Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 385/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.02.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
stížnost pro porušení zákona
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.385.10.1
Datum podání09.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

ostatní (nezařaditelné)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 250 odst.4

141/1961 Sb., § 266


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 385/10 ze dne 18. 2. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. Š., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze, proti oznámení ministryně spravedlnosti č. j. 786/2009-OD-SPZ ze dne 3. prosince 2009, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 980/2009 ze dne 26. srpna 2009, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 39/2008 ze dne 8. října 2008, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 10/2006 ze dne 28. února 2008, za účasti 1) Ministerstva spravedlnosti, 2) Nejvyššího soudu, 3) Vrchního soudu v Praze a 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a k náhradě škody, přičemž byl zčásti obžaloby zproštěn. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání, usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Následně pak oznámením ministryně spravedlnosti mu bylo sděleno, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Ze shora vyloženého výčtu, jakož i z celkové koncepce ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel považuje oznámení ministryně spravedlnosti o tom, jak naložila s jeho podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona za rozhodnutí završující jeho trestní stíhání. Mimo jiné od jeho doručení (k němuž mělo dojít dne 8. prosince 2009) rovněž odvozuje včasnost lhůty k podání ústavní stížnosti.

3. S ohledem na to je nutno zopakovat ustálený náhled Ústavního soudu, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, když nelze přehlédnout povahu této mimořádnosti (k tomu srov. sp. zn. I. ÚS 9/94 U 11/2 SbNU 219, a sp. zn. III. ÚS 124/93 U 4/2 SbNU 203), a zejména to, že samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať již je či není podána) ústavně zaručená základní práva jedince dotčena býti nemohou. Nejde tedy o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, který dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech zahajuje za podmínek uvedených v § 266 a násl. trestního řádu soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky.

4. Úvaha ministryně spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, nemá za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele. Pravomoc ministryně spravedlnosti, svěřená jí bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem, svědčí totiž toliko a výlučně jí. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k oznámení ministryně spravedlnosti zjevně neopodstatněná.

5. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů, završené rozhodnutím dovolacího soudu, jež bylo podle informací podaných soudem prvního stupně doručeno stěžovateli dne 19. listopadu 2009, přitom marně uplynula v pondělí dne 18. ledna 2010.

6. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to v části směřující proti oznámení ministryně spravedlnosti jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a v části směřující proti rozhodnutí obecných soudů jako opožděně podaná podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru