Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 389/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpojistná smlouva
škoda/odpovědnost za škodu
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.389.14.1
Datum podání31.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 12, § 12 odst.1 písm.eč

99/1963 Sb., § 118a odst.3, § 132, § 118a odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 389/14 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Davida Pavelky, 2) Richarda Tajzlera, obou zastoupených Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem Evropská 2589/33b, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 379/2012-112 ze dne 29. ledna 2013, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2625/2013-141 ze dne 25. listopadu 2013, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. ledna 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že v řízení před soudy prokázali, že první stěžovatel své vozidlo pojistil pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla, přičemž se zavázal hradit pojistné 8 720 Kč ve čtyřech čtvrtletních splátkách. Podacími lístky ze dne 1. prosince 2005 pak prokázali, že první stěžovatel uhradil na účet Kooperativy pojišťovny, a. s., dne 1. prosince 2005 ve dvou splátkách po 2 180 Kč, z čehož soudy vyvodily, že tyto dvě splátky pojistného pokrývaly pojistné do 25. května 2006. Z dokazování dále vyplynulo, že první stěžovatel obdržel dne 9. května 2006 upomínku k úhradě dlužného pojistného, ve které byl vyzván, aby dlužné pojistné zaplatil do 1 měsíce od doručení upomínky za současného poučení, že v případě nesplnění výzvy pojištění zanikne dnem následujícím po marném uplynutí lhůty. Stěžovatelé v průběhu řízení namítali, že z této upomínky nelze vyvozovat následek zániku pojištění dle § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), neboť první stěžovatel nebyl v době doručení upomínky v prodlení s úhradou pojistného. Stěžovatelé mají za to, že nelze zaslat upomínku před splatností pojistného, neboť v tento moment první stěžovatel neměl postavení dlužníka. V něm se ocitl až po uplynutí pojistného období, za které bylo pojistné řádně placeno. Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že v době pojistné události dne 13. srpna 2006 měl první stěžovatel s pojišťovnou stále uzavřenu pojistnou smlouvu, neboť k zániku smlouvy uzavřené dne 25. listopadu 2005 způsobem, jak dovodily soudy, nemohlo dojít a škoda tak měla být hrazena z titulu uzavřeného povinného ručení. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že zejména odvolací soud se s jejich námitkami vypořádal nedostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 2/2010 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 9 C 2/2010-71 ze dne 14. října 2011 byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společnosti Intrum Justitia, s. r. o., společně a nerozdílně částku 201 341 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Soud tak rozhodl o žalobě právního nástupce České pojišťovny, a. s., která na základě pověření České kanceláře pojistitelů vyřizovala pojistnou událost ze dne 13. 8. 2006. Uvedeného dne došlo k dopravní nehodě, v důsledku níž byla způsobena poškozenému hmotná škoda a škoda na zdraví. Vzniklá škoda byla poškozenému vyplacena, ale vzhledem k tomu, že vozidlo, jehož řidič (druhý stěžovatel) dopravní nehodu zavinil, a jehož provozovatelem a vlastníkem je první stěžovatel, nebylo v době nehody pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, soud prvního stupně podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. přiznal žalobci vůči stěžovatelům právo na zaplacení náhrady toho, co bylo poškozenému vyplaceno z garančního fondu České kanceláře pojistitelů.

4. O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pouze připomněl znění ustanovení § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., z něhož dle jeho názoru nevyplývá, že by upomínka k zaplacení pojistného měla být zaslána dlužníku až po uplynutí doby, kdy je pojistné řádně placeno. Souhlasil proto se závěrem soudu prvního stupně, že pojištění ke dni 12. 6. 2006 zaniklo, vozidlo tudíž nebylo v době nehody pojištěno a nárok ve smyslu § 24 zákona č. 168/1999 Sb. je vůči stěžovatelům důvodný.

5. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť shledal, že dovolatelé v dovolání oproti požadavkům vymezeným v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.

III.

6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, jako účastníky řízení, a společnost Intrum Justitia, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, k vyjádření k ústavní stížnosti.

7. Městský soud v Praze k namítanému nesprávnému zjištění skutkového stavu a jeho následnému nesprávnému právnímu posouzení věci zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž je konstatováno, že řízení bylo koncentrováno, přičemž stěžovatelé své tvrzení nedoplnili a další důkazy neoznačili. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovateli namítané skutečnosti nic nemění na důvodech, pro které bylo jejich dovolání v souladu se zákonem odmítnuto, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

9. Intrum Justitia, s. r. o., se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

10. S ohledem na to, že účastníci pouze odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž setrvali na svých závěrech, Ústavní soud již nepovažoval za nutné jejich vyjádření posílat stěžovatelům k replice.

IV.

11. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2625/2013-141 ze dne 25. listopadu 2013 v ústavní stížnosti nenavrhují. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelů, neboť tito v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citují a jejich argumentace tak směřuje i proti tomuto usnesení, které k ústavní stížnosti také ve smyslu § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu připojili. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatelé označují způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, sp. zn. IV. ÚS 1197/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, dostupný v přehledu rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

V.

12. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti, podstata argumentace stěžovatelů spočívá v tvrzení, že pojistný vztah nemohl zaniknout pro neplacení pojistného, neboť první stěžovatel nebyl řádně upomenut k uhrazení dlužného pojistného, respektive byl upomenut předčasně v době, kdy ještě pojistné nebylo splatné. Dle jejich názoru se odvolací soud s těmito námitkami vypořádal nedostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení, promítající se do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. K tomu je třeba uvést, že stěžovatelé v průběhu řízení před soudem prvního stupně použili jako obranu tvrzení, že první stěžovatel nikdy žádnou upomínku neobdržel, takže pojistný vztah nemohl zaniknout, a že nárok žalobce je promlčen. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, přičemž se jako předběžnou otázkou zabýval námitkou promlčení, kterou neshledal důvodnou. Dále řešil, zda v době nehody trval pojistný vztah, a dovodil, že jelikož počátek pojištění byl sjednán na 25. 11. 2005, obě zaplacené splátky pojistného pokrývaly pojistné pouze do 25. 5. 2006, přičemž další pojistné již hrazeno nebylo. Tyto skutečnosti zjistil z upomínky pojišťovny, která byla prvnímu stěžovateli doručena dne 9. 5. 2006. Podle názoru soudu prvního stupně tak pojištění ke dni 10. 6. 2006 zaniklo a v době nehody dne 13. 8. 2006 tedy vůz pojištěn nebyl.

15. V odvolací lhůtě stěžovatelé podali blanketní odvolání, které k výzvě soudu odůvodnili opět tvrzením, že první stěžovatel nikdy žádnou upomínku nedostal a že se soud nesprávně vypořádal s otázkou promlčení. Až v doplnění odvolání pro případ, že by soud vzal za prokázané řádné doručení upomínky spolu s poučením o zániku pojistného, namítali, že z tohoto úkonu nelze vyvozovat zánik pojištění, neboť první stěžovatel nebyl v době doručení upomínky ještě v prodlení.

16. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Zdůraznil přitom, že řízení bylo koncentrováno, když účastníkům bylo při jednání soudu I. stupně dáno poučení dle § 118b odst. 1 a § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., na jehož základě žalobce předložil ke svému tvrzení, že pojištění zaniklo, upomínku k zaplacení dlužného pojistného ze dne 3. 5. 2006 a doklad o jejím doručení prvnímu stěžovateli dne 9. 5. 2006. Pro posouzení věci pak shledal za podstatné, že stěžovatelé, resp. jejich zástupce, po seznámení s těmito důkazy, neměl námitky k jejich pravosti a správnosti a po patřičném poučení již žádné důkazní návrhy nevznesl. Odvolací soud se přesto vyjádřil i k námitce uplatněné nově až v doplnění odvolání, že nešlo o řádnou upomínku s následky předvídanými v § 12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., neboť v době jejího doručení prvnímu stěžovateli ještě nenastalo prodlení s placením pojistného.

17. Není relevantní, jakým způsobem se odvolací soud k nově uplatněné námitce stěžovatelů vyjádřil a zda tak učinil dle představ stěžovatelů. Rozhodující je, že stěžovatelé nové tvrzení učinili v rozporu se zásadou koncentrace a úplné apelace, která ovládala předmětné řízení před soudem prvního stupně. Nelze proto než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil a který odpovídá provedenému dokazování, že vozidlo prvního stěžovatele nebylo v době škodné události pojištěno a nárok žalobce je tak ve smyslu § 24 zákona č. 168/1999 Sb. důvodný.

18. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy samotné - v posuzovaném případě v řízení o žalobě, jíž se žalobce po stěžovatelích domáhal úhrady toho, co bylo vyplaceno poškozenému z garančního fondu České kanceláře pojistitelů. Jednání České kanceláře pojistitelů se řídí zákonem č. 168/1999 Sb. a je postaveno na objektivních skutečnostech. Jestliže byla poškozenému způsobena škoda provozem vozidla a k tomuto vozidlu nebylo, lhostejno z jakého důvodu, v době škodné události uzavřeno povinné zákonné smluvní pojištění odpovědnosti, je Česká kancelář pojistitelů povinna poškozenému škodu uhradit z garančního fondu a okamžikem, kdy tak učiní, jí vzniká nárok na to, aby jí bylo toto plnění uhrazeno. Jedná se tedy o nárok, který vzniká ze zákona.

19. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že z ústavního hlediska není pro posouzení tohoto konkrétního případu důležité, kdy první stěžovatel dostal upomínku o zaplacení pojistného na další pojistné období. Relevantní je chování, resp. nekonání stěžovatelů poté. Příslušnou částku pojistného totiž první stěžovatel nezaplatil ani po její splatnosti. Pokud měl za to, že předčasnou upomínkou mu byla zkrácena třicetidenní lhůta stanovená v této upomínce, měl možnost požádat pojistitele o její prodloužení ve smyslu § 12 odst. 1 písm. e), věta poslední zákona č. 168/1999 Sb., či ho informovat o předčasnosti zaslané upomínky. Zůstal však naprosto nečinný, přičemž stěžovatelé nijak nereagovali ani na výzvy k zaplacení regresní náhrady. Za této situace se nyní nemohou účinně dovolávat zásahu ze strany Ústavního soudu, který neshledal důvod, aby poskytoval ochranu jednání, které lze - s ohledem na výše uvedené - označit za značně účelové, případně za ledabylé a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva.

20. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru