Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 386/99Nález ÚS ze dne 14.08.2001K povinnosti soudu vzít při posuzování restitučního nároku v úvahu všechny aspekty věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/23 SbNU 163
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.386.99
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání06.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

5/1945 Sb.

87/1991 Sb., § 1 odst.1, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 386/99 ze dne 14. 8. 2001

N 118/23 SbNU 163

K povinnosti soudu vzít při posuzování restitučního nároku v úvahu všechny aspekty věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 9. 6. 1999, č.j. 10 Co 551/98 - 63, a proti rozsudku

Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 5. 1998, č.j. 14

C 180/96 - 47, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem

a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a České

republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 1999,

č.j. 10 Co 551/98-63, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze

dne 11. 5. 1998, č.j. 14 C 180/96-47, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená

rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho

ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému

České republice - Ministerstvu financí ČR (vedlejšímu účastníkovi

v řízení před Ústavním soudem), aby vedlejšímu účastníkovi byla

uložena povinnost vyplatit stěžovateli finanční náhradu za

majetek, a to nemovitosti - bývalé vlastnictví pana R. B.,

zapsaných v knihovní vložce pozemkové knihy č. 1979 k.ú. Roudnice

nad Labem. Pan R. B. byl jako osoba židovského vyznání nucen

předmětné nemovitosti prodat v důsledku rasových zákonů

společnosti Závody Ringhoffer-Tatra, a.s., kupní smlouvou ze dne

14. 9. 1939. Tato smlouva byla zapsána do pozemkové knihy, ale

kupní cena nebyla nikdy zaplacena. Stěžovatel se po roce 1990

obrátil v souladu s restitučními předpisy na povinnou osobu

a požádal o vydání předmětných nemovitostí. Jeho výzva byla ale

odmítnuta s tím, že na základě usnesení vlády byl tento majetek

vložen do nově založené společnosti a došlo ke schválení

privatizace dotčeného podniku. Podle čl. II. bod 2. zákona č.

116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy

nelze tyto nemovitosti vydat. Protože byla žádost stěžovatele

o vyplacení finanční náhrady za tyto nevydávané nemovitosti

odmítnuta, obrátil se svým nárokem na soud. Okresní soud

v Litoměřicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu

zamítl s tím, že na základě dekretu presidenta republiky č.

5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání

z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců,

Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále

jen "dekret č. 5/1945 Sb."), a zákona č. 128/1946 Sb.,

o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby

nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do

majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."),

nedocházelo automaticky k obnovení vlastnického práva, pokud

původní vlastníci pozbyli majetek v době nesvobody v důsledku

okupace a persekuce. O vydání takového majetku nebo o zaplacení

finanční náhrady bylo třeba požádat ve stanovené lhůtě tří let,

jestliže tento nárok nebyl uplatněn, pak byl promlčen. V tomto

směru důkazní povinnost, zda byla podána žádost ze strany

původního vlastníka, je na straně žalobce - stěžovatele.

V průběhu řízení stěžovatel i jeho právní zástupce nejprve

uváděli, že žádost podána nebyla, poté však naopak tvrdili, že

žádost byla prostřednictvím pražského advokáta JUDr. L. H. podána,

oba ovšem shodně uvedli, že písemný doklad neexistuje a nejsou

schopni tuto skutečnost prokázat. Protože stěžovatel neunesl

důkazní břemeno k tvrzení, že o nemovitosti bylo žádáno podle

zákona č. 128/1946 Sb., nebyla tedy splněna podmínka podle zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména ve znění

zákona č. 116/1994 Sb. (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a soud

žalobu zamítl. Odvolací soud ústavní stížností napadeným

rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když podobně

jako v odvoláním napadeném rozhodnutí uvedl, že není pochyb o tom,

že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví právního předchůdce

stěžovatele pana R. B. a jeho právním nástupcům by jejich vydání,

případně náhrada náležely, nicméně zákonem byl stanoven určitý

postup, jímž se původní vlastnictví k nim opět obnovilo a tento

postup (restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.) nebyl dodržen.

V řízení se nepodařilo prokázat existenci tohoto předpokládaného

postupu a pouhé tvrzení o tom, že původní vlastník se po válce

"musel samozřejmě o věc zajímat", či "samozřejmě o vrácení majetku

usilovat" a "samozřejmě nárok na vrácení podniku po válce

uplatnil", ovšem k prokázání původní restituce nepostačuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů

o nutnosti uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. a uvádí,

že nárok na vydání věci vznikl na základě dekretu č. 5/1945 Sb.,

který obnovil vlastnické právo původního vlastníka tím, že

prohlásil veškeré majetkové převody a ujednání, uzavřené pod

tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, za

neplatné. Podle stěžovatele je vlastnické právo nepromlčitelné,

neboť právní úkon učiněný v roce 1939 byl neplatný od samého

počátku, neboť byl učiněn pod tlakem okupace a rasové a politické

perzekuce. Dekret č. 5/1945 Sb. ani zákon č. 128/1946 Sb. na této

skutečnosti nemohl nic změnit. Proto navrhuje zrušit rozhodnutí

jak soudu prvního stupně tak i odvolacího soudu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti

navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas,

stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen

a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou

a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána

z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní

stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku,

že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel

účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo

porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním

skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením

právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná a došlo k porušení ústavně zaručených práv, i když

z jiných důvodů, než uvádí stěžovatel. Podle své konstantní

judikatury však není Ústavní soud vázán odůvodněním ústavní

stížnosti. Není v rozporu s jejím posláním, když je napadené

rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek.

Pro posouzení ústavní stížnosti požádal Ústavní soud

o vyjádření Okresní soud v Litoměřicích, Krajský soud v Ústí nad

Labem a Českou republiku - Ministerstvo financí ČR, a připojil si

příslušný soudní spis.

Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem se ztotožnil

se závěry odvolacího soudu, odkázal v plném rozsahu na jeho

rozsudek a navrhl nevyhovět ústavní stížnosti.

Ministerstvo financí za vedlejšího účastníka k ústavní

stížnosti uvedlo, že podstata ústavní stížnosti spočívá

v nesouhlasu stěžovatele s právními závěry obecných soudů a není

odnětím práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy po řádně

vedeném procesu zaujmou stanovisko, s nímž se strana ve sporu

neztotožňuje. Jestliže by stěžovatel prokázal, že jeho právní

předchůdci požádali o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.

a nebyli uspokojeni po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v § 2 odst.

1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., bylo by možné stěžovateli

poskytnout finanční náhradu. To však stěžovatel v řízení před

obecnými soudy neprokázal. Proto navrhuje, aby byla ústavní

stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Soudkyně Okresního soudu v Litoměřicích odkázala ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti na rozhodnutí soudu prvního stupně,

které bylo napadeno ústavní stížností.

Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze

dvou zásad, které vyplývají z jeho ustálené judikatury. Podle

první z nich nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů,

představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu

právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR)

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to

způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského

soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými

zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné

a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní

závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění

soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí

považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož

i s čl. 1 Ústavy ČR.

Podle druhé zásady je Ústavním soudem zdůrazňováno, že

smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých

majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1

odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona

postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je

nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti

konkrétního případu. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve,

ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány

veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů

a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd

interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku

k přechodu majetku došlo.

Ústavnímu soudu je z jeho činnosti známo, že ve věci

finančních náhrad za nevydané nemovitosti po zemřelém panu R. B.

probíhalo před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 236/98 obdobné

řízení o ústavní stížnosti pana A. B. proti rozhodnutím obecných

soudů, když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1998,

sp. zn. 13 Co 465/97, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,

kterým byla zamítnuta žaloba pana A. B. na zaplacení finanční

náhrady. Tato žaloba byla zamítnuta v podstatě z obdobných důvodů

jako žaloba, o níž obecné soudy rozhodovaly v řízení, která vedla

k rozhodnutím napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností.

V průběhu řízení, sp. zn. I. ÚS 236/98, si Ústavní soud vyžádal

kopii dopisu adresovaného Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem,

označeného číslem jednacím Nc II 57/49 a datovaného 30. 1. 1950,

a z jeho obsahu nemohl než vyrozumět, že pod č. j. Nc II 57/49

před Okresním soudem v Brandýse nad Labem probíhal restituční spor

mezi právními předchůdci pana A. B. a Agrostrojem, závody na

hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem. O předmětu sporu lze

usoudit podle osoby odpůrce, který je uveden jako Agrostroj,

závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem, který

v dopisu soudu mimo jiné uvádí, že "podle vyhl. min. prům. z 25.

7. 1949, č. 1641, Ú. l. byl s účinkem ke dni 1. 1. 1950 vytvořen

samostatný národní podnik Agrostroj Roudnice n. L., do něhož patří

také závod, který byl dříve majetkem firmy R. B.". Dále je v tomto

dopisu zmíněna příloha, kterou odpůrce k výzvě ze dne 2. 1. 1950

předkládá soudu, a to opis trhové smlouvy ze dne 14. září 1939.

Odpůrce v dopisu navrhuje, aby "k dalšímu řízení byl delegován

Okresní soud v Roudnici nad Labem, podle § 28 odst. 1 zák. č.

319/48 Sb., a aby mu byly spisy postoupeny". Ústavní stížnosti

bylo vyhověno, protože obecný soud se nevypořádal s návrhem

stěžovatele na výslech svědka, který měl prokázat existenci

poválečného restitučního řízení, když obecnými soudy bylo

zjištěno, že k uváděné věci č.j. Nc II 57/49 se nedochoval ani

soudní spis, ani rozhodnutí a ani příslušné rejstříky.

Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 14

C 180/96, bylo Ústavním soudem zjištěno, že Okresnímu soudu

v Litoměřicích došel dne 1. 4. 1998 přípis Ministerstva financí

ČR, kterým je v příloze soudu zasílána kopie rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 18. 2. 1998, č.j. 13 Co 465/97 - 34, ve

kterém, jak je uvedeno výše, je soudem zmiňována existence

poválečného restitučního řízení, č.j. Nc II 57/49, a také

existence citovaného dopisu, zmiňujícího restituční řízení ve věci

č.j. Nc II 57/49. Tato skutečnost byla tedy Okresnímu soudu

v Litoměřicích známa ještě před tím, než dne 11. 5. 1998 vyhlásil

svůj rozsudek, č.j. 14 C 180/96 - 47, proti kterému směřuje

ústavní stížnost.

Podobně jako tomu bylo i ve věci, sp. zn. I. ÚS 236/98, tak

i v nyní posuzované věci bylo zásadní otázkou v řízení před

obecnými soudy to, zda je žalobce - stěžovatel, osobou oprávněnou

podle zákona č. 87/1991 Sb. Otázku oprávněných osob řeší cit.

zákon ve svém ustanovení § 3 a výčet zde uvedených osob je

taxativní. Oprávněnou osobou s přihlédnutím ke skutkovým

okolnostem zjištěným v dané věci, je podle § 3 odst. 2 zákona

i fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1

zákona a která v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona měla

na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č.

128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva

prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo

z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948

uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

V posuzované věci je podstatou problému, a také jediným důvodem,

proč došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele, že nebylo prokázáno

uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. Podle

názoru Ústavního soudu však nelze přehlédnout skutečnost, že soudu

prvního stupně a stejně tak i odvolacímu soudu byla známa

existence citovaného dopisu, zmiňujícího restituční řízení ve věci

č.j. Nc II 57/49. Dále Ústavní soud přihlédl k tomu, že tvrzení

právního zástupce stěžovatele o neuplatnění nároku podle zákona č.

128/1946 Sb. bylo zpochybněno pozdější výpovědí stěžovatele tak,

jak je to uvedeno v protokolu o jednání před Okresním soudem

v Litoměřicích dne 19. 11. 1997. V této výpovědi také stěžovatel

zmiňuje existenci osoby L. H. (později v odvolání

upřesněno na JUDr. L. H.), pražského advokáta, který měl

zastupovat otce stěžovatele při poválečném uplatňování

restitučních nároků. Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp.

zn. 14 C 180/96, bylo Ústavním soudem dále zjištěno, že pod číslem

listu 40 je v něm založena žádost Městského soudu v Praze ze dne

5. 12. 1997, adresovaná Okresnímu soudu v Litoměřicích, který se

v uvedené věci, sp. zn. 13 Co 465/97, dotazuje, zda ve věcech

náhrad uplatňovaných panem K. B. a panem R. B. bylo tvrzeno ze

strany žalobců, že pod sp. zn. Nc. II 567/49 bývalého Okresního

soudu v Roudnici n. Labem proběhlo řízení podle zákona č.

128/1946 Sb., a zda byl proveden důkaz uvedeným spisem nebo jiným

důkazem o tom, že takové řízení bylo zahájeno. Je tedy zřejmé, že

v posuzované věci šlo o okolnosti tak zásadní, že mohly mít vliv

na meritorní rozhodnutí soudu. Ačkoli však šlo o skutečnosti,

které byly obecným soudům známy, tak se s nimi ve svých

rozhodnutích nevypořádaly. Zejména odvolací soud měl k těmto

skutečnostem přihlédnout a zvážit potřebu doplnění dokazování

v tomto směru. Jestliže se tedy obecné soudy nezabývaly všemi

podstatnými aspekty projednávané věci, lze v konkrétní věci dospět

k závěru, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 90

Ústavy ČR (k tomu srov. obdobně nález ve věci II. ÚS 219/95, in

Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek

5, č. 48, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Lze tedy mít za to,

že vykonaná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu

s přijatými právními závěry.

Ústavní soud dále považuje za nutné odkázat na svoji dřívější

judikaturu (například nález ve věci I. ÚS 485/98, in Ústavní soud

České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, č. 81,

vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), ze které vyplývá, že i když je

důkazní břemeno na straně stěžovatelů, nelze restituční zákon

vykládat restriktivně, výlučně v jejich neprospěch. Ústavní soud

dovozuje, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba

ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu i v restitučním řízení, a to

zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se

z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního

břemene nezhostili. I z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu jeví jako

nezbytné, aby se obecné soudy zabývaly důkladně všemi podstatnými

okolnostmi posuzovaného případu.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze naopak

přisvědčit názoru stěžovatele o obnovení vlastnického práva

dekretem č. 5/1945 Sb. V tomto nezbývá Ústavnímu soudu než

stěžovatele odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu

(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 415/97, in Ústavní soud

České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, č. 76,

vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), podle které se zákon č.

87/1991 Sb. vztahuje pouze na zmírnění následků některých

majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. února

1948 do 1. ledna 1990, tj. v tzv. rozhodném období (§ 1 odst. 1),

přičemž oprávněnou osobou (jak k vydání nemovitostí tak poskytnutí

finanční náhrady) je též fyzická osoba, která v den přechodu věci

na stát na ni měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č.

5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo

přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto

právních předpisů došlo z důvodu rasové persekuce a tento nárok

(uplatněný) nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených

v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (§ 3 odst. 2).

Ústavní soud, aniž by svým rozhodnutím předjímal meritorní

výsledek sporu, dospěl po zvážení všech uvedených skutečností, že

ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36

odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a proto ve výroku citovaná

rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil podle ustanovení §

82 odst.1 a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").

K namítanému porušení čl. 11 Listiny lze odkázat na judikaturu

Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení ve věci III. ÚS 44/94, in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

2, č. 18, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995), podle které

stěžovatel vystupuje v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku

vůči povinnému, kterým je stát. Nejde tudíž o právo věcné, tedy

ani o právo vlastnické, a jeho ochranu nelze proto podřadit pod

ustanovení čl. 11 Listiny.

Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení i vedlejší

účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání (§ 44

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), rozhodl Ústavní soud nálezem bez

ústního jednání (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb.)

V Brně dne 14. 8. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru