Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 389/98Nález ÚS ze dne 07.11.2000K povaze rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Obnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 162/20 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.389.98
Datum vyhlášení06.12.2000
Datum podání07.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 54

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e, § 250d odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 389/98 ze dne 7. 11. 2000

N 162/20 SbNU 153

K povaze rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní

stížnosti R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

26. 6. 1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, za účasti Městského soudu

v Praze jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez

ústního jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j.

28 Ca 433/97-11, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele

směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6.

1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, kterým Městský soud v Praze zastavil

podle ustanovení § 250d odst. 3 občanského soudního řádu řízení,

které bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatele na zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 10. 1977, č.

j. 3252/150/97. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství v Praze

zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu

v Dobříši ze dne 24. 6. 1997, č. j. 13591/97/065970/1730, kterým

Finanční úřad v Dobříši zamítl žádost stěžovatele ze dne 1. 5.

1997 ve věci návrhu na povolení obnovy řízení podle § 54 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem

Městského soudu v Praze, podle kterého návrh na obnovu řízení je

procesním rozhodnutím a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu a tvrdí,

že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo jako

účastníka řízení na spravedlivý proces zakotvený v čl. 95 Ústavy

ČR a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Současně se stěžovatel odvolával na nález Ústavního soudu ze dne

13. 7. 1997, sp. zn. I. ÚS 366/96 (správně ze dne 13. 6. 1997, sp.

zn. IV. ÚS 366/96), podle kterého rozhodnutí správního orgánu

o zamítnutí návrhu na obnovu řízení není nutně vždy rozhodnutím

procesní povahy, jež jako takové nemůže být přezkoumáváno soudem.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá

všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na

ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření a spis

Městského soudu v Praze a vyjádření Finančního ředitelství

v Praze.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém písemném

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovolením obnovy řízení

ve věci výzvy finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku

v náhradní lhůtě, ani samotnou výzvou k zaplacení daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě nebylo dotčeno subjektivní hmotně

právní oprávnění ani povinnost stěžovatele a soud proto právem

postupoval podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 písm. e) občanského

soudního řádu a řízení zastavil. Ústavní stížnost proto není

důvodná.

Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení ve

svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel

po uplynutí odvolací lhůty podal žádost o obnovu řízení ve věci

úhrady daňového nedoplatku s tím, že potvrzení společnosti HALORD,

s. r. o., o tom, že při vkladu části podniku stěžovatele do této

společnosti společnost HALORD, s. r. o., nepřevzala závazek

zaplatit dlužné daně, bylo nepravdivé, a doložil jiné potvrzení

uvedené společnosti, ve kterém potvrdila převzetí i nesplacených

závazků vůči finančnímu úřadu. Stěžovatel z tohoto dovodil splnění

podmínek pro povolení obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. b)

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů. Finanční úřad v Dobříši rozhodnutím ze dne

24. 6. 1997, č. j. 13591/97/065970/1730, žádost o povolení obnovy

řízení zamítl. Rozhodnutím o odvolání, č. j. 3252/150/97, finanční

ředitelství v Praze se ztotožnilo s názorem finančního úřadu

a odvolání zamítlo. Vycházelo z ustanovení § 45 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů, které stanoví, že dohody uzavřené s tím, že daňovou

povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná

osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento

zákon nebo zvláštní předpis jinak. Podle názoru Finančního

ředitelství v Praze je výzva podle § 73 zákona č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, procesní

povahy, neboť nezasahuje do právních poměrů daňového subjektu tak,

že by mu nově stanovovala povinnost, která dříve neexistovala.

Výše daňové povinnosti byla stanovena platebním výměrem, resp.

konkludentně podle ustanovení § 46 citovaného zákona. Výzvou podle

§ 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů, je dlužník vyzván ke splnění platební

povinnosti, která již byla stanovena. Vzhledem k tomu, že

stěžovatel žádal o obnovu řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím

procesní povahy, jsou v návaznosti na to i rozhodnutí, č.j.

13591/97/065970/1730, o zamítnutí obnovy řízení a rozhodnutí,

č. j. 3252/150/97, o odvolání procesní povahy , které jsou ze

soudního přezkumu vyloučeny. Z tohoto důvodu by měla být ústavní

stížnost odmítnuta. Vedlejší účastník se současně ve smyslu

stanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, vzdal postavení vedlejšího účastníka

řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením

Městský soud v Praze porušil jeho základní práva zakotvená v čl.

95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož

i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud přistoupil ke zkoumání jednotlivých článků

Listiny, které byly podle mínění stěžovatele v řízení před

obecnými soudy a jinými vydanými rozhodnutími porušeny.

Podle čl. 95 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán

zákonem.

Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní

ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že kdo byl na svých právech

zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na

soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li

zákon jinak. Z pravomoci soudy však nesmí být vyloučeno

přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod

podle Listiny.

Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho

věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravuje právo na spravedlivý proces,

přičemž každý má právo na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým

a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho

občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli

trestního obvinění proti němu.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména

respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že

není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani

nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi

prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,

zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva

nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho

uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Na základě tohoto principu postupoval Ústavní soud

i v souzené věci.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se

zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z ústavně právního hlediska pak jde především o posouzení otázky,

zda napadeným usnesením Městského soudu v Praze o zastavení řízení

z důvodu, že návrh na obnovu řízení je procesním rozhodnutím

a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu, byla porušena základní práva

stěžovatele na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti

rozhodnutí orgánu veřejné správy. Účelem části páté občanského

soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních

věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl

domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1

Listiny), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2

Listiny. Podmínky zákonem stanovené pro uplatnění tohoto práva

mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně

a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím

usnadněna realizace dalšího ústavního práva - právo na to, aby věc

byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných

průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Podle názoru Ústavního soudu,

vyjádřeného v jeho nálezu ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS

366/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,

svazek 8, nález č. 78), i když rozhodnutí správního orgánu

vykazuje navenek znaky rozhodnutí procesní povahy, může ve

skutečnosti implikovat i hmotně právní aspekty. Je-li kupř.

důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. a)

zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, to, že vyšly

najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly mít podstatný

vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění

účastníka řízení, jak tomu bylo v daném případě, je zjevné, že

každá "nová skutečnost" je v určité relaci k "předchozí

skutečnosti", a podmínku "novosti" skutečnosti možno, a také

nutno, zkoumat pouze ve vztahu ke skutečnostem relevantním pro

původní rozhodnutí. Obdobně je tomu i v případě obnovy řízení ve

smyslu § 54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, totiž, že původní rozhodnutí správního orgánu bylo

učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé

výpovědi svědka, znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo

jiným trestným činem. Stěžovatel předložil správnímu orgánu nový

důkaz, který vyvracel hlavní důkaz, jenž byl použit v původním

řízení. Existence tohoto důkazu je novým důkazem ve smyslu § 54

odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,

popř. důkazem, že rozhodnutí bylo učiněno na základě nepravého

dokladu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že rozhodnutí

správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení

podle ustanovení § 54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, není rozhodnutím pouhé procesní povahy, a že proto

není vyloučeno jeho přezkoumávání v řízení podle ustanovení § 244

a násl. občanského soudního řádu. Napadeným usnesením Městského

soudu v Praze tak bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele

zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož

i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že novela občanského

soudního řádu (zákon č. 30/2000 Sb., schválen dne 12. 1. 2000,

účinnost od 1. 1. 2001) v ustanovení § 248 odst. 2 písm. e)

vylučuje ze soudního přezkoumávání toliko rozhodnutí správních

orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž se

upravuje vedení správního řízení. Četná judikatura soudů

k původnímu znění občanského soudního řádu dospěla v zásadě shodně

k závěru, že ve správním soudnictví se přezkoumávají rozhodnutí,

která přímo zasahují sféru materiálních subjektivních oprávnění

a povinností a naopak se nepřezkoumávají ta rozhodnutí, jimiž se

upravuje jen procesní postavení účastníka řízení. Rozhodovací

praxe tak vyloučila z přezkumu například rozhodnutí o zamítnutí

odvolání pro opožděnost nebo proto, že bylo podáno osobou

neoprávněnou, rozhodnutí, jímž byla povolena (nebo nepovolena)

obnova řízení atd. Ústavní soud však některá taková rozhodnutí

soudů zrušil s tím, že výklad pojmu "rozhodnutí procesní povahy"

zaujatý soudy je příliš extenzívní (v jiných případech pak ale

ústavní stížnost usnesením odmítl a s názorem soudů se ztotožnil).

V zájmu odstranění této diskrepance byla proto dosavadní výluka

zúžena a k přezkoumání tak právě zmíněná procesní rozhodnutí byla

otevřena.

Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než

napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998,

č. j. 28 Ca 433/97-11, zrušit ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů. Tím však Ústavní soud nicméně

nepředjímá budoucí rozhodnutí správního soudu ve věci samé. Je

věcí tohoto soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv stěžovatele

skutečně došlo a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by

potvrzovaly správnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze

dne 30. 10. 1977, č. j. 3252/150/97.

Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní

soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů),

bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. 11. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru