Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3864/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
vůle/autonomie
kupní smlouva
advokát
Cena
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3864.11.1
Datum podání22.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3864/11 ze dne 23. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou advokátní kanceláře Horní nám. 17, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3077/2010-258 ze dne 31. 10. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 7/2010-217 ze dne 16. 2. 2010 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 9. 2009 čj. 9 C 43/2008-189 tak, že soud stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 2 000 000 s příslušenstvím, a zrušení rovněž uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele. Dále stěžovatel požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2006 žalobce prodal stěžovateli v žalobě specifikované nemovitosti za sjednanou cenu 14 000 000 Kč. V bodu III. smlouvy bylo uvedeno, že stěžovatel (kupující) zaplatil kupní cenu do advokátní úschovy advokátky JUDr. E. P. (dále jen advokátky), která se zavázala "kupní cenu převést prodávajícímu do patnácti pracovních dnů od té doby, kdy jí jedna ze stran předloží list vlastnictví, na kterém v části A bude vyznačen jako vlastník kupující." Téhož dne byl advokátkou a stěžovatelem sepsán protokol o úschově, dle nějž vložil stěžovatel do úschovy advokátky částku 14 000 000 Kč, přičemž bylo dohodnuto, že uvedená částka zůstane v úschově do předložení (kteroukoli stranou kupní smlouvy) výpisu z listu vlastnictví, v němž bude stěžovatel zapsán jako vlastník, že po předložení výpisu "bude kupní cena poukázána na účet prodávajícího ve lhůtě 15 pracovních dnů" s tím, že advokátka nevydá kupní cenu v žádném jiném případě, než jak je uvedeno výše. Žalobce v řízení uváděl, že o ujednání stěžovatele s advokátkou o úschově nevěděl a v tomto směru nebylo jeho tvrzení v řízení vyvráceno. Dopisem datovaným dne 21. 9. 2006 žalobce doložil, že stěžovatel byl zapsán jako vlastník a požádal advokátku o převedení kupní ceny na svůj účet. Dne 13. 10. 2006 se stěžovatel dohodl s advokátkou, že ve prospěch žalobce uvolní z úschovy jen 7 000 000 Kč, kdežto zbylých 7 000 000 Kč advokátka složí podle pokynu stěžovatele na zvláštní depozitní účet advokáta JUDr. A. R. (smlouva o úschově se jmenovanou advokátkou byla tímto ukončena). Mimo zmíněných 7 000 000 Kč stěžovatel zaplatil prodávajícímu na kupní cenu postupně dalších celkem 5 000 000 Kč. Důvodem nevyplacení celé částky prodávajícímu měly být stěžovatelem následně zjištěné vady nemovitosti.

U obecných soudů tak byl veden spor o zaplacení zbývajících 2 000 000 Kč, přičemž podstatným bylo zjištění, zda je stěžovatel pasivně legitimován, a zda má povinnost žalovanou částku zaplatit. Stěžovatel svou obranu vůči žalobě založil na tvrzení, že z jeho strany došlo k zaplacení celé kupní ceny již složením částky 14 000000 Kč do úschovy advokátky, o čemž jednoznačně svědčí text kupní smlouvy a potvrzení advokátky o převzetí této částky uvedené v protokolu o úschově. Odvolací a dovolací soud dospěly shodně k závěru, že v projednávané věci nebyla mezi smluvními stranami kupní smlouvy a advokátkou uzavřena svěřenecká smlouva, kterou uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu, ale byla uzavřena smlouva o úschově mezi advokátkou a stěžovatelem, jejímž předmětem byla správa částky složené do "úschovy". Stěžovatel se proto nezprostil povinnosti zaplatit kupní cenu složením peněz do "úschovy" a je povinen žalovanou částku - nedoplatek kupní ceny - žalobci zaplatit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba napadené rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje správnost závěru odvolacího a dovolacího soudu, tj. že přes výslovné ujednání v kupní smlouvě a přes výslovné potvrzení zaplacení kupní ceny před podpisem kupní smlouvy do přesně popsané úschovy advokátky, nedošlo dne 1. 3. 2006 k zaplacení kupní ceny. Obsah ujednání obsaženého v článku III. kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2006 přitom dle jeho přesvědčení nelze vyložit jinak, než jako výslovné písemné potvrzení účastníků kupní smlouvy o zaplacení celé sjednané kupní ceny před podpisem kupní smlouvy sjednaným způsobem na sjednaném místě.

Dle stěžovatele se soudy v napadených rozsudcích nevypořádaly s jeho námitkami a argumenty a nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, zejména pak k samotnému obsahu kupní smlouvy, který je zcela jednoznačný. Stěžovatel zdůrazňuje, že oba soudy na základě skutkových zjištění neposuzovaly výslovný projev vůle účastníků obsažený v kupní smlouvě ze dne 1. 3. 2006, ale pouze se zabývaly otázkou smlouvy o advokátní úschově a svěřeneckou smlouvou a zcela pominuly, že podstata sporu je úplně jinde. Z kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2006 nelze dovodit, že by si účastníci kupní smlouvy sjednali, že místem k plnění dohodnuté kupní ceny je bankovní účet prodávajícího, který ostatně ani není v kupní smlouvě uvedený, ani že kupní cena má být uhrazena v budoucnu, když je v ní výslovně písemně potvrzeno, že již zaplacena byla. Stejně tak z obsahu kupní smlouvy nelze dovodit, že by zaplacení kupní ceny nebylo zaplacením, ale jen úschovou. Předmět sporu se přesunul mimo skutková tvrzení ohledně obsahu listin a výklad obsahu listin se zúžil toliko na tvrzení, že sjednané zaplacení do úschovy není zaplacením, ale jen úschovou. Stěžovatel tvrdí, že nešlo o přijetí peněz do advokátní úschovy, ale o zaplacení kupní ceny do smluvně ujednaného místa a ve smluvně ujednaném čase, což autorka kupní smlouvy označila za advokátní úschovu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se zejména k výkladu smluv s důrazem na princip autonomie smluvních stran a judikaturu týkající se požadavků na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k rozhodnutí. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se právního posouzení projednávané problematiky, Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud se proto ani v této věci nezabýval z hlediska další odvolací instance opětovným přezkumem otázky, zda v dané věci byla uzavřena svěřenecká smlouva či smlouva o úschově. Uvedené zjištění, které je podstatné pro posouzení věci, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud však poukazuje na rozpornost argumentace v ústavní stížnosti, kdy stěžovatel tvrdí, že kupní cena již byla v plné výši zaplacena před podpisem kupní smlouvy (což smluvní strany měly v kupní smlouvě stvrdit), a požadavek prodávajícího na její doplacení je tak neoprávněný, nicméně z obsahu spisu vyplývá, že následně, tj. až po ukončení smlouvy o úschově, ve dvou splátkách zaplatil prodávajícímu na úhradu kupní ceny (dle svého tvrzení již zaplacené), částku celkem 5 000 000 Kč.

S názorem stěžovatele, dle nějž se obecné soudy nezabývaly výkladem projevu vůle účastníků ohledně zaplacení kupní ceny obsaženým v kupní smlouvě, se Ústavní soud neztotožňuje. Naopak má za to, že obecné soudy velmi důkladně a v kontextu všech okolností a navazujících právních úkonů smluvních stran posuzovaly, zda došlo v shodě s ujednáním o kupní ceně k jejímu zaplacení.

Za situace, kdy stěžovatel sice v souladu s kupní smlouvou (sepsanou s prodávajícím) a protokolem o úschově (sepsaným jen s advokátkou) nejdříve zaplatil plnou kupní cenu do advokátní úschovy, avšak po zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí v rozporu s uvedenými smlouvami učinil pokyn, aby ve prospěch prodávajícího byla poukázána pouze částka 7 000 000 Kč, nelze závěr obecných soudů, dle nějž je stěžovatel povinen zaplatit prodávajícímu zbývající část dohodnuté kupní ceny nemovitosti, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že již v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku.

Jako opodstatněný neshledává Ústavní soud ani názor stěžovatele, že by napadená rozhodnutí soudu byla nepřezkoumatelná či nedostatečně odůvodněná, neboť závěry obecných soudů jsou formulovány zcela srozumitelně a výstižně, rozhodnutí jsou patřičně odůvodněna a je v nich uvedeno, jaké skutečnosti měly soudy za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu pro neopodstatněnost, se Ústavní soud nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, neboť takový postup by byl možný pouze, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru