.

Podmínka intabulace ovšem s účinností občanského zákoníku č.

141/1950 Sb. odpadla. Zákon nadále vycházel z toho, že k převodu

vlastnictví dochází již perfekcí smlouvy samé (§ 111 odst. 1 zák.

č. 141/1950 Sb.). Jak uvedly i obecné soudy, vzhledem

k ustanovení § 562 cit. zák. se dnem účinnosti tohoto zákona

(1. 1. 1951) dovršily podmínky pro převod vlastnictví i u smluv,

které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby

vyznačeny ve veřejné knize. Pokud by tedy smlouva byla perfektní,

došlo by ke konvalidaci dosud závadné absence intabulace a matka

stěžovatele by nabyla vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem

kupní smlouvy, ke dni účinnosti zák. č. 141/1950 Sb.

Takovou možnost obecné soudy ovšem rovněž vyloučily. Za prvé

tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí neobsahovala všechny

předepsané náležitosti. Z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne, že

těmito chybějícím náležitostmi jsou ověření podpisu převodce

a výslovné prohlášení odevzdávajícího o svolení ke vkladu.

S tímto závěrem se Ústavní soud neztotožnil Obecný zákoník

občanský rozlišoval při převodu nemovitostí tzv. titulus (smlouva

o převodu vlastnictví) a modus, jímž se titulus realizoval.

U nemovitostí jím byla intabulace, kterou teprve došlo k nabytí

vlastnictví. Jednalo se tedy o dvě fáze - uzavření smlouvy a zápis

do příslušných veřejných knih (resp. uložení listin u soudu). Při

nabytí smlouvou požadoval obecný zákoník občanský v ustanovení §

432 zřízení ověřené listiny ve formě předepsané platnosti jednání

nebo veřejné listiny a v ustanovení § 433 určil, jaké musí mít

náležitosti - mimo jiné výslovné prohlášení, že převodce svoluje

ke vkladu. Ověřený podpis pak požadoval zák. č. 95/1871 Sb.,

o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách. Soud ovšem

pominul, že samotná smlouva trhová podle tehdejší úpravy

vyžadovala ke své perfekci pouze dohodu stran o předmětu a ceně

(srov. Vážný 30, XII:317, Rc 9695, Rv I 809/29). Ani jedna z obou

náležitostí podle napadených rozhodnutí ve smlouvě zjevně

nechyběla. Trhová smlouva o věcech nemovitých nevyžadovala ke své

platnosti ani žádnou specifickou formu. Naopak, (písemnou) listinu

bylo třeba vyhotovit pro splnění smlouvy, tedy pro intabulaci.

Tato listina pak musela mít požadované náležitosti (srov. Rouček,

Sedláček, Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému

a občanskému právu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl čtvrtý,

Praha 1936, str. 742). Soudy tak dle názoru Ústavního soudu

zaměnily náležitosti trhové smlouvy s náležitostmi, jež měla mít

listina, který by byla podkladem pro intabulaci. Jinými slovy,

trhová smlouva, vzhledem k tomu, že nic jiného z napadených

rozhodnutí nevyplývá, byla, co do náležitostí vyžadovaných obecným

zákoníkem občanským, zjevně perfektní. Podmínka intabulace k 1.

1. 1951 odpadla, a odpadly tudíž všechny formální náležitosti,

které se k ní dříve vztahovaly.

Soudy opřely svůj závěr, že matka stěžovatele nenabyla

vlastnictví k 1. 1. 1951, po zrušení podmínky intabulace, za druhé

o skutečnost, že smlouva nedostála požadavku vládního nařízení č.

218/1938 Sb. z. a n., dle níž byl v době branné pohotovosti státu

požadován ke smluvnímu zcizení specifikovaných nemovitostí souhlas

okresního úřadu, a to pod sankcí neplatnosti (srov. § 1 odst. 1

a 2 cit. nařízení). V daném ohledu se dostala napadená rozhodnutí

do rozporu s názorem Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS

317/96. Podle něj se stalo uplynutím doby branné pohotovosti (28.

2. 1939) použití nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n. právně

nezpůsobilým a nemohlo již působit na platnost smlouvy. Obecný

soud ovšem existenci požadavku souhlasu okresního úřadu pro

platnost kupní smlouvy potvrdil, a to s ohledem na vládní nařízení

č. 26/1939 Sb. II, ze dne 24. 2. 1939, jímž se prodlužuje účinnost

některých předpisů souvisících se stavem branné pohotovosti. Dle

ustanovení § 1 cit. nař. ustanovení vl. nařízení č. 218/1938 Sb.

z. a n. (mimo jiné) platilo do 31. 12. 1939.

Ústavní soud se s uvedeným názorem obecného soudu

v projednávané věci do jisté míry ztotožňuje. Jak z názvu

vládního nařízení č. 26/1939 Sb. II vyplývá, mělo zabránilo

důsledkům, jež mohlo mít ukončení branného stavu na účinnost

právních předpisů, jejichž časová působnost byla právě na období

branného stavu vázána. Účinnost vládního nařízení č. 218/1938 Sb.

z. a n. se tedy nepochybně prodloužila. Obecné soudy se taktéž

vypořádaly s tím, že oba citované předpisy, resp. též ústavní

zákon zmocňovací č. 330/1938 Sb. z. a n., byly na základě zákona

Národního shromáždění republiky Československé č. 195/1946 Sb.,

o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody, použitelné, neboť

nebyly uvedeny v jeho příloze jako předpisy, jejichž

použivatelnost byla zrušena. Soudy z toho vyvodily, že je třeba

dané předpisy v projednávaném případě použít. Logickým důsledkem

jejich úvahy pak bylo tvrzení, že v době uzavření kupní smlouvy,

dne 2. 10. 1939, vládní nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n. nadále

platilo a souhlas okresního úřadu byl pro platnost této smlouvy

nezbytný. Matka stěžovatele pak nemohla nabýt vlastnictví

k předmětným nemovitostem ani ke dni účinnosti občanského zákoníku

č. 141/1950 Sb., neboť kupní smlouva jako taková nebyla platná.

Ústavní soud nezpochybňuje zásadně závěr obecných soudů

o účinnosti a použitelnosti vládního nařízení č. 218/1938 Sb.

z. a n., coby právního předpisu, ke 2. 10. 1939. Nesouhlasí však

s jeho interpretací těmito soudy. Zohlednil přitom především, jak

již ostatně mnohokrát ve své judikatuře (srov. např. rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 277/99, či rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 747/2000)

teleologický výklad dotčených předpisů. Vládní nařízení č.

218/1938 Sb. bylo přijato na základě zák. č. 131/1936 Sb.,

o obraně státu. Účelem tohoto zákona, jež vyplývá z jeho

ustanovení v §§ 1 a 2, je obrana československého státu, jeho

státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní

jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti

Československé republiky. Stejný účel sdílí a naplňuje

i zmocňovací ustanovení § 118 tohoto zákona, umožňující (čsl.)

vládě vydat nařízení, jež by smluvní zcizení nemovitostí (mimo

jiné) vázalo na úřední souhlas, jehož projev svěří některému

(čsl.) státnímu úřadu nebo zvláštním komisím. Účel obrany čsl.

státu v konkrétnější podobě - kontroly nad zcizováním nemovitostí

v době ohrožení republiky - převzalo přirozeně již zmíněné vládní

nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., vázané na existenci zákona

o obraně státu. Podle ustanovení v jeho § 1 odst. 1 je v době

branné pohotovosti státu ke smluvnímu zcizení nemovitostí

zemědělských, nemovitostí zastavěných obytnými domy nebo

provozovnami a stavebních parcel zapotřebí souhlasu okresního

úřadu. Sankcí stanovenou pro právní jednání bez požadovaného

souhlasu se dle odst. 3 uvedeného ustanovení stala jeho

neplatnost.

Stejnému účelu sloužilo i vládní nařízení č. 26/1939 Sb. II

z 24. 2. 1939, jež účinnost vládního nařízení č. 218/1938 Sb.

z. a n. prodlužuje do 31. 12. 1939. Vydala ho vláda republiky

Česko-Slovenské, v jeho názvu se hovoří o předpisech souvisejících

se stavem branné pohotovosti (čsl.) státu a ve zmocňovacím

ústavním zákoně č. 330/1938 Sb. z. a n., na jehož základě bylo

toto nařízení vydáno, se výslovně ponechávají v platnosti vládní

nařízení vydaná na základě § 138 zákona o obraně státu č.

131/1936 Sb. z. a n., a to s platností zákona (čl. III úst. zák.

č. 330/1938 Sb. z. a n.).

Vláda ČSR tak vydala vládní nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n.

s cílem napomoci obraně čsl. státu a stejný cíl přetrval i po

prodloužení jeho účinnosti vládním nařízením č. 26/1939 Sb. II.

Hovoří-li se tedy v ustanovení § 1 prvně uvedeného nařízení

o souhlasu "okresního úřadu", má se tím na mysli čsl. vládě

podřízený okresní orgán čsl. státní moci, jenž je při udělování

souhlasu povinen zohlednit výlučně zájmy obrany čsl. státu.

Jak známo, po 15. březnu 1939 československý stát sice

z hlediska mezinárodního práva i nadále existoval, byl však zbaven

územní výsosti na svém území. Veřejnou moc na čsl. území

nevykonávaly orgány československého státu, nýbrž orgány

podléhající okupující mocnosti. Jejich výkonná moc přirozeně

sledovala diametrálně jiný cíl než napomoci obraně čsl. státu,

jenž byl použitím síly ze strany jiného státu zmařen.

Třebaže lze tedy některými výkladovými postupy, které

provedly obecné soudy, dovodit, že vládní nařízení č. 218/1938 Sb.

z. a n. je, jako právní předpis, na projednávanou věc formálně

použitelné, jeho teleologický výklad vede naopak k závěru, že

k použitelnosti ustanovení v § 1 tohoto vládního nařízení chybí

elementární materiální předpoklady. Převáděné nemovitosti již

nejsou na území, jež by ovládal čsl. stát, nejsou tu územní

výkonné orgány čsl. státu a bezpředmětným se stal účel vládního

nařízení - obrana čsl. státu, který byl okupován jiným státem.

Z takto materiálně neexistující hypotézy normy nelze přirozeně

vyvodit trvání dispozice (potřeba souhlasu okresního úřadu),

a tudíž ani sankci v případě nesplnění podmínky udělení úředního

souhlasu (neplatnost příslušného právního jednání).

V této části se proto Ústavní soud s argumentací obecných

soudů nemůže ztotožnit. Dospěl naopak k závěru, že jimi provedená

interpretace a aplikace shora uvedených předpisů byla provedená

natolik formálně, že se zcela odchýlila od účelu, který měly dané

předpisy zajišťovat, a z ústavně právního hlediska tak zcela

vybočily z mezí ústavnosti. Svým neústavním postupem porušily

soudy právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovateli je třeba dát za pravdu, i pokud spatřoval

porušení svých práv v nerespektování závazného názoru Ústavního

soudu soudy obecnými. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Ústavní soud se k tomuto ustanovení již opakovaně vyjadřoval

(srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 23/97, nález sp.

zn. II. ÚS 19/97, nález sp. zn. IV ÚS 34/97). Konstatoval, že

právní názory Ústavního soudu obsažené v jeho rozhodnutích směřují

k ochraně ústavnosti, k níž byl Ústavní soud jako ústavní orgán

podle čl. 83 Ústavy zřízen. Nedbání právních názorů Ústavního

soudu vede při stejných skutečnostech k vědomému porušování

ústavnosti, zvláště v případech, kdy jeho nálezy byly řádně

publikovány, nebo byly-li soudy na ně výslovně upozorněny. Ústavní

soud proto dospěl k názoru, že obecný soud své povinnosti

vyplývající z čl. 89 odst. 2 Ústavy nedostál. Zdůrazňuje přitom,

že i v projednávané věci dospěl k závěru shodnému se závěrem

vysloveným, třebaže částečně jinak odůvodněným, Ústavním soudem

v nálezu sp. zn. II. ÚS 317/96, tedy k závěru, že platnost dané

smlouvy nemohl ovlivnit souhlas vyjádřený orgánem okupujícího

státu.

Obecný soud dále podrobně rozebírá, z jakých důvodů nemohla

matka stěžovatele nabýt vlastnictví ani vydržením jak podle

obecného zákoníku občanského, tak podle zák. č. 141/1950 Sb.

Obecné soudy v této části své závěry náležitě a srozumitelně

vyložily a odůvodnily. Stěžovatel je v ústavní stížnosti ostatně

ani nezpochybňuje a nedotkl se jich ani citovaný nález Ústavního

soudu sp. zn. II. ÚS 317/99. Ústavní soud neshledal, že by touto

částí rozhodnutí došlo k porušení práv stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno

i jeho právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny

a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud však odkazuje

na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek

vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli

pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS

115/94). Námitce stěžovatele přisvědčit proto nelze.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na

jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že je jedním

z ustanovení garantujících zásadní principy činnosti soudní moci.

Ústavnímu soudu ovšem nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci

došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně

garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1

písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru

Ústavního soudu nelze uvedeného ustanovení dovolávat.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 22 Co

103/2001, 22 Co 405/2001, rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze

dne 22. 3. 2000, sp. zn. 7 C 836/99, a z důvodů hospodárnosti

i doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 10. 1. 2001, čj. 7 C

836/99-133, pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru