Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3853/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Březová
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpozemek
Obec
zastupitelstvo
Vydržení
Dobrá víra
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3853.14.1
Datum podání08.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 101 odst.4

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 36a odst.1 písm.a

40/1964 Sb., § 134 odst.1, § 130 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3853/14 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Obec Březová, IČ: 00573191, se sídlem Hamerská 104/35, 362 15 Březová, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 3A, 360 01 Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 61 Co 373/2011 - 274, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. prosince 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 4. dubna 2013 č. j. 14 C 352/2009-225 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí pozemku parc. č. X1 a pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Březová, obec Březová, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 61 Co 373/2011-274 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. září 2014 č. j. 22 Cdo 976/2014-306 dovolání žalobkyně odmítl a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 721/2000 (N 103/23 SbNU 39, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), vydaný v její právní věci, ve kterém byly zkoumány okolnosti ohledně půjčky, kterou starosta Vostatek přijal pro obec, avšak peníze si ponechal pro sebe. Situace při uzavírání smlouvy podle stěžovatelky nebyla taková, jak předpokládal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 22 Cdo 1489/2012, neboť nelze paušálně uzavřít, že jakékoliv jednání starosty může bez dalšího založit dobrou víru, aniž by bylo přihlédnuto k okolnostem tohoto jednání. Právě zcela výjimečné okolnosti daného případu, a to především protiprávní jednání účastníků, podle stěžovatelky dobrou víru vylučují. Stěžovatelka uvádí, že těmito okolnostmi byly: neexistence žádosti o prodej pozemku ze strany manželů Walzových; neexistence jednání na obecním úřadě se starostou Vostatkem, které tehdejší tajemnice vyloučila, manželé Walzovi s ním tedy mohli jednat pouze soukromě, mimo oficiální prostory obecního úřadu; svědkyní popisovaný zubožený stav starosty, svědkyně potvrdila fakticky dennodenní vliv alkoholu, navíc umocněný závažným zdravotním stavem, v důsledku kterého starosta Vostatek krátce po podpisu předmětné smlouvy zemřel.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že starosta Vostatek byl v rozhodném období pod vlivem finanční tísně, s manželi Walzovými jednal za situace, kdy zpronevěřil 200.000,- Kč určených údajně pro obec Březová. Zásadní však je, že ani před citovaným nálezem Ústavního soudu, který pouze dokumentuje chování starosty v rozhodném období, situace nestála tak, že by se kdokoli mohl domnívat, že starosta rozhoduje o převodu nemovitostí. Princip a zákonná podmínka souhlasu obecního zastupitelstva ve vztahu k nakládání s majetkem a podmínka zveřejnění záměru byla jasně definována zákonem České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení, ve znění pozdějších předpisů) v ust. § 36a odst. 1 písm. a), podle kterého "Obecní zastupitelstvo rozhoduje o těchto majetkoprávních úkonech obce: nabytí a převodu nemovitých věcí." Podle stěžovatelky nelze připustit závěr, že by po sedmi letech účinnosti tohoto principu, který se bezprostředně dotýkal každého občana žijícího v obci, si mohli manželé Walzovi důvodně myslet a mít dobrou víru o tom, že "v obci Březová si nemocí a alkoholem ruinovaný starosta vyřídil výjimku ze zákona". Souhlas obecního zastupitelstva byl a je notorietou, tudíž dobrou víru manželů Walzových uznat za žádných okolností nelze. Z okolností případu se naopak podle stěžovatelky jasně podává, že pan Vilém Walz jen zneužil situace, ve které se starosta Vostatek krátce před svou smrtí nacházel. Z dalších okolností je pak zřejmé, že se u něj jedná o modus operandi, jakým své zájmy běžně prosazuje. Právní pochybení soudu prvního a druhého stupně bylo podle stěžovatelky založeno pochybnou konstrukcí Nejvyššího soudu, který celý případ zcela vyňal nejen z kontextu obecně známé právní úpravy, ale i ze zcela specifického kontextu, za kterého byla smlouva uzavřena.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

V souzené věci se Krajský soud v Plzni ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který - vázán právním názorem Nejvyššího soudu - dovodil, že v předmětné věci došlo k vydržení vlastnického práva žalovaných k pozemkům p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Březová ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), ve spojení s § 130 odst. 1 obč. zák. Žalovaní měli k okamžiku podání žaloby o určení vlastnického práva, tj. ke dni 3. června 2009 předmětné nemovitosti v držení po dobu více jak 10 let, neboť právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy, uzavřené se žalobkyní, nastaly dne 26. listopadu 1997, a pokud se týká dobré víry žalovaných, odkázal odvolací soud na závěry Nejvyššího soudu, obsažené v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 22 Cdo 1489/2012-199, že dobrá víra žalovaných je dána, protože právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo, což lze uplatnit i případě vyvolaného orgány místní samosprávy. Na uvedených závěrech setrval Nejvyšší soud i ve svém dalším rozhodnutí učiněném v předmětné věci ze dne 10. září 2014 č. j. 22 Cdo 976/2014-306. Dovolací soud v něm uvedl, že nemá důvod se odchýlit od tohoto posouzení, které soudy zcela respektovaly a k němuž odvolací soud připojil i další argument. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že dobré víře plynoucí ze zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí je v novější judikatuře Ústavního soudu přisuzován stále větší význam (srov. nález ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, N 88/61 SbNU 359 a na něj navazující judikaturu); i z toho je třeba, uzavřel Nejvyšší soud, usuzovat na dobrou víru žalovaných, kteří jako vlastníci evidováni byli. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000 vydaný rovněž v její věci, je nepřípadný, neboť závěr Ústavního soudu učiněný v této věci, že starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat a že rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis), nic nemění na tom, že v nyní souzené věci došlo k vydržení vlastnického práva žalovaných k pozemkům p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Březová, když právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo, což lze uplatnit i případě vyvolaném orgány místní samosprávy.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru