Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3895/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnost... více
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3895.19.1
Datum podání06.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a, § 221 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3895/19 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019 č. j. 3 Cmo 216/2018-442, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka je žalovanou stranou ve sporu o zaplacení částky ve výši 3 060 681 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobkyní a stěžovatelkou měla být uzavřena smlouva o výkonu vázaného pojišťovacího zprostředkovatele. Stěžovatelka smlouvu vypověděla s okamžitou platností ke dni 28. 3. 2007, po rozhodnutí soudu o neplatnosti takovéto výpovědi vypověděla smlouvu s jednoměsíční výpovědní lhůtou ke dni 30. 4. 2011. Žalobkyně v posuzovaném řízení žádá ušlý zisk ve výši nevyplacené provize za období od 1. 4. 2007 do 30. 4. 2011, průměrnou výši měsíční provize vyčíslila částkou 62 463 Kč.

3. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") ve věci vydal již tři zamítavé rozsudky, přičemž Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") všechny zrušil. V prvním zrušujícím rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013 č. j. 33 Cm 95/2012-136 odvolací soud konstatoval, že nalézací soud neměl pro své závěry k dispozici dostatek skutkových zjištění, nedůvodně nevyhověl návrhům účastníků řízení na provedení důkazů, své právní úvahy neměl dostatečně důkazně podepřené a po žalobkyni žádal opatření důkazů, které nemohla mít k dispozici. Nalézacímu soudu rovněž vytknul, že nehodnotil předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění. Rozsudkem ze dne 5. 5. 2016 č. j. 33 Cm 95/2012-301 nalézací soud žalobu znovu zamítl. Nárok na provizi mohl žalobkyni vzniknout pouze v případě splnění smluvních podmínek. Žalobkyně pro stěžovatelku od 28. 3. 2007 žádnou činnost nevykonávala, nemohl jí tudíž vzniknout nárok na provizi, a nemůže proto požadovat náhradu škody ve formě ušlého zisku. Nalézací soud rovněž shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou. Ve druhém zrušujícím usnesení ze dne 29. 1. 2018 č. j. 3 Cmo 165/2016-345 odvolací soud uvedl, že nalézací soud ani v dalším řízení nehodnotil předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku.

4. Rozsudkem ze dne 24. 10. 2018 č. j. 33 Cm 95/2012-392 nalézací soud žalobu opět zamítl. Dospěl k závěru, že mezi stranami sporu byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení ve smyslu § 652 obchodního zákoníku. S ukončením smluvního vztahu je spojeno právo na odškodnění podle § 669 obchodního zákoníku, které musí být u zastoupeného uplatněno do jednoho roku od ukončení smlouvy. Obchodnímu zástupci vzniká též právo na náhradu škody ve smyslu § 373 a násl. obchodního zákoníku, přičemž se jedná o odpovědnost objektivní. Čtyřletá promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy smluvní povinnost byla porušena, resp. kdy mohl být nárok poprvé uplatněn u soudu. V posuzované věci je nárok žalobkyně podle nalézacího soudu promlčen.

5. V záhlaví uvedeným usnesením odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že v tomto řízení věc projedná a rozhodne jiný samosoudce. V odůvodnění uvedl, že s nalézacím soudem lze souhlasit pouze v tom, že se v posuzované věci nejedná o smlouvu mandátní, nýbrž o smlouvu o obchodním zastoupení, což však vyplývá již z druhého zrušovacího usnesení odvolacího soudu. Nalézací soud se v rozsudku č. j. 33 Cm 95/2012-392 opět neřídil pokyny odvolacího soudu, neboť se opětovně nezabýval předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku. Se závěrem nalézacího soudu, že nárok žalobkyně je promlčen, nelze souhlasit. Úvaha soudu jednak není podepřena provedeným dokazování, jednak je nesprávná, neboť žalobkyně žádala o ušlý zisk za období od dubna 2007 do dubna 2011, přičemž žalobu podala v dubnu 2011. Závěrem odvolací soud stanovil, že vzhledem k tomu, že se nalézací soud opakovaně neřídil právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, v novém řízení věc projedná a rozhodne jiný samosoudce.

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že pro přikázání věci jinému soudci nebyly splněny zákonné podmínky; přikázání věci jinému soudci podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu představuje výjimku z práva na zákonného soudce, kterou je třeba aplikovat restriktivně. Odvolací soud své rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně neodůvodnil, neboť neuvedl, jaký právní názor nalézací soud nerespektoval a v čem nerespektování právního názoru spočívalo. Stěžovatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že nalézací soud neposoudil předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku; nalézací soud totiž dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Namítá, že odvolací soud nezohlednil, že právo na odškodnění podle § 669 obchodního zákoníku bylo v době podání žaloby prekludováno. Odvolací soud nutí nalézací soud k provedení dokazování, aniž by zohlednil, že nalézací soud má na věc jiný hmotněprávní názor. Stěžovatelka dále uvádí, že odůvodnění odvolacího soudu je nelogické a nesrozumitelné, a rozporuje jednotlivé věcné závěry odvolacího soudu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že první dva rozsudky nalézacího soudu vydala jiná samosoudkyně než v pořadí třetí rozsudek. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že soudní řízení trvá již více než osm let, a požaduje, aby odvolací soud vypořádal všechny argumenty uplatněné účastníky v průběhu řízení.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Přípustná je ústavní stížnost pouze ve vztahu k té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srv. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383), všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nelze proto brojit ústavní stížností proti zrušení rozhodnutí nalézacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Pouze rozhodnutí podle § 221 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z výše uvedeného pravidla, neboť řízení se jím sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by takové řízení nutně nehospodárně (srv. nález sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019).

9. Ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

11. Postup podle § 221 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z práva na zákonného soudce a již jen proto by tato výjimka měla být vykládána restriktivním způsobem. Princip zákonného soudce představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci, neboť na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí v jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc"[ (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)].

12. Přes uvedený ústavněprávní aspekt rozhodnutí podle § 221 odst. 2 o. s. ř. klade Ústavní soud při jeho přezkumu důraz na principy sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, neboť Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší postavení arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech postupu odvolacího soudu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že takový postup byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění.

13. Smyslem § 221 odst. 2 o. s. ř. je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu uvedené kompetence ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, mohou být rovněž sporné [nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009, (N 225/55 SbNU 105)].

14. V posuzované věci odvolací soud podrobně odůvodnil, v čem spočívá pochybení nalézacího soudu a související nedodržení závazného právního názoru. Konstatoval, že nalézací soud ani napotřetí nevedl dokazování takovým způsobem, aby mohly být zjištěny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku, přičemž k posouzení předpokladů vzniku nároku na náhradu škody dle citovaného zákonného ustanovení odvolací soud vyzýval opakovaně ve všech zrušujících rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry odvolacího soudu. Ústavnímu soudu nicméně nepřísluší vstupovat do posouzení otázek aplikace podústavního práva, ani přehodnocovat obecnými soudy zjištěný skutkový stav vyplývající z provedeného dokazování. Závěry odvolacího soudu Ústavní soud nepovažuje za neudržitelné. Nelze akceptovat ani námitku, že odvolací soud nezohlednil jiný právní názor nalézacího soudu, neboť instančnost soudního řízení a s tím spojená kasační závaznost právního názoru vyšší instance je významným prvkem práva na soudní ochranu. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani tvrzení stěžovatelky, že třetí zamítavý rozsudek nalézacího soudu vydala jiná samosoudkyně, neboť důvodem pro postup podle § 221 odst. 2 o. s. ř. je opakované nedodržení závazného právního názoru vyššího soudu ze strany soudu nalézacího, nikoli osobní pochybení konkrétního soudce.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru