Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3861/13 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2014K omezení svobody pohybu zákazem vycestování do zahraničí vydaným v souvislosti s trestním stíháním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /právo opustit území republiky
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odův... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 16/75 SbNU 649
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3861.13.1
Datum podání18.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 77a/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 14

209/1992 Sb./Sb.m.s., #4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 77a odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3861/13 ze dne 12. 11. 2014

U 16/75 SbNU 649

K omezení svobody pohybu zákazem vycestování do zahraničí vydaným v souvislosti s trestním stíháním

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 12. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3861/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Libora Veverky, zastoupeného Mgr. Martinem Rytířem, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 66/808, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2013 sp. zn. 9 To 72/2013 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. září 2013 č. j. 7 VZV 25/2012-990, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na zrušení zákazu vycestování do zahraničí, spojené s návrhem na zrušení § 77a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. prosince 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 77a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a aby mu přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.

2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012 sp. zn. 44 To 308/2012 bylo stěžovateli podle § 77a odst. 1 trestního řádu uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Důvodem byla skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro zločiny podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku, k nimž mělo v obou případech dojít ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovatel se měl na trestné činnosti podílet v pozici osoby, která ovládá zahraniční společnosti se sídlem ve Velké Británií a na Seychelách, na jejichž účtech v Rakousku byly zajištěny prostředky, u nichž je dán důvodný předpoklad, že pocházejí z trestné činnosti. Právě on tyto účty zřídil a je jedinou osobou, která k nim má dispoziční oprávnění.

3. Dne 16. září 2013 navrhl stěžovatel zrušení uvedeného omezení, jeho návrh byl však usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. září 2013 č. j. 7 VZV 25/2012-990 podle § 77a odst. 4 trestního řádu a contrario zamítnut. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí následně zamítl Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud") usnesením ze dne 21. října 2013 sp. zn. 9 To 72/2013. Jak vyplývá z posledně uvedeného usnesení, soud neshledal, že by byly dány zákonné podmínky pro zrušení zákazu vycestování do zahraničí, neboť další trvání tohoto omezení v dané věci je nadále opodstatněné a plní svoji preventivní zajišťující funkci, neboť brání stěžovateli v případném maření probíhajícího trestního řízení pobyty či působením v zahraničí. Za rozhodné v tomto ohledu uznal dvě skutečnosti. V první řadě si stěžovatel prokazatelně vytvořil dobré pozice v cizině a tyto měl významným způsobem využít k zastírání původu finančních prostředků získaných podvodnou trestnou činností (v rozsahu přibližně 130 mil. Kč). Tyto jeho vazby přitom nepochybně dále existují a stejně tak zůstává neměnné jeho postavení v zahraničních společnostech, které se v trestné činnosti měly angažovat. Za těchto okolností by možnost volného pohybu v cizině podle stížnostního soudu otevřela stěžovateli velký prostor pro zneužití uvedených vazeb v neprospěch probíhajícího trestního stíhání. Druhým rozhodným momentem byla vysoká závažnost stíhané trestné činnosti. Délka trvání uloženého zákazu vycestování do zahraničí, která v době rozhodování stížnostního soudu činila 17 měsíců, je zcela přiměřená závažnosti a složitosti stíhané kauzy, aktuální procesní a důkazní situaci, konkrétní roli stěžovatele v trestné činnosti, jakož i povaze uloženého omezení, které pro něj představuje pouze méně významnou zátěž. Jeho omezující účinek je ve srovnání s vazebním řízením podstatně menší, pročež i přiměřenou dobu jeho trvání nelze striktně odvozovat od zákonných vazebních lhůt, určených navíc výlučně pro stadium přípravného řízení. Byl to nakonec sám stěžovatel, kdo již při svém zadržení v dubnu 2012, kdy mu bezprostředně hrozilo vazební stíhání, jasně deklaroval svoji ochotu se tomuto omezení podrobit.

4. Vrchní soud v Praze se zabýval i návrhem stěžovatele na zúžení zákazu pouze na nečlenské státy Evropské unie, dospěl však k názoru, že takovéto rozhodnutí § 77a odst. 1 trestního řádu neumožňuje. Nadto dodal, že jeho důsledkem by bylo nežádoucí oslabení funkce předmětného omezení. Nic na tom nemění ani to, že řízení bylo doplněno o výslech svědka, který žije v zahraničí, a že příslušná rakouská banka ukončila svoji činnost, čímž obviněnému zaniklo dispoziční právo k u ní vedeným účtům. Obě tyto skutečnosti totiž nemají podstatný vliv na reálnou obavu, že by obviněný svým osobním působením v zahraničí mohl mařit účel trestního řízení. Za ryze subjektivní stanovisko stěžovatele, jež nemá oporu v rozhodných skutečnostech, stížnostní soud označil jeho námitku, že v řízení nejsou důsledně šetřena jeho práva jako stíhané osoby a že rozhodování státního zástupce o zákazu vycestování do zahraničí je neobjektivní, diskriminační a šikanující.

II. Argumentace stěžovatele

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel formuluje námitky ve vztahu k samotnému § 77a odst. 1 trestního řádu, které podle jeho názoru neobstojí s ohledem na členství České republiky v Evropské unii. Omezit volný pohyb osob, tj. právo občanů Evropské unie ucházet se o zaměstnání, podnikat či studovat na území ostatních členských států a za tímto účelem se na něm volně pohybovat, může členský stát v souladu s čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie pouze z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. Členské státy však musí prokázat, že aplikace takového omezení je odůvodněná a přiměřená a že sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jinak. Rovněž musí sledovat a posuzovat individuální chování dotčené osoby a její aktuální činnost. K odůvodnění omezení volného pohybu osob v konkrétním případě přitom nepostačuje pouhý fakt, že je vedeno trestní stíhání.

6. Meze pro uložení zákazu vycestování do zahraničí vyplývají i z přímo aplikovatelného čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Jde především o povinnost státu zajistit průběžné přezkoumávání tohoto opatření po celou dobu jeho trvání. V žádném případě naopak nesmí docházet pouze k jeho automatickému prodlužování bez možnosti ochrany individuálních práv, jichž se toto omezení týká. Zákaz vycestování nesmí fakticky sloužit ani jako trest. Stěžovatel má za to, že ustanovení § 77a odst. 1 trestního řádu by dostálo uvedeným požadavkům, pokud by tento zákaz vázalo na "zřejmé důvody vedoucí k podezření, že ... trestný čin spáchal obviněný a je zde důvodná obava, že by obviněný uprchl".

7. Napadené ustanovení podle stěžovatele porušuje závazky České republiky vyplývající z Úmluvy, Smlouvy o fungování Evropské unie a Schengenských dohod i tím, že na jeho základě stanovený zákaz vycestování z České republiky se týká jakéhokoliv státu. Nerozlišuje se tedy, zda jde o území členských států Evropské unie, či o území třetích zemí.

8. Pokud jde o námitky ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, stěžovatel zpochybňuje opodstatněnost i přiměřenost uloženého opatření, když poukazuje na své chování v průběhu trestního stíhání, v jehož rámci spolupracoval s uvedenými orgány, řádně se dostavoval na předvolání a respektoval veškeré pokyny, které mu byly adresovány. Jeho osobní, rodinné, majetkové a výdělkové poměry vylučují, že by v jeho případě bylo reálné opustit Českou republiku a začít "nový život" někde v zahraničí. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě dochází k již zmíněnému automatickému prodlužování zákazu a že ani státní zástupce, ani soudy, jakožto instance rozhodující o stížnostech, se dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty ohledně zásadního zásahu do jeho práv. Usnesení příslušného státního zástupce je podle jeho názoru dokonce nepřezkoumatelné, postrádající řádné a dostatečně podrobné odůvodnění. Diskriminační povahu zákazu vycestování nakonec stěžovatel spatřuje v tom, že v předmětné trestní věci je jediným z obviněných, vůči němuž bylo toto opatření stanoveno.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Policií České republiky pod sp. zn. OKFK-31/TČ-2011-251001 pro trestní věc stěžovatele a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 29. července 2014, podepsaném předsedkyní příslušného senátu JUDr. Janou Kantorovou, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nad jeho rámec poznamenal, že stěžovatelem navržené omezení zákazu vycestování do zahraničí by za situace, kdy by trestná činnost měla vazbu na členské státy Evropské unie, výrazně oslabilo jeho funkci a mohlo by vést ke zmaření dosažení účelu trestního řízení.

11. Vrchní státní zastupitelství v Praze, jehož vyjádření podepsané vrchní státní zástupkyní Mgr. Lenkou Bradáčovou je datováno dnem 22. července 2014, rovněž odkázalo na odůvodnění usnesení stížnostního soudu, jakož i předešlou argumentaci státního zástupce. Obě napadená usnesení byla podle jeho názoru řádně odůvodněna. Ve vztahu k námitce, že § 77a odst. 1 trestního řádu je v rozporu s právem stěžovatele jako občana Evropské unie na volný pohyb po jejím území, uvádí, že zákonodárce koncipoval uvedené ustanovení zcela jednoznačně tak, že obviněnému ukládá omezení spočívající v zákazu vycestování kamkoli do zahraničí, přičemž soudním rozhodnutím nelze zákonodárcem pregnantně stanovené zajišťovací opatření modifikovat výběrem určitého území či výčtem států, na které by se měl zákaz vztahovat. Stát totiž vykonává svou pravomoc pouze na vlastním území, kde je suverénní. V případě stěžovatele jsou navíc dány konkrétní důvody pro toto omezení, které se vztahují právě k jeho aktivitám a vazbám na území členských států Evropské unie. Vrchní státní zastupitelství se domnívá, že ustanovení § 77a trestního řádu bylo v projednávané věci vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem a že související zásah do svobody pohybu stěžovatele byl plně v intencích čl. 14 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě, a to za účelem ochrany zájmu státu na provedení trestního řízení a zamezení tomu, aby stěžovatel mohl v případě vycestování mařit či přinejmenším ohrozit jeho řádný průběh. Ústavní stížnost proto navrhlo zamítnout.

12. Z posledně uvedeného vyjádření dále vyplývá, že v době jeho podání již byla proti stěžovateli podána obžaloba a bylo nařízeno hlavní líčení. Stěžovatel v mezidobí opětovně podal návrh na zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, jenž byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2014 sp. zn. 46 T 21/2013 zamítnut. Stížnost proti němu byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2014 sp. zn. 5 To 13/2014.

13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva na ně reagovat. Ve své replice ze dne 12. srpna 2014 setrval na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti. Závěr o absenci řádného odůvodnění odůvodňuje tím, že se státní zástupce ani soud v napadených usneseních dostatečně nevypořádali s jeho námitkami a opakovaně je přehlíželi, stejně tak jako další skutečnosti významné pro toto rozhodnutí. Nesouhlasí ani se závěrem o existenci vazeb na zahraniční osoby či finančních prostředků v zahraničí. Žádné takovéto vazby neexistují, účty i finanční prostředky byly zajištěny a svědek nacházející se v zahraničí byl vyslechnut. Stěžovatel namítá, resp. spatřuje určitou formu nátlaku i v odůvodnění zamítavého usnesení o jeho pozdějším návrhu na zrušení zákazu vycestování, které mezi důvody jeho dalšího trvání řadí skutečnosti, že stěžovatel "k věci nevypovídal a k jejímu objasnění nijak nepřispěl" a že byla podána obžaloba, což zesiluje důvody k jeho zajištění, "neboť hrozba možného trestního postihu se pro obviněného může jevit reálnější".

IV. Vlastní posouzení

14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, načež zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

16. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Jedním z nich je i rozhodnutí podle § 77a trestního řádu, kterým se ukládá osobě, proti níž je vedeno trestní stíhání, omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Je tomu tak proto, že toto omezení představuje nikoliv nepatrný zásah do svobody pohybu dotčeného jednotlivce ve smyslu čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 2 odst. 1 a 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě, zahrnující i jeho právo svobodně opustit území České republiky. Zda se v konkrétním případě jedná i o zásah přípustný, bude vždy záviset na konkrétních skutkových okolnostech, které musí opodstatňovat závěr, že použití tohoto prostředku sleduje legitimní (neboli ústavně aprobovaný) účel, je způsobilé jej dosáhnout a současně nezbytné k jeho dosažení (tedy, že odpovídá požadavku proporcionality). Naplnění těchto předpokladů je ovšem třeba posuzovat po celou dobu trvání předmětného omezení, protože důvody opodstatňující jeho uložení mohou postupem času a v důsledku změny okolností ztrácet na své intenzitě. Přesněji řečeno, efektivní ochrana ústavně zaručené svobody pohybu jednotlivce vyžaduje, aby zákonnost jejího omezení prostřednictvím zákazu vycestování do zahraničí mohla být po celou dobu jeho trvání podrobena soudní kontrole. Tato skutečnost je zároveň důvodem, pro který nemůže být případný přezkum tohoto zákazu z hlediska základních práv a svobod v řízení o ústavních stížnostech připuštěn teprve poté, co bude rozhodnuto o posledním procesním prostředku, kterým se končí trestní řízení jako celek (obdobným způsobem postupuje Ústavní soud např. ve vazebních věcech).

IV/a. Námitka nesouladu § 77a odst. 1 trestního řádu s ústavním pořádkem

17. V projednávané věci stěžovatel v první řadě zpochybňuje ústavnost § 77a odst. 1 trestního řádu, jenž na úrovni zákona zakotvuje pravomoc uložit v rámci trestního řízení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, jakož i důvody, pro které tak lze učinit (a na které odkazuje § 77a odst. 4, na jehož základě byla vydána napadená usnesení), a navrhuje jeho zrušení. Uplatněnou argumentaci lze v této části shrnout v tom smyslu, že uvedené ustanovení umožňuje stanovení předmětného opatření, aniž by musely být respektovány meze plynoucí z požadavku proporcionality omezení svobody pohybu ve smyslu čl. 14 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Jeden z důvodů, pro který tomu tak je, má přitom spočívat v nemožnosti omezit zákaz vycestování pouze na některé státy, resp. na státy, které nejsou členy Evropské unie. Zde stěžovatel spatřuje dokonce nesoulad s čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie.

18. Z povahy takto vymezených námitek vyplývá, že jestliže by Ústavní soud některou z nich shledal důvodnou, tento závěr by bez dalšího odůvodňoval i závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Tato skutečnost, byť je předpokladem aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu [§ 64 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu], ale ještě neznamená, že senát, který je příslušný k projednání ústavní stížnosti, musí bez dalšího postoupit tento návrh plénu Ústavního soudu ve smyslu § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tuto povinnost má totiž pouze v případě, dospěje-li k závěru, že není dán žádný z důvodů jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rozhoduje o odmítnutí takovéhoto návrhu naopak senát sám [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14, publikovaného pod č. 52/2014 Sb.], což z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti učinil i v tomto případě.

19. Účelem omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a s ním spojené povinnosti obviněného vydat svůj cestovní doklad soudu je zajistit, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout [srov. nález ze dne 20. května 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (N 90/49 SbNU 247; 355/2008 Sb.), bod 26; nález ze dne 15. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/07 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.), bod 17]. Tento účel nepochybně odpovídá veřejnému zájmu na udržení veřejného pořádku, pročež jej lze z hlediska čl. 14 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě považovat za legitimující omezení svobody pohybu. Ustanovení § 77a trestního řádu jako celek současně vymezuje podmínky, jejichž naplnění v konkrétním případě jeho aplikace zajišťuje, že zásah do uvedené svobody obstojí z hlediska proporcionality (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 Listiny). Stejný smysl mají i procesní garance spočívající v tom, že o uložení předmětného omezení rozhoduje soud, který musí zároveň i bez návrhu zkoumat důvodnost tohoto omezení po celou dobu jeho trvání. Požadavku proporcionality odpovídá též možnost povolit na konkrétně vymezenou dobu vycestování do zahraničí.

20. Pakliže stěžovatel namítá rozpor napadeného ustanovení s čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie, zaručujícím volný pohyb pracovníků v Evropské unii, Ústavní soud připomíná, že v rámci řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů [čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy] není oprávněn přezkoumávat soulad vnitrostátního práva s právem Evropské unie. Aplikace tohoto práva, které je bezprostředně použitelné, je v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybnosti možnost, popř. povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství) [srov. nález ze dne 27. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 48; usnesení ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/08 (U 12/51 SbNU 823), bod 30]. Jen nad rámec řečeného však Ústavní soud považuje za žádoucí uvést, že čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie umožňuje omezit práva pracovníků plynoucí ze zásady jejich volného pohybu z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, což je rámec, do něhož prima facie spadá i zajištění řádné účasti obviněného na trestním řízení. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení vykonávají své pravomoci na území České republiky, a nikoliv v rámci celé Evropské unie (nebo alespoň Schengenského prostoru), přitom nelze upřít smysl vztažení tohoto zákazu i ve vztahu k ostatním jejím členským státům. Zda je takovéto omezení v konkrétním případě přiměřené, závisí, jak již bylo uvedeno výše, od posouzení všech skutkových okolností.

21. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 77a odst. 1 trestního řádu z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek zjevně není v rozporu s ústavním pořádkem, a tudíž samotná skutečnost, že došlo k jeho aplikaci, nepředstavuje dostatečný důvod k tomu, aby již na jejím základě bylo možné konstatovat porušení základních práv a svobod jednotlivce. Zbývá tedy posoudit, zda k takovémuto porušení nemohlo dojít s ohledem na způsob, jakým bylo napadené ustanovení aplikováno orgány činnými v trestním řízení v projednávané věci.

IV/b. Námitky ve vztahu k rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení

22. Ústavní soud posuzoval napadené usnesení stížnostního soudu z toho hlediska, zda jím tento soud dostál své povinnosti poskytnout soudní ochranu ústavně zaručené svobodě pohybu stěžovatele. Je namístě zdůraznit, že rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí nebo pro jeho ponechání v platnosti je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především obecných soudů. K porušení práva na soudní ochranu (resp. na spravedlivý proces) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ovšem může dojít i ze strany obecných soudů, a to, byť nikoliv výlučně, tehdy, dopustí-li se svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v jejich rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)]. Tak tomu ale v tomto případě nebylo.

23. Ponechání předmětného omezení bylo odůvodněno jednak konkrétními skutečnostmi spočívajícími ve vazbách stěžovatele v zahraničí, jež mají souvislost se stíhanou trestnou činností, jednak vysokou závažností této trestné činnosti. Smyslem tohoto omezení je přitom preventivně zamezit tomu, aby se stěžovatel v případě vycestování do zahraničí nevyhýbal trestnímu řízení, což by mu mohly usnadnit právě tyto v příslušném spisu blíže popsané vazby. Ústavnísoud zdůrazňuje, že předmětné omezení je zajišťovacím institutem, přičemž rozhodování o něm je vedeno, obdobně jako v případě vazby, vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (nikoliv jistoty). To platí jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li toto omezení uloženo, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. mutatis mutandis nález ze dne 25. května 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (N 74/33 SbNU 229)]. V případě napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obě jsou náležitým způsobem odůvodněna, přičemž v úvahách soudu, resp. státního zástupce, nelze spatřovat žádný exces, který by odůvodňoval zrušení těchto rozhodnutí v tomto řízení.

24. Závěrem Ústavnísoud dodává, že se zabýval i otázkou, zda omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí obstojí s ohledem na to, že v době vydání napadeného usnesení stížnostního soudu trvalo již 17 měsíců. Ustanovení § 77a trestního řádu sice neobsahuje žádnou maximální lhůtu, která by omezovala délku trvání tohoto omezení, důvody pro jeho uložení existující v okamžiku zahájení trestního stíhání stěžovatele nicméně nemohou ospravedlnit neomezený zásah do jeho svobody pohybu. Následné vyšetřování musí být naopak vedeno s náležitým úsilím a urychleně tak, aby zásah trval jen omezenou dobu. Jakkoliv přitom Ústavní soud s ohledem na složitost věci a závažnost stíhaného trestného jednání nepovažuje v tomto případě uvedenou lhůtu za nepřiměřenou, je žádoucí zdůraznit, že obecné soudy musí při posuzování důvodnosti dalšího trvání předmětného omezení vždy zvažovat i tuto skutečnost.

V. Závěr

25. Ze všech těchto důvodů Ústavnísoud rozhodl, že napadenými usneseními zjevně nebyla porušena základní práva stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost společně s návrhem na zrušení § 77a odst. 1 trestního řádu podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Stejným způsobem rozhodl o jeho návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru