Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 386/04Nález ÚS ze dne 20.10.2004Právo svědka, aby u jeho výslechu v trestním řízení byl přítomen advokát

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkDůkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/35 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.386.04
Datum podání23.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.3, čl. 37 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 55, § 97, § 33 odst.1, § 36, § 100, § 104, § 158 odst.3, § 158 odst.4, § 158 odst.6, § 158 odst.7, § 158 odst.9, § 66, § 98


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 386/04 ze dne 20. 10. 2004

N 153/35 SbNU 133

Právo svědka, aby u jeho výslechu v trestním řízení byl přítomen advokát

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 20. října 2004 sp. zn. II. ÚS 386/04 ve věci ústavní stížnosti D. P. proti zásahu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, v řízení vedeném pod ČTS: NPC-92/2003-E6 spočívajícímu v tom, že stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho výslechu jako svědka byl přítomen advokát.

1. Policie České republiky, Národní protidrogová centrála, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, porušila svým postupem při výslechu stěžovatele v pozici svědka dne 14. 5. 2004 v řízení vedeném pod ČTS: NPC-92/2003-E6 základní právo stěžovatele podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Policii České republiky, Národní protidrogové centrále, službě kriminální policie a vyšetřování, expozituře Ostrava, se zakazuje pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 22. 6. 2004 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil nálezem porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Policií České republiky, Národní protidrogovou centrálou, službou kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Ostrava, dne 14. 5. 2004. Mělo k němu dojít tím, že nebylo umožněno, aby se jím zvolený advokát zúčastnil jeho výslechu jako svědka. Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal zopakování tohoto výslechu tak, aby byla umožněna účast jeho právnímu zástupci. Podáním z 31. 8. 2004 stěžovatel ústavní stížnost změnil, a nadále se domáhal vedle vyslovení porušení jeho základního práva zákazu pokračování protiprávního jednání ze strany Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava.

Stěžovatel ze znění čl. 37 odst. 2 a z § 158 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. ř.") dovozuje své základní právo, aby při jeho výslechu v postavení svědka policejním orgánem byl přítomen jeho právní zástupce, aby mohl dohlížet na zákonnost provádění výslechu, správnou protokolaci, způsob kladení otázek apod. Toto právo mu podle jeho názoru bylo účastníkem řízení upřeno.

K ústavní stížnosti se vyjádřila Policie České republiky, Národní protidrogová centrála, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, jako účastník řízení. Uvedla, že výslech stěžovatele byl konán na základě informací získaných v průběhu výslechu obviněného A. H. Stěžovatel se dostavil k výslechu v přítomnosti muže, který se představil jako advokát, a žádal, aby mohl být přítomen u jeho výslechu. Policejní orgán to neumožnil s tím, že v platném trestním řádu je upravena pouze možnost poskytnout právní pomoc osobě obviněné, podezřelé, podávající vysvětlení, případně vystupující jako zmocněnec, ale na osobu svědka se tato úprava nevztahuje.

Z připojeného spisu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, ČTS: NPC-92/2003-E6 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Od 3. 2. 2004 je účastníkem řízení vedeno trestní stíhání proti obviněným P. H., A. H. a E. V., a to pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z.") a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. z., spáchané formou spolupachatelství. Při výslechu, konaném dne 19. 3. 2004, obviněný A. H. mimo jiné uvedl, že 4 sáčky s něčím, co mu bylo prodáváno jako pervitin a které byly u něj nalezeny při zadržení, získal od stěžovatele.

Dne 14. 5. 2004 v době od 12:30 hodin do 12:50 hodin byl proveden výslech stěžovatele jako svědka, který ve věci odmítl vypovídat. V protokole o jeho výslechu se nachází poznámka policejního rady, že v 11:30 hodin se svědek dostavil v přítomnosti advokáta, Mgr. R. G., ČAK ev. č. 8794, který se domáhal přítomnosti u výslechu svědka. Po telefonické konzultaci se státní zástupkyní Mgr. D. a náměstkem ředitele Národní protidrogové centrály nebyla účast advokáta u výslechu připuštěna. Tato situace je podrobněji popsána v úředním záznamu ze 14. 5. 2004. Dále je ve spise založena generální plná moc, kterou udělil stěžovatel advokátovi Mgr. R. G. dne 22. 9. 2003.

Ve spise je konečně založena obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 4. 6. 2004 č. j. 3 Zt 368/2004-9, kterou je stěžovatel viněn ze spáchání trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. z. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. z., kterých se měl stěžovatel dopustit tím, že A. H. předal 20 gramů pervitinu.

Ústavní stížnost je důvodná. Argumentace účastníka řízení, že přítomnost advokáta při výslechu svědka nebyla připuštěna proto, že platný trestní řád to neumožňuje, neobstojí.

Již v minulosti Ústavní soud dovodil, a to v souvislosti se zastoupením při podání vysvětlení, že nedostatek výslovné zákonné úpravy nemůže být důvodem pro odmítnutí práva na právní pomoc za situace zcela jasné úpravy obsažené na úrovni norem nejvyšší právní síly. Argumentace nedostatkem výslovné zákonné úpravy jako důvodem pro odmítnutí tohoto práva přitom byla shledána čistě pozitivistickým nazíráním na právo, které nekoresponduje s požadavkem právního státu, jemuž jsou vlastní i přirozenoprávní tendence [sp. zn. II. ÚS 98/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 5, nález č. 42, str. 359 a násl.].

Postavení svědka a osoby podávající vysvětlení je z pohledu obecné úpravy obsažené v trestním řádu srovnatelné. Oba mají povinnost vypovídat [§ 97 a § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř.], dostavit se k orgánu činnému v trestním řízení, resp. strpět předvedení (§ 98 a § 158 odst. 6 tr. ř.), mohou být sankcionováni pořádkovou pokutou (§ 66 tr. ř.) a pro oba platí stejné podmínky z hlediska povinnosti mlčenlivosti (§ 99 a § 158 odst. 7 věta prvá tr. ř.). Na druhé straně mají shodná práva, a to odepřít výpověď (§ 100 a § 158 odst. 7 věta druhá tr. ř.), na svědečné (§ 104 a § 185 odst. 9 tr. ř.) a na poskytnutí ochrany (§ 55 tr. ř.). V rovině základního práva mají svědek i osoba podávající vysvětlení právo, aby byla státní moc vůči nim uplatňována jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny], právo činit vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny), právo odepřít výpověď (čl. 37 odst. 1 Listiny), právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4).

V případě osoby podávající vysvětlení je právo na právní pomoc odůvodňováno především její nejistotou ohledně povahy, rozsahu a účelu podávaného vysvětlení, jakož i důsledků z toho plynoucích, a tedy nejistotou o povaze současných a budoucích práv, jejichž neuplatněním by mohlo dojít k újmě. Tato osoba je sice o svých procesních právech a povinnostech poučena policejním orgánem před vlastním provedením úkonu, nemůže však být poučena o tom, jak bude s výsledky podání vysvětlení naloženo, a jak případně budou použity vůči ní. Není vyloučeno, aby proti osobě, která se k policejnímu orgánu dostavila k podání vysvětlení, bylo bezprostředně po skončení úkonu, v důsledku takto i jinak zjištěných a odůvodněných skutečností, zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Z osoby podávající vysvětlení se tedy může v krátkém časovém sledu stát osoba obviněná, u níž je právo na právní pomoc od samého počátku řízení i v rovině obecného práva nesporné (§ 33 odst. 1 věta třetí, resp. § 36 tr. ř.). Ovšem i ze svědka se může stát osoba obviněná, k čemuž může rovněž dojít bezprostředně po ukončení výslechu. Právo na právní pomoc není obvykle zpochybňováno u osob, u nichž je relativně zřejmé, že v případě neuplatnění by jejich práva mohla doznat újmy (obviněný, poškozený, osoba zúčastněná). To neznamená, že právo na právní pomoc nemají osoby, jejichž práva, která by neuplatněním rovněž mohla doznat újmy, relativně zřejmá nejsou (osoba podávající vysvětlení, svědek).

Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Otázkou je, zda toto právo má každý, kdo má nějakou, třeba omezenou účast na řízení, jako např. svědek nebo jen účastník řízení. Když Ústavní soud rozhodoval shora citovaným nálezem o právu na právní pomoc osoby podávající vysvětlení, neexistovalo v obecné právní úpravě ustanovení, které by výslovně toto právo garantovalo. Přesto Ústavní soud dovodil, že takové právo má, neboť je garantováno v právním předpise vyšší právní síly takovým způsobem, že zde není dán žádný prostor pro jeho vyloučení obecnou úpravou. Takové právo totiž jak podle jazykového výkladu, tak vzhledem k podstatě a smyslu práva (tedy podle teleologického výkladu), přísluší každému občanu bez ohledu na jeho postavení v řízení či na charakter řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Pokud je přiznáno právo na právní pomoc občanovi při podání vysvětlení, v postavení obviněného, poškozeného a osoby zúčastněné na straně jedné, nelze mu nepřiznat právo na právní pomoc při podání svědecké výpovědi. Lze připustit, že by obecná úprava mohla toto právo omezit, pokud by jeho absolutní výkon vedl k eliminaci jiných práv garantovaných ústavním pořádkem, avšak samotný fakt, že toto právo není v obecné úpravě ve vztahu ke svědkovi výslovně upraveno, nemůže vést k závěru, že svědek nemá právo na právní pomoc.

Ústavnísoud se v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 174/98 (nepublikované usnesení) zabýval ústavní stížností směřující proti postupu vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, který neumožnil přítomnost právního zástupce stěžovatelky u jejího výslechu jako svědkyně. Tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K odmítnutí nedošlo proto, že by dospěl k závěru, že svědek nemá právo na právní pomoc. Ústavní soud pouze dovodil, že toto právo má určité hranice. V tomto konkrétním případě dovodil, že bylo naplněno tím, že právnímu zástupci bylo umožněno, aby byl přítomen náležitému a dostatečnému poučení stěžovatelky jako svědkyně, a to až po prohlášení, že svědeckou výpověď neodmítá, a dále byla dána možnost po skončení výslechu, aby si svědkyně mohla zápis o svědecké výpovědi ještě před jejím podpisem přečíst v přítomnosti svého právního zástupce, čehož nevyužila.

Svědek má právo za podmínek vyplývajících z ustanovení § 100 tr. ř. odepřít výpověď. Je proto namístě, aby měl možnost se poradit o výkonu tohoto svého práva. To zejména platí pro situaci, kterou má na mysli ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Ústavnísoud v nálezu sp. zn. III. ÚS 26/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 22) judikoval, že smyslem tohoto ustanovení je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny. V nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 150) přitom vyložil, že v tomto případě nejde o právo absolutní ve smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (a pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné. Teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. V takovém případě mu však nelze upřít právo na právní pomoc advokáta, s nímž musí mít možnost se poradit, zda informace, která by byla obsahem jeho odpovědi, by nezpůsobila trestní stíhání jemu nebo osobě blízké.

Ústavnísoud proto v posuzovaném případě dospěl k závěru, že postupem policie bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na právní pomoc v řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny, a to tím, že mu nebylo umožněno, aby jím zvolený advokát byl přítomen jeho výslechu jako svědka. Z ústavněprávního hlediska není žádný důvod, aby svědek na rozdíl od osoby podávající vysvětlení neměl právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Přitom v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je proto věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce či sám.

Ze shora uvedených důvodů proto bylo návrhu stěžovatele, aby Ústavnísoud vyslovil nálezem porušení čl. 37 odst. 2 Listiny podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru