Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3869/14 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
kupní smlouva
Skutková podstata trestného činu
obchodní společnost/základní kapitál
zavinění/úmyslné
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3869.14.1
Datum podání09.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 23, § 31

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3869/14 ze dne 1. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014, č. j. 5 Tdo 88/2014-100, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2013, č. j. 2 T 9/2012-5186, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 9. prosince 2014 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. května 2013, č. j. 2 T 9/2012-5186, uznán vinným dvěma přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 (pozn. správně mělo být uvedeno i "alinea 1") zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterých se dopustil jednáními podrobně popsanými v bodě 3. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Podle zjištění soudu prvního stupně stěžovatel dne 16. října 2008 v postavení jednatele společnosti POLYCOVER, s. r. o., v úmyslu navýšit základní kapitál této společnosti a zakrýt tak stav jejího předlužení podal návrh na zápis navýšení základního kapitálu společnosti o 11 900 000 Kč, a to navýšením splaceného vkladu stěžovatele (jako společníka) o tuto částku, což učinil s vědomím, že ke splacení takto navýšeného základního kapitálu nikdy nedojde, neboť splnění stěžovatelova závazku k úhradě vkladu bylo toliko předstíráno a podloženo fiktivně vystavenými dokumenty o předstíraných transakcích. Obdobně dne 23. prosince 2009 podal stěžovatel ve stejném úmyslu návrh na zápis navýšení základního kapitálu společnosti POLYCOVER, s. r. o., o dalších 12 000 000 Kč (opět navýšením splaceného vkladu stěžovatele) na podkladě fiktivně vystavených dokumentů o předstíraných transakcích (konkrétně o údajném započtení této vkladové povinnosti stěžovatele proti jeho pohledávce za společností POLYCOVER, s. r. o., z titulu převzetí části pohledávky společnosti LEASE PRAGUE, s. r. o., za společností POLYCOVER, s. r. o.). Na základě těchto návrhů stěžovatele došlo k zápisu navýšení základního kapitálu společnosti POLYCOVER, s. r. o., na 21 000 000 Kč, respektive na 33 000 000 Kč.

3. Týmž rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel dále uznán vinným dvěma zločiny podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství s Ing. Josefem Žďárským, a to jednáním podrobně popsaným v bodech 4. a 5. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Podle zjištění soudu prvního stupně společnost POLYCOVER, s. r. o., zakoupila od firmy Chemosvit, a. s., funkční šestibarevný stroj zn. Cerutti R 148/248 výr. č. 2068 a nekompletní sedmibarevný stroj zn. Cerutti R 148/248 výr. č. 2069, z jejichž dílů byl sestaven jediný funkční šestibarevný stroj Cerutti R 148/248, VIN 2068, který byl poté prodán spřízněné společnosti LEASE PRAGUE, s. r. o. Jednáním popsaným v bodě 4. rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel (v postavení jednatele společnosti POLYCOVER, s. r. o.) a Josef Žďárský uzavřeli 29. září 2008 se společností VIVA Leasing, a. s., v úmyslu vylákat finanční prostředky ve prospěch společnosti POLYCOVER, s. r. o., kupní smlouvu a smlouvu o zpětném leasingu, jejichž předmětem byl stroj označený jako "šestibarevný zn. Cerutti R 148/248 výrobního čísla 2068", kdy společnosti VIVA Leasing, a. s., zamlčeli, že předmětný stroj již nebyl ve vlastnictví společnosti POLYCOVER, s. r. o., ale byl již prodán společnosti LEASE PRAGUE s. r. o. Jednali také s vědomím toho, že vzhledem k nepříznivému ekonomickému stavu společnosti POLYCOVER, s. r. o., nebudou schopni hradit sjednané leasingové splátky, což se i stalo, čímž společnosti VIVA Leasing, a. s., způsobili škodu ve výši 8 006 585 Kč. Dalším jednáním popsaným v bodě 5. rozsudku krajského soudu stěžovatel (v postavení jednatele společnosti POLYCOVER, s. r. o.) a Josef Žďárský uzavřeli 1. dubna 2009 ve stejném úmyslu se společností SPORTLEASE, a. s., kupní smlouvu a smlouvu o pronájmu s následnou koupí najaté věci, jejichž předmětem byl tiskařský stroj označený jako "šestibarevný zn. Cerutti R 148/248 výr. č. 2067", kdy zamlčeli, že stroj tohoto označení společnost POLYCOVER, s. r. o. nevlastnila, předložili pozměněnou dokumentaci, zamlčeli nepříznivý ekonomický stav společnosti POLYCOVER, s. r. o., a nehradili řádně leasingové splátky, čímž způsobili společnosti SPORTLEASE, a. s., škodu ve výši 9 559 960,90 Kč.

4. Za tyto trestné činy uložil Krajský soud v Hradci Králové stěžovateli podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Vedle toho byl stěžovateli podle § 73 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního nebo kontrolního orgánu obchodních společnostní a družstev na dobu 5 let. Dále soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl o povinnosti stěžovatele a Josefa Žďárského uhradit společně a nerozdílně škodu způsobenou trestnými činy poškozené společnosti SPORTLEASE, a. s., ve výši 9 559 960 Kč a společnosti VIVA Leasing, a. s., škodu ve výši 756 183 Kč.

5. K odvolání stěžovatele, Josefa Žďárského a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") v rozsudku ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, ohledně stěžovatele tak, že dle § 258 odst. 1 písm. b), d) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o vině pod bodem 4. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a v návaznosti na to výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Postupem dle § 259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud znovu rozhodl o skutku vymezeném pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatele (společně s Josefem Žďárským) uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. prosince 2009 (dále jen "trestní zákon"). Důvodem zrušení výroku pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně bylo podle odvolacího soudu odlišné posouzení výše způsobené škody, kdy odvolací soud určil výši škody na částku 2 089 859 Kč, na rozdíl od částky 8 006 585 Kč určených soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu bylo podle odvolacího soudu nutné překvalifikovat skutkový děj podle trestního zákona, jelikož použití pozdějšího zákona dle § 2 odst. 1 trestního zákoníku by nebylo pro stěžovatele příznivější. Odvolací soud dále znovu rozhodl o výroku o trestu, který se ohledně stěžovatele obsahově nelišil od výroku o trestu stanoveného soudem prvního stupně, a o výroku o náhradě škody, podle kterého byli stěžovatel a Josef Žďárský povinni uhradit společně a nerozdílně škodu společnosti VIVA Leasing, a. s., ve výši 756 183 Kč.

6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014, č. j. 5 Tdo 88/2014-100, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že dovolací námitky vznesené stěžovatelem zčásti neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti byly shledány jako neopodstatněné.

III.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že rozhodly o jeho vině na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod vypočtených výše v části I. tohoto rozhodnutí.

8. Stěžovatel v první řadě namítá, že obecné soudy nesprávně dovodily jeho úmyslné zavinění ve vztahu k trestným činům podvodu. Stěžovatel odmítá, že byl veden úmyslem společnost POLYCOVER, s. r. o., obohatit podvodným jednáním, a argumentuje tím, že společnosti SPORTLEASE, a. s., poskytl k zajištění její pohledávky jistotu ve formě zástavního práva k nemovitostem v jeho vlastnictví a ve vlastnictví společnosti POLYCOVER, s. r. o., a navíc se dále zaručil směnkami, což podle stěžovatele v souladu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vylučuje úmysl podvodně sebe nebo jiného obohatit ke škodě jiné osoby. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel dále uvádí, že jeho podvodný úmysl vylučuje také to, že došlo k řádnému hrazení splátek po dostatečně dlouhou dobu a pozdější platební neschopnost společnosti POLYCOVER, s. r. o., nemohla sama o sobě vyvolat trestněprávní odpovědnost.

9. Dále stěžovatel vytýká soudům nesprávné právní posouzení zákonného znaku uvedení v omyl jako znaku objektivní stránky trestného činu podvodu. Stěžovatel namítá, že by uvedení v omyl mělo být posuzováno ve světle rizikové povahy zpětného leasingu, což však obecné soudy neučinily. Stěžovatel ve svém jednání uvedení v omyl nespatřuje, ale naopak poukazuje na zjevnou neopatrnost na straně věřitele při uzavírání předmětných smluv. Protože nedošlo k uvedení věřitele v omyl, nemohla být podle stěžovatele naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.

10. Stěžovatel také namítá, že soudy při posuzování skutečností rozhodných pro trestněprávní kvalifikaci jednání stěžovatele nepostupovaly dostatečně individualizovaně, když vycházely pouze ze skutkového stavu zjištěného buď obecně, nebo ve vztahu k odsouzenému Josefu Žďárskému. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly tím, zda zjištěné skutečnosti (byť zjištěné správně) byly skutečně známy i stěžovateli, v důsledku čehož nemohl být prokázán podvodný úmysl stěžovatele. Stěžovatel nadto uvádí, že předmětné smlouvy pouze podepisoval s důvěrou k odsouzenému J. Ž., který je sjednával a opatřoval pro ně podklady, což může podle stěžovatele značit nanejvýš hrubou nedbalost, nikoliv úmyslné zavinění.

11. Pokud jde o námitky směřující proti výroku soudu prvního stupně o dvou přečinech zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, stěžovatel nejprve vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že absence odkazu na konkrétní alinea v citaci ustanovení trestního zákoníku ve výroku odsuzujícího rozsudku představuje pouhou formální vadu, když podle stěžovatele tato vada ve spojení s dalšími skutečnostmi činí výrok o vině nepřezkoumatelným. V tomto smyslu stěžovatel vytýká rozsudku soudu prvního stupně, že z jeho výroku není zřejmé, co soud považoval za jednání spočívající v uvedení hrubě zkreslených údajů, zda uvedení údaje o navýšení základního kapitálu společnosti a vkladu společníka, nebo údaje o splacení celé výše vkladu, případně nějakého jiného údaje. Navíc stěžovatel dodává, že pokud by hrubě zkresleným údajem měl být údaj o splacení celé výše vkladu, nemohlo by se jednat o trestný čin z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti jednání. V kombinaci s přílišnou složitostí příslušného výroku, která jej činí "prakticky nepřezkoumatelný[m]", stěžovatel spatřuje v těchto pochybeních porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Dále v tomto směru stěžovatel namítá, že z výroku soudu prvního stupně, podle něhož vznikla trestněprávní odpovědnost uvedením hrubě zkreslených údajů v pokladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, není zřejmé, o které konkrétní podklady (kromě návrhů na zápis) se mělo jednat. Podle stěžovatele se nemohlo o hrubě zkreslené údaje jednat v případě návrhů na zápis ani v případě notářských zápisů, když návrh na zápis, notářské zápisy i další listiny byly obsahově v souladu.

12. Stěžovatel poté zpochybňuje závěry obecných soudů o předstíraném a fiktivním charakteru transakcí, které byly podkladem pro zvýšení základního kapitálu ve formě započtení pohledávek stěžovatele za společností POLYCOVER, s. r. o. Podle stěžovatele se jednalo o platně vzniklé a existující závazky způsobilé k započtení a obecné soudy dostatečně neprokázaly jejich neexistenci. V tomto světle tedy podle stěžovatele výrok o trestněprávní odpovědnosti za uvedení hrubě zkreslených údajů nemůže obstát. Nadto podle stěžovatele obecné soudy porušily ústavněprávní princip ultima ratio, když opomněly, že navýšení kapitálu společnosti, resp. vkladu stěžovatele, nemohlo mít pro třetí osoby žádný význam, protože společnost POLYCOVER, s. r. o., průběžně zakládala dokumenty do sbírky listin, ze kterých byla její ekonomická situace snadno zjistitelná.

13. Stěžovatel také alternativně uvádí, že jednání, která podle obecných soudů založila trestněprávní odpovědnost za přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, by byla součástí skutku vymezeného pod bodem 4., případně 5. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jakožto součást podvodného jednání s tím, že jednočinný souběh uvedených trestných činů by ovšem byl vyloučen.

14. Stěžovatel nadto opakuje již dříve uplatněné výtky ke skutkovým zjištěním soudů. Zejména tvrdí, že předmětem leasingových a kupních smluv nebyl pouze jeden totožný tiskařský stroj, jak uzavřely soudy, když i ze znaleckého posudku znalce Erbena vyplývá podle stěžovatele existence obou strojů, nikoliv jednoho. V tomto stěžovatel spatřuje extrémní nesoulad rozhodnutí obecných soudů s provedenými důkazy, protože nebylo prokázáno, že stěžovatel jednal s vědomím údajné existence pouze jednoho stroje.

15. Nakonec stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že nemohl účinně vznést námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v rámci stěžovatelem uplatňovaného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud jako součást soustavy soudů je povinen obecně poskytovat ochranu právům a nemůže se tedy pouze omezit na dovolací důvod, zejména s ohledem na dopad zásahu do práva na osobní svobodu uložením trestu odnětí svobody. Následně stěžovatel rozvádí, v jakém směru byla individualizace trestu v rozhodnutích obecných soudů nedostatečná a jaké okolnosti měly obecné soudy vzít v potaz při ukládání trestu stěžovateli. Stěžovatel uzavírá, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 5 let bylo nepřiměřené, zejména s ohledem na zákonem vymezený účel trestu a na dobu, která uplynula od skutku.

IV.

16. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti.

17. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (teze "přepjatého formalismu").

18. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

19. Stěžovatel v dané věci zpochybňuje v prvé řadě hodnocení jeho úmyslného zavinění ve vztahu k trestným činům podvodu, jakož i posouzení zákonného znaku tohoto trestného činu, jímž je uvedení v omyl. Z pohledu Ústavního soudu se nejedná o nic jiného než o polemiku s právním posouzením věci a hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu však zjevně nepřísluší. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání [resp. jeho (spolu)pachatelství] nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, proto postačí odkázat na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí. K výše uvedenému lze pouze doplnit, že odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se obecné soudy dopustily libovůle v rozhodování a je ve shodě s § 125 trestního řádu. Naopak, zejména soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval skutkovým stavem, což se podává z odůvodnění jeho rozsudku. Z pohledu stěžovatele nesrozumitelný výrok je dán komplikovaností celé věci, avšak rozhodně nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Stejně tak chybějící poukaz na konkrétní alinea v rozsudku soudu prvního stupně nepředstavuje v kontextu celého trestního řízení takovou vadu, pro kterou by měla být napadená rozhodnutí zrušena.

20. Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se hodnocení důkazů pak Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů rozvedená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy proto v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určitého skutkového závěru musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

21. Pokud stěžovatel namítal existenci opomenutých důkazů, přičemž jako opomenutý důkaz vnímal posudek znalce Erbena, ze kterého podle stěžovatele vyplývá existence dvou tiskařských strojů, které byly předmětem různých transakcí, ne pouze jednoho stroje (str. 19 stížnosti), je třeba zdůraznit, že odvolací soud rozsáhle odůvodnil, proč považoval existenci pouze jednoho stroje za prokázanou (viz str. 54 - 56 rozsudku odvolacího soudu). Navíc znalec sice hovoří o dvou strojích, ale sám jeden z nich označuje za funkční a druhý za nefunkční (str. 38 rozsudku odvolacího soudu), s čímž se odvolací soud i ztotožnil (str. 6 rozsudku). Tomuto dále odpovídá i toto hodnocení odvolacího soudu: "znalec Erben popsal přítomnost pouze jednoho stroje šestibarevného ... když druhý stroj, resp. jeho torzo, bylo rozloženo v hale" (str. 55 rozsudku). V tomto postupu nelze spatřovat extrémní nesoulad právních závěrů soudu s provedenými důkazy. Je totiž výlučným právem soudu určit množství důkazů, jejichž provedení považuje za nezbytné pro zjištění všech skutečností, které mají význam pro jeho rozhodnutí o vině a trestu. Závěry obecných soudů jsou v tomto směru v kontextu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezy ze dne 21. května 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) a ze dne 16. července 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51), jakož i další judikaturou.

22. Co se týká dalších jednotlivých argumentů stěžovatele, naprostá většina z nich byla (i opakovaně) uplatněna v předchozím řízení a soudy se s nimi dostatečně vyrovnaly. V tomto směru je ústavní stížnost pouhou pokračující polemikou s právními závěry obecných soudů a jako taková nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelovo chování naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 trestního zákoníku. Z popisu skutku i odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že chování stěžovatele se vymykalo případům obvyklého podnikatelského rizika a stěžovatel toto riziko neoprávněně a účelově přenesl na třetí osoby.

23. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru