Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 388/16 #1Usnesení ÚS ze dne 04.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
Odvolání
In dubio pro reo
svědek/výpověď
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.388.16.1
Datum podání03.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 101, § 105


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 388/16 ze dne 4. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1307/2015-31 ze dne 11. listopadu 2015, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 31 To 30/2015-1467 ze dne 27. května 2015 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 6 T 184/2012-1445 ze dne 27. listopadu 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným pod body 1) a 2) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), pod bodem 3) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona, pod bodem 4) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zákona, pod bodem 5) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 tr. zákona, pod bodem 6) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona a pod bodem 7) trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákona. Za skutky pod body 1) a 2) byl odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona a za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 30 000 Kč, se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Současně byly podle § 35 odst. 2 tr. zákona zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci č. j. 34 T 76/2006-47 ze dne 10. 4. 2006 a z rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 81/2007-167 ze dne 15. 4. 2009. Za skutky pod body 3) až 7) byl stěžovatel odsouzen podle § 252a odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu byl podle § 50 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložen trest propadnutí věci a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zákona bylo rozhodnuto o zabrání věci. Současně bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o náhradě škody.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na průběh řízení před soudy, kdy odvolací soud zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na nedostatečné prokázání skutkového stavu, přičemž bylo soudu prvního stupně uloženo dokazování doplnit a poté důkazní situaci řádně zhodnotit. Některé důkazy, k nimž byl odvolacím soudem pověřen, však nalézací soud neprovedl a ani nevysvětlil důvod, proč tak neučinil. Stěžovatel považuje rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné i protiústavní. Nadto některé z provedených důkazů, svědčících v jeho prospěch, v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil. Dle stěžovatele tak byl nastolen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel napadá závěry znaleckého posudku Ing. R. Čepka, přičemž namítá, že tento důkaz nemůže samostatně obstát pro závěr o vině skutky pod body 1) až 4). Nadto odkazuje na civilní řízení, kde bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele, v němž jiný znalecký posudek tohoto znalce neobstál. O jeho vině tak vyvstaly důvodné pochybnosti, obdobně jako v případě, řešeném nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013. Soudy obou stupňů tak nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo. Stejný extrémní nesoulad stěžovatel spatřuje i v případě skutků pod bodem 5) a 6), neboť v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by vypovídaly v neprospěch stěžovatele. Obdobná situace je pak i ohledně skutku pod bodem 7). Stěžovatel považuje za libovůli odvolacího soudu, pokud se za nezměněné důkazní situace odchýlil od svého předchozího kasačního rozhodnutí. Zasáhl tím do jeho práva na legitimního očekávání. Bylo pak pochybením Nejvyššího soudu, pokud za této situace dovolání stěžovatele odmítl.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel napadá soudy učiněná skutková zjištění. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995; N 79/4 SbNU 255).

8. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu však nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů.

10. Stěžovatel v této souvislosti napadá všechny body výroku o vině odsuzujícího rozsudku, přičemž vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu uložené mu v kasačním rozhodnutí a rozhodl na základě stejné důkazní situace, jaká byla v době vydání prvního odsuzujícího rozsudku. Tak tomu ovšem není.

11. Ze zrušujícího rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2015 č. j. 31 To 30/2015-1467 vyplývá, že důvodem jeho vydání byl zjevný rozpor v právní kvalifikaci ve vztahu ke skutkům pod body 1) až 4) výroku o vině, což soud prvního stupně posléze v napadeném rozsudku napravil. Další důvod svého zásahu odvolací soud spatřoval v nedostatečných skutkových zjištěních ohledně vzniku způsobené škody v případě skutků pod body 1) až 4), přičemž soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval pro věc zásadními otázkami pro určení výše způsobené škody a potažmo pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu. V tomto směru soudu uložil, aby vyslechl příslušného likvidátora pojišťovny a svědka Ivo Kopeckého, který je uveden jako technik na zápisech o poškození vozidel. I tomuto pokynu soud prvního stupně vyhověl, neboť v rámci hlavního líčení uvedeného svědka vyslechl. Vzhledem k tomu, že dokazování doplnil o zjištění obsahu Všeobecných pojistných podmínek, čímž plně objasnil okolnost, jaký vliv na pojistné plnění by mělo uvedení nepravdivých údajů, nemusel již k tomu vyslýchat příslušné likvidátory, což plně odvolací soud v napadeném usnesení akceptoval. Stran skutků 5) a 6) odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o úmyslném zavinění stěžovatele a soudu s ohledem na obhajobu stěžovatele uložil, aby vyslechl jako svědky Davida Černohouse, případně Michala Černohouse. I tento pokyn soud prvního stupně splnil, přičemž uvedl další okolnosti, z nichž dovodil vědomost stěžovatele o opravě havarovaných a stěžovatelem účelově nakoupených vozidel autodíly pocházejícími z odcizených vozidel, které stěžovatel následně prodal. Pokud jde o skutek pod bodem 7), odvolací soud v kasačním rozhodnutí shledal nezbytným s ohledem na obhajobu stěžovatele vyslechnout policisty, kteří stěžovatele sledovali při nakládání odcizených autodílů a posléze ho s tímto nákladem zadrželi. Soud prvního stupně poté vyslechl jako svědka nprap. Ladislava Richtra, který ve věci zpracoval úřední záznam o sledování stěžovatele.

12. Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že soud prvního stupně nesplnil pokyny uložené mu ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. K takovému závěru ostatně nedospěl ani soud odvolací, který již považoval dokazování po jeho doplnění v naznačeném směru za dostatečné.

13. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, když skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Všechny relevantní důkazy byly nalézacím soudem hodnoceny dostatečným a přezkoumatelným způsobem a v souladu i s dalšími objektivně zjištěnými okolnostmi podrobně popsanými v napadeném rozsudku soudu prvního stupně. Znalecký posudek, jehož závěry stěžovatel odmítá s odkazem na jiný posudek stejného znalce, jenž byl v civilním procesu vedeném proti stěžovateli úspěšně zpochybněn, není jediným usvědčujícím důkazem, a dokonce, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyl pro něj ani důkazem klíčovým, neboť průběh jednotlivých nehod mohl zhodnotit i sám na základě dalších důkazů, zejména protokolů o nehodě, jejich zakreslení a pořízené fotodokumentace, což také učinil, přičemž naprosto vyloučil, že by se skutkový děj stal tak, jak tvrdil stěžovatel. Jeho obhajobu odmítl jako smyšlenou, postrádající byť jen elementární logiku a především vyvrácenou uvedenými důkazy.

14. Odvolací soud, který se s ohledem na námitky stěžovatele znovu jednotlivými skutky zabýval i z pohledu důkazů, které je prokazují, se s úvahami a závěry soudu prvního stupně ztotožnil, označil je za správné a korespondující s provedeným dokazováním. Nezjistil přitom, že by závěry znalce, které znalec u hlavního líčení obhájil, byly čímkoliv zpochybněny, když znalec měl při vypracování znaleckého posudku k dispozici veškeré potřebné podklady a své závěry odůvodnil objektivními skutečnostmi. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na civilní spor v jiné věci, v němž byl znalecký posudek stejného znalce zpochybněn.

15. Řádně a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s nimiž odvolací soud souhlasil, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Pokud však v projednávané věci soudy obou stupňů po řádném vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru o vině stěžovatele a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

16. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry nezjistil žádný extrémní rozpor. Naopak shledal, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, přičemž konstatoval, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

17. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru