Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3894/14 #2Usnesení ÚS ze dne 05.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
Dovolání
soudce/podjatost
Předběžné opatření
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3894.14.2
Datum podání11.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 82 odst.2 písm.c

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3894/14 ze dne 5. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech stěžovatele Firmitas, s. r. o., adresa Havlíčkova 68, 602 00 Brno, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Orlí 36, 602 00 Brno, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013, 29 NSČR 98/2014-A-38, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013, 1 VSOL 1103/2013-A-28, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2013, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013-A-9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavních stížnostech ze dne 10. prosince 2014 a ze dne 30. prosince 2014, které byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. března 2015 spojeny ke společnému projednání, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. října 2013, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013-A-9 (dále jen "insolvenční soud") zamítl návrh dlužníka (stěžovatele) na vydání předběžného opatření dle § 82 odst. 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jímž by soud uložil navrhujícímu věřiteli povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, a to ve výši 677.729 Kč. Návrh byl zamítnut, neboť dlužník neosvědčil důvody pro jeho vydání.

3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. dubna 2014, č. j. KSBR 31 INS 26953/2013, 1 VSOL 1103/2013-A-28, rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil. K tomu odvolací soud uvedl, že součástí návrhu na vydání předběžného opatření musí být důkazy prokazující reálné riziko vzniku škody nebo jiné újmy na straně dlužníka a nepostačuje, aby se dlužník omezil na pouhé obecné tvrzení ohledně možného vzniku škody související s poškozením jeho dobrého jména či pověsti, případně se zmařením potenciálních zakázek, které za dobu insolvenčního řízení mohl získat.

4. Následné dovolání dlužníka Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), jako objektivně nepřípustné, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření [§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 45/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627)].

II.

5. Stěžovatel ve stručně formulovaných ústavních stížnostech namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, ochranu majetku, práva podnikat a práva na zákonného soudce. Nejprve vysvětluje, proč je třeba ústavní stížnost považovat za včas podanou. V této souvislosti uvádí, že jednal s důvěrou ve správnost aktu veřejné moci - rozhodnutí odvolacího soudu a nemůže jít k jeho tíži, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání. K vlastním pochybením soudů namítá, že připustily jako legitimní šikanózní postup insolvenčního navrhovatele, který měl podat bezdůvodně návrh na zahájení insolvenčního řízení a jeho jediným cílem je hospodářská likvidace stěžovatele. Mimo to věc rozhodovala u insolvenčního soudu soudkyně, která měla být vyloučena, avšak nestalo se tak, přestože byla její podjatost namítána. K tomu uvádí, že o námitce podjatosti nebylo dosud rozhodnuto a naopak v řízení se stále pokračuje.

III.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost považuje za včasnou, přestože stěžovatel lhůtu pro její podání odvíjí od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto pro objektivní nepřípustnost {přípustnost nebyla založena na uvážení soudu, ale dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo vůbec přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]}. Je to dáno tím, že stěžovatel byl nesprávně poučen o možnosti podat dovolání. Tato skutečnost byla pochybením soudu, které stěžovateli nelze přičítat k tíži. Proto ani následky z toho plynoucí nemohou vést Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost.

8. V dané věci stěžovatel napadá rozhodnutí, která se týkají jeho dlužnického návrhu na uložení povinnosti věřiteli, který navrhl zahájit insolvenční řízení, ke složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníkovi vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. K tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv, k němuž mělo dojít právě zamítnutím jeho návrhu na vydání předběžného opatření, Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že z povahy předběžného opatření, kterým se nerozhoduje konečným způsobem o právech a povinnostech účastníků řízení a jde pouze o posouzení zatímní potřeby úpravy vztahů mezi účastníky řízení (v dané věci tedy uložení povinnosti složit jistotu k případnému zajištění náhrady škody), vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku), tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Ústavní soud ověřil, že k pochybení takového charakteru v projednávané věci nedošlo. Soudy se k otázce, proč nebylo možno návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření vyhovět, poměrně podrobně vyjádřily. Hlavním důvodem zamítnutí návrhu bylo, že stěžovatel jednoznačně nevyčíslil a přesně neidentifikoval škodu, která mu zahájením insolvenčního řízení hrozí, k čemuž soudy dodaly, že ani v případě nedůvodného zahájení insolvenčního řízení stěžovateli nehrozila škoda z důvodu ztráty nároku na práva vyplývající z reklamace díla, již návrh na vydání předběžného opatření odůvodňoval.

9. Rovněž nemůže obstát námitka porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, popř. námitka zásahu do práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť jde o stav, kdy k omezení těchto práv dochází za zákonem stanovených podmínek, a to v souladu s čl. 4 odst. 2 Listiny (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. srpna 2001 ve věci Elia S. r. l. v. Itálie, stížnost č. 37710/97).

10. Ústavní soud neshledává jako důvodnou ani námitku porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Předně není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by se soudy námitkou podjatosti nezabývaly nebo že by o ní nebylo rozhodnuto. Jak se podává z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, k námitce podjatosti se samotná soudkyně insolvenčního soudu Mgr. Knapilová vyjádřila v tom smyslu, že nemá žádný poměr k věci, ani k účastníkům řízení a necítí se být subjektivně, ani objektivně podjatá. K tomu doplnil odvolací soud, že vlastní postup soudce v řízení není důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, když navíc k žádné, stěžovatelem tvrzené, manipulaci s obsahem spisu nedošlo.

11. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru