Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3881/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
svědek/výpověď
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3881.14.1
Datum podání10.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 143/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 143 odst.1, § 278, § 128 odst.2, § 138


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3881/14 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, se sídlem Na Ořechovce 24, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 79/2014 ze dne 1. 10. 2014 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 51/2014 ze dne 6. 3. 2014, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 37 odst. 3 Listiny, a to ve spojení s čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhuje zrušit ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Navrhuje též, aby byl ústavní stížnosti přiznán odkladný účinek.

Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 38/2009 ze dne 29. 10. 2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 115/2009 ze dne 2. 2. 2010 byli stěžovatel a obviněný T. N. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a to stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona, dále trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a stěžovatel navíc trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci - osobního automobilu. Dále byl spolu s obviněným T. N. zavázán k náhradě škody. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 663/2010 ze dne 23. 6. 2010 odmítnuto. Dne 2. 1. 2014 byl Krajskému soudu v Praze doručen návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, který Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 odst. 1 tr. ř. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Stěžovatel popisuje průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, v jehož závěru byl poučen o možnosti podat do tří dnů od oznámení usnesení stížnost. Tu také podal. Poté, co mu bylo doručeno písemné vyhotovení usnesení, v němž bylo poučení, že stížnost je možné podat do tří dnů od doručení usnesení, podal z procesní opatrnosti dne 17. 9. 2014 další stížnost. Namítá tedy, že se původně nemohl připravit na podání stížnosti na základě písemného vyhotovení rozhodnutí. I když bylo toto pochybení posléze napraveno, podává návrh na zrušení § 143 odst. 1 tr., neboť praxe nijak neřeší obecně situace, že adresát rozhodnutí se ve třídenní lhůtě nemůže ve velké většině případů seznámit s písemným odůvodněním rozhodnutí, natož na něj připravit kvalifikovaný opravný prostředek.

Stěžovatel je toho názoru, že mu byla odmítnuta spravedlnost, když se soudy odmítly zabývat novou skutečností, kterou označily za již zjištěnou, vyřešenou a právně správně kvalifikovanou. Za tuto novou skutečnost stěžovatel označuje svou novou výpověď, která má jiný obsah než v původním řízení, kdy soudy svá skutková zjištění uzavřely tak, že stěžovatel plánoval a naplánoval násilné usmrcení poškozeného za účelem odcizení vozidla a zpeněžení věcí v něm obsažených. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99, podle něhož může být novým důkazem též důkaz již provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Stěžovatel se proto snažil soudům vysvětlit, že provedené důkazy v nalézacím řízení mají jiný význam a jiné dopady jak na samotný výrok o vině, tak i o trestu. V nalézacím řízení zvolil určitou formu obhajoby, nyní však vypovídal podle pravdy bez ohledu na jakoukoli taktiku obhajoby. Stěžovatel poukazuje na to, že souběžně s ústavní stížností dal podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu soudu a tento návrh v podstatě duplikuje ústavní stížnost. Proto navrhuje, aby Ústavní soud do vyřešení podnětu posečkal s vyřízením ústavní stížnosti.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, tak jak zamýšlí stěžovatel, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předložil soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které soud konfrontoval s původně zjištěnými skutečnostmi, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodů obnovy řízení podle § 278 tr. ř., neboť má za to, že je tu nový důkaz - jeho výpověď, resp. popis celé události, který by mohl mít vliv na posouzení celé věci.

Jak se podává z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně znovu k tvrzení stěžovatele, že soudy v původním řízení nesprávně uzavřely verzi o skutkovém ději, vyslechl jak stěžovatele, tak i odsouzeného T. N. a svědky, kteří již vypovídali v původním řízení. Tyto "nové" výpovědi pak konfrontoval jak navzájem, tak i s důkazy provedenými v původním řízení. Po jejich vyhodnocení však neshledal žádné okolnosti, které by mohly vést k jiným skutkovým a právním závěrům. Rozhodnutí soudu prvního stupně je jasné a přesvědčivé, takže hodnocení otázky, zda stěžovatelem tvrzený "nový" důkaz je způsobilý ovlivnit výsledek předchozího řízení, nelze považovat za svévolné.

Pokud za tohoto stavu stížnostní soud v napadeném usnesení označil závěry soudu prvního stupně za správné a plně na ně odkázal, přičemž se uspokojivě vypořádal se stížnostními námitkami, nelze ani jeho závěru o tom, že nebyly splněny základní zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, nic vytknout.

Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů přijaté závěry nevybočují ze zákonných mezí a jsou z ústavních hledisek akceptovatelné. Obsah napadených rozhodnutí tak nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel otevřel v souvislosti s návrhem na zrušení § 143 odst. 1 tr. ř. otázku určení počátku běhu lhůty stanovené v tomto ustanovení, k níž se však Ústavní soud již opakovaně meritorně vyjádřil.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. zakládá právní účinky oznámení usnesení buď vyhlášením anebo doručením; není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř., ve spojení s ustanoveními § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením. Ve vztahu k teleologickému výkladu pak Ústavní soud připomněl, že jednotlivá ustanovení podústavního práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, tj. v daném případě ve prospěch procesně oprávněného.

Na těchto závěrech setrval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), v němž zdůraznil, že pokud je stěžovateli nutno ve smyslu ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení příslušného okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, neboť to nastalo až doručením opisu usnesení. Ústavní soud dodal, že opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (ustanovení § 128 odst. 2 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 138 tr. ř.), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit; pakliže by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.

Z uvedených východisek vyšel Ústavní soud i v dalších nálezech sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205), sp. zn. III. ÚS 389/09 (N 40/56 SbNU 461), sp. zn. I. ÚS 160/09 (N 128/53 SbNU 615), sp. zn. III. ÚS 1231/11 (N 207/63 SbNU 413) a sp. zn. III. ÚS 2366/13).

V projednávané věci bylo usnesení stranám (tedy i stěžovateli a jeho obhájci) oznámeno vyhlášením při veřejném zasedání o obnově řízení. Stěžovatel nezpochybňuje, že mu bylo po jeho vyhotovení také doručeno v písemné formě. Usnesení obsahuje poučení, že proti němu lze podat stížnost do tří dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Stěžovatel stížnost také v zákonné lhůtě podal, přičemž sám uvádí, že její písemné odůvodnění reagovalo na písemné vyhotovení usnesení. Vrchní soud v Praze shledal stížnost řádně a v zákonné lhůtě podanou a z jejího podnětu přezkoumal správnost napadeného usnesení soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. V případě stěžovatele tak nedošlo, na rozdíl od případů řešených citovanými nálezy, k odmítnutí spravedlnosti.

Pro napadení právního předpisu před Ústavním soudem spolu s ústavní stížností ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu nestačí jeho samotná aplikace, nýbrž je zapotřebí, aby se v důsledku jeho aplikace vydané opatření orgánu veřejné moci projevilo v individuální právní sféře stěžovatele negativně, tj. aby došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. To se však v případě stěžovatele nestalo. Nebyl tak splněn jeden ze základních předpokladů pro podání akcesorického návrhu na zrušení ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Učinil tak poté, co vyčkal vyřízení podnětu stěžovatele ke stížnosti pro porušení zákona. Jak totiž zjistil dotazem na Ministerstvo spravedlnosti, stěžovatel byl dne 15. 7. 2015 písemně vyrozuměn o tom, že jeho podnět byl odložen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru