Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3890/19 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Mělník
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříknemovitost
Náklady řízení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.3890.19.1
Datum podání05.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3890/19 ze dne 19. 12. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Niny Kubešové, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, se sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 84/2018-242 ze dne 17. 9. 2019 a Okresního soudu v Mělníku č. j. 16 C 118/2016-185 ze dne 22. 1. 2018 o náhradě nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 1. 2018 č. j. 16 C 118/2016-185 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že paní Natálie Hanzlíková, která zemřela dne 7. května 2014, byla ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí v okrese Praha - východ, katastrálním území Borek nad Labem (výrok I.). Dalším výrokem (II.) okresní soud vyslovil, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Posledním výrokem (III.) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému částku 208 362 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 22 Co 84/2018-242 ze dne 17. 9. 2019 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 104 181 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta; ve výrocích I. a II. se potvrzuje. Dále uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 370 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

3. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tím, že Natálie Hanzlíková, její zemřelá matka, byla výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Dne 21. 11. 2013 uzavřela dvě smlouvy, přičemž jako první byla uzavřena smlouva nepojmenovaná dle § 51 občanského zákoníku a jako druhá smlouva darovací dle § 628 občanského zákoníku. V první smlouvě uzavřené mezi matkou účastníků, stěžovatelkou, žalovaným a Hanou Šimkovou, se žalovaný mimo jiné zavázal, že nemovitosti, které mu matka daruje, si neponechá ve svém vlastnictví ale že je prodá a se získanou kupní cenou naloží tak, že pokud bude matka naživu, celou kupní cenu jí předá a tato s ní naloží dle svého uvážení, pokud kupní cenu obdrží až po smrti matky, pak z této kupní ceny daruje Haně Šimkové částku 300 000 Kč a poté vyplatí stěžovatelce 50 % získané kupní ceny, snížené o polovinu částky, kterou vyplatí Haně Šimkové a to tak, aby stěžovatelce a žalovanému zůstala po vyplacení částky Haně Šimkové z kupní ceny stejná částka. Druhou darovací smlouvou pak matka darovala předmětné nemovitosti žalovanému, jehož vlastnické právo bylo následně zapsáno v katastru nemovitostí. Stěžovatelka uvedla, že žalovaný nemovitosti neprodal, a proto je stěžovatelka přesvědčena, že darovací smlouva, uzavřená v pořadí jako druhá, je neplatná, neboť nebyl naplněn úmysl dárkyně. V napadeném rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že darovací smlouva absolutně neplatným právním úkonem není. Uzavření darovací smlouvy bylo zcela v souladu s vůlí matky účastníků, darovací smlouvou vlastnické právo k nemovitostem na žalovaného přešlo a ty tak nemohly být ke dni smrti v jejím výlučném vlastnictví. Předmětné nemovitosti, tak jako aktiva pozůstalosti, nebyla stěžovatelkou v průběhu dědického řízení uplatněna. S odkazem na novou úpravu řízení o pozůstalosti soud dovodil, že ačkoliv stěžovatelka nepochybně má naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva s ohledem na vylíčená skutková tvrzení a usnesení vydané v řízení o pozůstalosti po zemřelé matce účastníků, kdy na základě uzavřené dohody nabyla jednu polovinu čisté hodnoty pozůstalosti, tak nemůže mít naléhavý právní zájem na žalobním petitem požadovaném určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni smrti ve výlučném vlastnictví zůstavitelky, jde totiž o aktivum sporné. Nezní-li tedy v tomto řízení stěžovatelkou uplatněný žalobní petit na určení spoluvlastnického práva žalobkyně a žalovaného k předmětným nemovitostem ale na určení, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, tak na požadovaném určení ve světle výše uvedeného stěžovatelka naléhavý právní zájem nemá. K případné poučovací povinnosti pak obecné soudy poukázaly na to, že jde o poučení hmotněprávní, jež stěžovatelce obecné soudy nesměly poskytnout. K náhradě nákladů řízení obecné soudy dospěly k závěru, že je namístě použít § 150 o. s. ř. a žalovanému odepřít náhradu 3/4 jemu účelně vzniklých nákladů řízení před soudem prvního stupně, které tento soud správně vypočetl a že žalovaný tak má právo pouze na náhradu 1/4 jemu vzniklých těchto nákladů řízení.

4. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že aniž by hodnotil po právní stránce charakter tohoto právního úkonu, musí jednoznačně uvést, že žalovaný nepochybně mohl tím, že by respektoval přání matky účastníků a stěžovatelce poskytl určitou částku na vyrovnání jejích domnělých nároků, tomuto řízení předejít. Žalovaný však nebyl jak před zahájením řízení, tak ani v průběhu tohoto řízení, ochoten stěžovatelce cokoliv uhradit, jakýmkoliv jiným způsobem se s ní vyrovnat. Takovýto postup stěžovatelka pochopitelně chápe jako majetkovou křivdu, která jí vedla k podání žaloby. Současně nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 č. j. KSPH 66 INS 18725/2015 -B- 8 bylo schváleno oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře, přičemž dle zprávy o plnění oddlužení ze dne 13. 3. 2019, podané insolvenčnímu soudu insolvenčním správcem, stěžovatelka na účet majetkové podstaty zasílá zálohy ze samostatné výdělečné činnosti. V roce 2018 činil měsíční příjem z podnikání žalobkyně částku 1 500 Kč, současně pobírá rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč. Toto jsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro které i odvolací soud přistoupil k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ještě ve větším rozsahu, než jak učinil soud prvního stupně.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá výlučně výroky napadených rozhodnutí o její povinnosti uhradit náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že pokud nalézací soudy učinily zjištění, že stěžovatelka je rozvedenou matkou pečující o dvě nezletilé děti, nachází se v procesu oddlužení, její měsíční příjem v roce 2018 činil 1.500 Kč a k tomu pobírala rodičovský příspěvek ve výši 3.800 Kč, žalovaný odmítá splnit přání zemřelé matky a pokud by je respektoval, mohl předejít podání žaloby. Stěžovatelka uvádí, že na úhradu přiznaných nákladů řízení jednoduše nemá dostatek finančních prostředků a že to zapříčinil žalovaný tím, že nesplnil matčinu vůli a tudíž nejednal slušně.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.

10. V posuzovaném případě obecný soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodly ohledně náhrady nákladů řízení částečně v neprospěch stěžovatelky. Jí tvrzené zvláštní okolnosti vzaly v potaz při aplikaci moderačního ustanovení občanského soudního řádu. Obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jejich závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.

11. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru