Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3887/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3887.16.1
Datum podání23.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 104b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3887/16 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., t.č. věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015, č.j. 4 T 37/2015-856, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, č.j. 8 To 66/2016-910, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č.j. 7 Tdo 887/2016-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně, ze dne 15. 12. 2015, č.j. 4 T 37/2015-856, byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 1 obžaloby a podle § 226 písm. c) trestního řádu pro skutky pod bodem 3-9 a 11 obžaloby a pro skutek dle původní obžaloby pod sp. zn. 4 T 66/2015. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému D. J. škodu ve výši 3.000,-Kč a podle § 229 odst. 3 trestního řádu byli další poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, č.j. 8 To 66/2016-910, bylo podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítnuto.

Usnesením ze dne 31. 8. 2016, č.j. 7 Tdo 887/2016-44, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

II.

Obecné soudy se podle stěžovatele dopustily porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatele nebyla ctěna zásada presumpce neviny, ani zásada "in dubio pro reo" a postupem orgánů činných v trestním řízení při procesu dokazování došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy všech stupňů při zjišťování skutečného stavu věci podle něj postupovaly svévolně a s námitkami obhajoby se vypořádaly jen formální a obecnou reflexí. Stěžovatel je přesvědčen, že vady důkazního řízení se pak projevily v nesprávném zjištění skutečného stavu věci a potažmo i v právním posouzení.

Konkrétně stěžovatel namítá, že uznání jeho viny je u prvního skutku založeno na kopii fotografií zobrazených v úředním záznamu policejního orgánu, který však byl soudy vyhodnocen jako nepoužitelný. V tomto směru stěžovatel namítá, že nelze část důkazního prostředku považovat za nepoužitelnou a část za použitelnou. Fotografie dle něj navíc dokazují pouze to, že se pohyboval v určité oblasti vzdálené od místa činu. Dále stěžovatel zpochybňuje výsledky pachové identifikace a poukazuje na možné nedostatky při zachycení odběru pachové stopy. Ve vztahu ke druhému skutku, kterým byl stěžovatel uznán vinným, opakuje námitky týkající se pachové identifikace a dodává, že v rámci provedené rekognice jej podle něj svědci s jistotou nepoznali. Ve vztahu k třetímu skutku stěžovatel namítá, že soudy své rozhodnutí opřely o procesně nepoužitelný úřední záznam, že fotografie neprokazují jeho totožnost s naprostou jistotou a že za této situace neměl soud odmítnout výslech stěžovatelem navrhovaných svědků. Podle mínění stěžovatele tyto důkazy k prokázání jeho viny nestačí a jeho odsouzení je tak výsledkem zcela extrémního výkladu zjištěných skutečností.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud ovšem nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).

Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že ze skutku pod bodem jedna rozsudku Městského soudu v Brně (přečin krádeže a poškození cizí věci) je stěžovatel usvědčován pachovou stopou zajištěnou na spodní hraně okna levých předních dveří (viz protokol o ohledání místa činu ze dne 13. 5. 2014 - č.l. 431 a násl., protokol o odběru otisků pachových stop ze dne 14. 5. 2014 - č.l. 437, protokol o odběru pachového vzorku osoby ze dne 13. 10. 2014 - č.l. 554, žádost o odborné vyjádření z oboru metoda pachové identifikace ze dne 14. 10. 2014 - č.l. 438, odborné vyjádření ze dne 30. 10. 2014, kterým byla zjištěna shoda otisku pachové stopy a srovnávací pachové konzervy - č.l. 439 až 441). Tento důkaz přitom nestojí osamoceně, ale je doplněn důkazy v podobě fotografií z průmyslových kamer, které stěžovatele před a po spáchání skutku v obci Dambořice zachycují v relativní blízkosti místa činu na čerpacích stanicích ve Slavkově u Brna a ve Vojkovicích (č.l. 68 a násl. a č.l. 73 a násl.), přičemž zároveň nebylo žádným způsobem vyloučeno, že by se stěžovatel v rozhodné době na místě činu nacházet nemohl.

V této souvislosti lze uvést, že ve věci bylo vydáno povolení ke sledování osob a věcí (č.l. 42-43) ke sledování vozidla pomocí namontovaného GPS zařízení. V návaznosti na to byl policejním orgánem vypracován úřední záznam (č.l. 44-82), jehož součástí byly informace, z nichž mělo vyplynout, že předmětné vozidlo v určitou dobu přijíždělo, chvíli se zdrželo a následně opustilo jednotlivá místa činu popsaná v obžalobě. Městský soud však dospěl k závěru, že informace, jež jsou předmětem tohoto záznamu, nemohou být jako důkaz bez dalšího použity, jelikož v souvislosti se sledováním nebyl vypracován protokol dle § 158d odst. 7 trestního řádu. Městský soud však zároveň dovodil, že výše zmíněné fotografie jako důkaz použít lze, protože se jedná o fotografie zaznamenané průmyslovými kamerami čerpací stanice, k jejichž pořízení není potřebný souhlas státního zástupce ani splnění žádných jiných obdobných podmínek a zároveň je zřejmé, že se na těchto fotografiích nachází předmětné motorové vozidlo a stěžovatel.

Ze skutku pod bodem dva rozsudku Městského soudu v Brně (přečin krádeže a poškození cizí věci) je stěžovatel taktéž usvědčován pachovými stopami, a to stopami zajištěnými z dolní části rámu okna levých předních dveří a z kladívka s plastovou rukojetí nalezeného na místě činu (viz protokol o ohledání místa činu ze dne 22. 5. 2014 - č.l. 501 a násl., protokol o odběru otisků pachových stop ze dne 22. 5. 2014 - č.l. 508, protokol o odběru pachového vzorku osoby ze dne 13. 10. 2014 - č.l. 554, žádost o odborné vyjádření z oboru metoda pachové identifikace ze dne 14. 10. 2014 - č.l. 509, odborné vyjádření ze dne 29. 10. 2014, kterým byla zjištěna shoda otisků pachových stop a srovnávací pachové konzervy - č.l. 510 až 512). Ani tento důkaz přitom nestojí osamoceně, ale je doplněn o výsledky rekognic (protokoly o rekognici viz č.l. 487-500) provedených dle § 104b odst. 1, odst. 4 trestního řádu, v rámci kterých dva svědci, kteří stěžovatele na místě činu pozorovali, na předložených fotografiích shodně označili právě stěžovatele.

Ve vztahu k pachovým stopám lze přitom doplnit, že u skutků pod bodem 3, 6, 8 a 11 obžaloby a u skutku dle původní obžaloby pod sp. zn. 4 T 66/2015, u kterých bylo na vinu stěžovatele možné usuzovat jen na základě shody pachových stop zajištěných na místě činu a srovnávacího vzorku stěžovatele, aniž by tento důkaz byl podpořen také dalšími důkazy, byl stěžovatel obžaloby zproštěn. S tvrzením stěžovatele, že nebylo přesně zachyceno místo, odkud byly pachové stopy odebrány, nelze souhlasit, když z protokolů o odběru otisků pachových stop vyplývá opak (viz výše). Pokud stěžovatel zároveň namítal, že není jasné, zda odebraný srovnávací vzorek je skutečně vzorkem, který mu byl odebrán, důvodnost této své námitky nijak nedoložil a ta tak zůstala pouze v rovině jeho tvrzení.

Ze skutku pod bodem tři rozsudku Městského soudu v Brně (přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání) je pak stěžovatel usvědčován výpověďmi svědků - policistů R. S., P. B. a D. R. u hlavního líčení (č.l. 740-751), které korespondují s úředním záznamem ze dne 28. 5. 2014 (č.l. 517 a násl.), a zejména s fotografiemi, které jsou obsahem tohoto úředního záznamu a které jsou opět pořízeny ze záznamu z průmyslových kamer na čerpací stanici. Z těchto fotografií je přitom patrné, že zachycují auto přijíždějící na čerpací stanici, které řídí stěžovatel, přestože mu byl v minulosti uložen do té doby nevykonaný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, přičemž nebylo zjištěno nic, co by jej mohlo ve vztahu k tomuto jednání z případných závažných či mimořádných důvodů vyvinit.

Ve vztahu k námitkám týkajícím se tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést, proč důkaz nepokládaly za nutné provést. Tomuto požadavku přitom soudy vyhověly, když zdůvodnily, proč se neztotožnily s návrhy obhajoby na další doplnění dokazování (viz s. 14 rozsudku Městského soudu v Brně a s. 6-7 usnesení Krajského soudu v Brně). Důkazní návrhy stěžovatele tak ignorovány nebyly a soudy zvolený postup taktéž vhodně vysvětlily.

V.

Nezbytnost zásahu Ústavního soudu v posuzované věci dána není. Stěžovatelem tvrzené porušení zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal. S názorem stěžovatele, že jeho odsouzení je výsledkem zcela extrémního výkladu zjištěných skutečností, se taktéž ztotožnit nelze, což je patrné již z výše naznačené stručné rekapitulace. V podrobnostech lze pak odkázat zejména na obsah rozsudku Městského soudu v Brně, ale také na rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině stěžovatele opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Patřičnou pozornost soudy věnovaly také obhajobě stěžovatele a jeho námitkám a svá rozhodnutí taktéž řádně odůvodnily. Přestože je stěžovatel jiného názoru, je možno uzavřít, že skutková zjištění mají v provedených důkazech odpovídající základnu a ani právní hodnocení s nimi není v nesouladu. Vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu tak Ústavnímu soudu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.

Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru