Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3891/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříknemovitost
Náklady řízení
advokát/odměna
Cena
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3891.19.1
Datum podání05.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 8, § 9


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3891/19 ze dne 7. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Ladislava Mandíka, zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Malá Štupartská 6, Praha 1, proti výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 35 Co 165/2019-487 (v částech týkajících se povinnosti žalobce hradit stěžovateli náhradu nákladů řízení), za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených výroků (resp. jejich jednotlivých částí) v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Vzhledem ke stížnostní argumentaci stěžovatele postačí konstatování, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 34 C 285/2016-429, zamítl žalobu na určení, že veřejná dražba dobrovolná, jejímž předmětem byl soubor věcí nemovitých v tomto rozsudku blíže specifikovaných, je neplatná (výrok I.). Dále soud uložil žalobci (Bytovému podniku v Praze 5, s. p. v likvidaci) zaplatit - mimo jiné - třetímu žalovanému (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 618.068 Kč (výrok IV.), když za tarifní hodnotu považoval cenu věci ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

3. K odvolání žalobce městský soud ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil a výrok IV. změnil mimo jiné tak, že stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení prvostupňového řízení ve výši 41.140 Kč. Výrokem II. pak odvolací soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení totiž vyšel ze subsidiárního kritéria podle § 9 advokátního tarifu, když v posuzované věci se meritorně jednalo o žalobu na neplatnost právního jednání (dražby), jehož předmětem byly nemovitosti, tedy předmět obecně penězi ocenitelný. Nicméně při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovité věci [v této souvislosti městský soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 187/87 SbNU 71)] je soud povinen vyjít právě z částky uvedené v § 9 odst. 3 písm. a), resp. v § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Odvození výše odměny advokáta by přitom podle městského soudu mělo reflektovat cenu obvyklou, která jako jediná může být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě věci pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se v této věci přidržel závěrů Nejvyššího soudu [srov. k tomu rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4822/2017 ze dne 28. 11. 2017] a uzavřel, že obsah spisu nedává žádný podklad pro závěr o obvyklé ceně dražených nemovitostí, neboť takovou nemůže být cena vydražená (protože je do jisté míry nahodilá) a nemůže jí být ani cena vyvolávací jako příliš nízká.

4. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle odst. 3 cit. zákonného ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

6. Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Vzhledem k okolnosti, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části nemají.

7. Pokud stěžovatel namítá, že aplikace subsidiární tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu byla pro něj překvapivá např. ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019, pak sám tuto námitku relativizuje už tím, že odvolací soud subsidiární kritérium již jednou - před kasačním zásahem Nejvyššího soudu ve stejné věci - použil. Nadto, jak vyplývá z rekapitulace provedené městským soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí (kdy stěžovatel proti jeho úplnosti a správnosti nic nenamítá), použití subsidiární tarifní hodnoty se dovolával i žalobce ve svém odvolání. Aplikace subsidiární tarifní hodnoty tak pro stěžovatele mohla být minimálně očekávatelná.

8. Udržitelné je rovněž východisko městského soudu v tom, že během řízení nebyl zjištěn ověřitelný údaj o ceně nemovitých věcí, z něhož by byla tarifní hodnota podle § 8 advokátního tarifu - jehož aplikace se stěžovatel dožaduje - dovozena; sám stěžovatel totiž ve skutečnosti v ústavní stížnosti uvádí minimálně tři údaje, jež se liší vzájemně o jednotky milionů korun.

9. Nadto, celý spor o neplatnosti dražby byl bytovým podnikem (jenž měl k nemovitým věcem ve vlastnictví České republiky právo hospodaření) vyvolán právě z důvodu, že dražba, z níž stěžovatel věci nabyl, nebyla řádně organizována, a proto ani nebylo dosaženo patřičného výtěžku. Aniž by se pak Ústavní soud k této otázce vyjadřoval (a zpochybnil tak rozhodnutí soudu ve věci samé), nemohl vzhledem ke stížnostní argumentaci stěžovatele přehlédnout, že sporná byla rovněž otázka, zda byla dražební vyhláška zveřejněna zcela v souladu s právními předpisy. Už to poněkud relativizuje stěžovatelovo absolutní tvrzení, že cena nemovitých věcí byla díky dražbě stanovena tím nejtransparentnějším způsobem a že takto dosažená cena byla ekvivalentem ceny obvyklé. Lze totiž minimálně vyjít z toho, že cena, jež vychází z dražby, má - už s ohledem na subjekty, které se dražby účastní - svá specifika.

10. Na druhou stranu lze dát stěžovateli zapravdu v tom, že daný spor není možné označit z hlediska náročnosti poskytnutí právní pomoci za zcela snadný, k čemuž ale relevantní pasáž odůvodnění rozsudku městského soudu poněkud tenduje. Nicméně ani tato úvaha městského soudu nemůže představovat ústavněprávní diskrepanci, jež by ve svých důsledcích mohla vést až ke zrušení ústavní stížností napadených výrokových částí. Uvádí-li stěžovatel ve své stížnosti i porušení práva na právní pomoc, pak v této souvislosti v ústavní stížnosti hlouběji nevymezuje okolnosti, jež by takovému omezení reálně nasvědčovaly.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými výrokovými částmi byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru