Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 389/04Usnesení ÚS ze dne 17.02.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.389.04
Datum podání25.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 389/04 ze dne 17. 2. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 389/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů P. K. a M. K., obou zastoupených JUDr. J. B., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2004, č. j. 32 Odo 644/2003-108, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2002, č. j. 22 Co 61/2002-77, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2002, č. j. 22 Co 61/2002-77, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 9 C 661/2001-54, tak, že žalovaným (stěžovatelům) byla stanovena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 100.000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 21. května 1999 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále jim byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem v celkové výši 8.000 Kč, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Odvolací soud vyšel podobně jako soud prvního stupně ze skutkového zjištění, že mezi žalovanými jako objednateli a firmou GOODWILL E. S. E., s. r. o. (t. č. v konkurzu), jako zhotovitelem byla uzavřena smlouva o dílo na vybudování rodinného domu, která byla platným právním úkonem, neboť obsahovala všechny podstatné náležitosti. Žalovaná částka byla splatná jako poslední splátka ve výši 10% ceny za dílo při předání a převzetí stavby (tj. dne 21. května 1999, kdy byl podepsán předávací protokol). Ačkoliv dílo vykazovalo vady, bylo na žalovaných, aby k ochraně svých práv použili instituty předpokládané občanským právem v podobě uplatnění nároku z odpovědnosti za vady díla, a to buď cestou samostatné žaloby, nebo případným započtením proti pohledávce zhotovitele na zaplacení doplatku ceny za dílo. Požadavek zhotovitele na doplacení ceny za zhotovení díla nemůže být v rozporu s dobrými mravy, a to ani v případě, že dílo vykazuje vady, které je povinen zhotovitel díla odstranit, a které neodstraní.

Následné dovolání žalovaných bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2004, č. j. 32 Odo 644/2003-108, zamítnuto. Dovolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Konstatoval, že žalovaní byli povinni zaplatit zhotoviteli cenu díla podle ustanovení § 634 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Právo na zaplacení totiž nastává i v případě, že dílo je vadné, ale objednatel je s vadami převzal. Zhotovitel by neměl právo na zaplacení ceny díla, jestliže by dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1 obč. zák. podle smlouvy řádně (bez vad) a v dohodnuté době a objednatel by dílo nepřevzal. V daném případě však objednatelé dílo převzali a nevyužili možnosti stanovené v § 650 obč. zák., podle něhož má objednatel povinnost převzít jen zhotovené dílo.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy že v řízení nebyla zachována rovnost účastníků. Toto pochybení spatřovali v tom, že jimi předložené a navržené důkazy nebyly v dostatečné míře spravedlivě posouzeny a nebylo k nim přihlédnuto, čímž byla protistrana neprávem zvýhodněna. Konkrétně se jejich stížnost týkala skutečnosti, že soudy nezohlednily stěžovateli předložený důkaz ohledně jednostranného započtení, který předložili před jednáním odvolacího soudu. Tento důkaz nemohl být dle tvrzení stěžovatelů předložen již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, protože původní právní zástupce stěžovatele o tomto důkazu neinformoval. Odvolací i dovolací soud dále pochybily, když nepřihlédly k dalším prokázaným skutečnostem (stěny rodinného domu byly vyrobeny ze zdravotně závadných materiálů), a tím porušily ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 31 (právo na ochranu zdraví), a čl. 35 odst. 1 Listiny (právo na příznivé životní prostředí).

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že danou věc posoudil řádně z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se se všemi otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření účastníka řízení rovněž zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

JUDr. V. K., správkyně konkursní podstaty úpadce GOODWILL E. S. E., s. r. o., se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V daném případě Ústavní soud ovšem shledal, že se o žádné extrémní vybočení nejednalo.

Stěžovatelé namítali především skutečnost, že obecné soudy, konkrétně odvolací soud, nepřihlédl k důkazu - listině o jednostranném započtení, jehož provedení stěžovatelé navrhovali. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 661/2001, který si Ústavní soud pro posouzení dané věci vyžádal, se podává, že stěžovatelé skutečně předložili odvolacímu soudu listinu, datovanou dnem 8. listopadu 1999 a označenou jako "Jednostranné započtení" (č. l. 71 uvedeného spisu). Při jednání u odvolacího soudu dne 22. února 2002 (č. l. 73) však právní zástupkyně stěžovatelů k dotazu soudu uvedla, že uvedenou listinu nezasílali soudu jako důkaz, nýbrž spíše jako vysvětlení celé situace. K následnému dotazu soudu, zda navrhuje další důkazy na doplnění dokazování, odpověděla, že nemá další návrhy na dokazování. V závěrečné řeči pak pouze přednesla, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné s tím, že má zato, že splatnost poslední splátky nastane až po odstranění vytčených vad a zaslání faktury. Za dané situace nelze považovat postup odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí nezohlednil listinu, týkající se jednostranného započtení, za rozpor s procesními předpisy, resp. s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, či se zásadou rovnosti účastníků řízení. Sporné řízení je totiž ovládáno mj. zásadou projednací. Cílem řízení je zjištění sporných skutečností. K jejich prokázání mají účastníci řízení především povinnost předkládat relevantní důkazy. Nedostatek součinnosti účastníka (nesplnění důkazní povinnosti) ve sporném řízení s sebou zpravidla nese nepříznivé rozhodnutí pro účastníka, který svou povinnost nesplnil (neunesení důkazního břemene). Stěžovatelům byla v řízení dána dostatečná možnost své důkazy předložit. Pokud stěžovatelé, resp. jejich právní zástupkyně sama výslovně uvedla, že danou listinu nepředkládá jako důkaz, nemohou stěžovatelé následně vytýkat odvolacímu soudu, že jej neprovedl. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Další namítaná skutečnost, že stěžovatelé nemohou od zhotovitele získat zdravotní certifikát o nezávadnosti díla, neměla na případné zaplacení ceny díla vliv. Ústavní soud nemá výhrady ani proti závěru obecných soudů o povinnosti stěžovatelů zaplatit cenu díla při jeho předání a převzetí. Stěžovatelé měli možnost uplatnit svoje nároky z odpovědnosti za vady např. formou samostatné žaloby.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru