Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3892/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3892.14.1
Datum podání10.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3892/14 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem Okružní 591/10, Mohelnice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2012, č. j. 27 C 325/2007-165, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2012-203, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, č. j. 30 Cdo 1065/2014-243, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 10. 12. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konkrétně namítá, že mu bylo odepřeno právo na účinné ochranné prostředky v rámci soudního procesu. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom stěžovatel domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl utrpět v souvislosti s nečinností soudů (průtahy) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 126/2004 (v řízení pod sp. zn. 34 C 126/2004 se stěžovatel domáhal proti České republice náhrady škody, již měl utrpět při "teroristickém přepadení" své rodiny ze strany orgánů státu).

2. Soudům, zabývajícím se v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti stěžovatelem požadovaným zadostiučiněním za průtahy, stěžovatel vytýká, že posouzení relevance žalobního žádání (respektive výše stěžovatelem požadovaného zadostiučinění) nahlížely hlediskem "mravnosti" a osobnostními rysy stěžovatele. Přitom je prý však třeba kompenzační řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") vnímat z pohledu čl. 13 Úmluvy jako prostředek nápravy. Jak také stěžovatel upozorňoval v samotném kompenzačním řízení, postup v režimu zákona č. 82/1998 Sb. se týká objektivní odpovědnosti žalovaného státu bez možnosti liberace, tedy argumentace skrze dobré mravy a osobní statut stěžovatele je argumentace v tomto smyslu nepřípustná. Navíc, v předmětném kompenzačním řízení zůstal stát údajně zcela pasivní (podle názoru stěžovatele zástupce státu toliko "plival jedové sliny"). Za této situace měl ale soud postupovat ve světle stěžovatelem citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž - alespoň tak, jak ji interpretuje stěžovatel - nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem je třeba tvrdit, a není-li úspěšně popřena, je nutno přiznat zadostiučinění v penězích. Poslední část stížnostní argumentace tvoří námitky vztahující se k nepřiměřené délce samotného kompenzačního řízení.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Předně nutno - vzhledem k argumentaci stěžovatele - konstatovat, že tato se poněkud míjí s vlastním odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí; to platí jak pro otázku stěžovatelem tvrzené liberace státu prostřednictvím hodnocení jeho osoby (či prostřednictvím dobrých mravů), tak pro údajnou stěžovatelem tvrzenou pasivitu státu v kompenzačním řízení. Co se totiž týká argumentu nazírání stěžovatelem požadovaného zadostiučinění za průtahy v řízení v režimu zákona č. 82/1998 Sb., pak je třeba v prvé řadě říci, že obvodní soud ve výroku v záhlaví citovaného rozsudku konstatoval, že postupem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 126/2004 bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Soud tedy stěžovateli pouze nepřiznal jím požadované přiměřené zadostiučinění v řádech desítek milionů korun, které stěžovatel za tyto průtahy nárokoval. Obecné soudy přitom v ústavní stížností napadených rozhodnutích také správně konstatovaly, že na délku řízení mělo vliv podání žaloby věcně nepříslušnému soudu, o čemž muselo být rozhodováno vrchním soudem. Poté, co byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků, se stěžovateli nepodařilo ustanovit advokáta (soudem ustanovení advokáti odmítali ve smyslu zákonné úpravy zastoupení stěžovatele převzít). Značnou časovou dotaci si rovněž vyžádalo zajištění obsáhlého spisového materiálu (nacházejícího se u různých soudů projednávajících stěžovatelem zahájená soudní řízení), nutného pro posouzení žalobního žádání stěžovatele. Tyto okolnosti podle soudů nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, byť na celkovou délku měly jistě negativní vliv. Naopak jako nesprávný úřední postup bylo podle obecných soudů nutno hodnotit ne zcela koncentrovaný a plynulý postup soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 C 126/2004, kdy koncentrovanějším postupem soudu prvního stupně mohlo právě citované řízení skončit přibližně o dva roky dříve. Od rozsudku soudu prvního stupně v citovaném řízení však soudy nadále průtahy neshledaly. Nad rámec těchto důvodů, jež ale stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nezmiňuje, obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku rovněž dodává, že při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění je podle něj nutno přihlížet i k osobě žalobce (zde tedy k osobě stěžovatele), k jeho poměru k žalovanému státu a k jeho respektu k zákonům tohoto státu. Obvodní soud tak podle svého názoru nemohl zcela přehlédnout jistou disproporci mezi tím, jaký význam přikládá stěžovatel ochraně svých vlastních práv, a jaký respekt chová k právům druhých a ke společnosti jako celku.

6. Z takto rekapitulovaných důvodů lze ovšem podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí považovat za ústavně souladná. I bez okrajového hodnocení osoby stěžovatele jsou totiž důvody soudů, na základě nichž nepřistoupily k přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, akceptovatelné. Ústavní soud tak usuzuje i z vlastní argumentace stěžovatele, když tento, jak již bylo naznačeno, většinu důvodů, proč mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích, v ústavní stížnosti prakticky nezohledňuje, natož aby s nimi relevantním způsobem polemizoval. Stěžovatelova argumentace se totiž většinově upíná - jak plyne i z rekapitulační části tohoto usnesení - jen ke zmíněnému "dovětku" obvodního soudu, jenž však na učiněné výsledné rozhodnutí zjevně neměl vliv.

7. Obdobná situace je i v tom rozsahu, tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že žalovaný stát zůstal ve věci zcela pasivní (respektive, že jeho zástupce jen "plival jedové sliny"). Je totiž otázkou, jak s tímto koresponduje parafráze učiněná obvodním soudem v přezkoumávaném rozsudku - zmíněnou parafrázi přitom stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž dostatečným způsobem nereflektuje - že totiž délku řízení pod sp. zn. 34 C 126/2004 ani podle vyjádření zástupce žalované České republiky nelze považovat za zcela přiměřenou.

8. Namítá-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti průtahy v samotném kompenzačním řízení, z něhož vzešla touto ústavní stížností napadená rozhodnutí, pak k tomu musí Ústavní soud v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v kompenzačním řízení, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími obecných soudů byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s požadavkem týkajícím se délky řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 [N 122/46 SbNU 151, dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení IV. ÚS 2981/07 ze dne 15. 1. 2008; U 1/48 SbNU 961], neboť sám stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti uvádí, že zahájil soudní při o kompenzaci nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 325/2007. Je tedy nutno vyčkat se stěžovatelovou případnou další ústavní stížností na výsledek tohoto řízení.

9. Ze všech shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a že řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, představovalo prostředek účinné obrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru