Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 385/01Nález ÚS ze dne 08.10.2002Povinnost soudu rozhodnout o návrzích na provedení důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
rodiče
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/28 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.385.01
Datum podání22.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., čl. 68

99/1963 Sb., § 153 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 385/01 ze dne 8. 10. 2002

N 123/28 SbNU 69

Povinnost soudu rozhodnout o návrzích na provedení důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti O.

P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001,

sp. zn. 16 Co 327/99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §

237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského

soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna

- Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn.

16 Co 327/99, se zrušuje.

Návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) občanského

soudního řádu, se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001,

doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2001, domáhala zrušení rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99,

kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4.

1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že se určuje, že stěžovatelka

neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem

o nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále

rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu

a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka

ústavní stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení § 237

odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a to vzhledem ke

skutečnosti, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne

15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo 1336/2001-115, bylo odmítnuto dovolání

stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3.

2001, sp. zn. 16 Co 327/99, z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle

názoru stěžovatelky odvolací soud tím, že zamítl její návrh na

vyžádání revizního znaleckého posudku a nevypořádal se s rozporem

mezi listinným důkazem, který stěžovatelka předložila, a mezi

znaleckým posudkem vyžádaným soudem, a vycházel tak

z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zásadním způsobem

zasáhl do jejích lidských práv a porušil její právo na soudní

ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Stěžovatelka má i za to, že nejenom právní úprava

dovolání, vztahující se na její věc, nýbrž i současné znění § 237

odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, je v rozporu s čl. 10

odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť nepřipouští dovolání

v případě, kdy rozhodováním o určení nezájmu rodiče o nezletilé

dítě je tento rodič zbavován trvale svých rodičovských práv

k tomuto dítěti.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si

proto vyžádal vyjádření účastníka řízení, vyjádření vedlejšího

účastníka řízení a rovněž si vyžádal spis Městského soudu v Brně,

sp. zn. 40 Nc 64/98.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 64/98,

vyplývá, že město Brno, odbor sociální péče Magistrátu města Brna,

podal dne 15. 9. 1998 k Městskému soudu v Brně návrh na vydání

rozhodnutí o nezájmu rodičů o dítě podle § 68 zákona o rodině,

neboť stěžovatelka bezprostředně po porodu nezl. S. P-ové, nar.

27. 8. 1997, ji zanechala v porodnici a v podstatě, až do doručení

návrhu ve věci nezájmu rodičů o nezletilou dceru neprojevovala

žádný zájem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 1999, č.

j. 40 Nc 64/98-25, určil, že stěžovatelka neprojevila o svoji

dceru v době od 3. 9. 1997 do 26. 2. 1999 žádný zájem. Proti

rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání.

V řízení před Krajským soudem v Brně předložila znalecký posudek

z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. J.

H-ovou, ve kterém se konstatovalo, že stěžovatelka trpěla anxiosně

depresivní poruchou, která měla vliv na její schopnost

racionálního hodnocení situace a adekvátního jednání. Stěžovatelka

pak jednala pod vlivem úzkosti a obav z budoucna; v současnosti

dochází ke kompenzaci psychického stavu a stěžovatelka je schopna

se adekvátně starat o své obě děti. Odvolací soud ustanovil Doc.

MUDr. R. R., CSc., znalce z oboru psychiatrie, k vypracování

odborného znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatelky. Ve

vypracovaném posudku dospěl soudní znalec k závěru, že

stěžovatelka v době od 27. 8. 1997 do 15. 2. 1999 trpěla smíšenou

úzkostně depresivní poruchou, avšak duševní porucha přítomná

u stěžovatelky v inkriminované době jí neznemožňovala chápat

a uskutečňovat rodičovská práva a povinnosti. Stěžovatelka při

jednání u odvolacího soudu dne 27. 3. 2002 v rámci důkazního

řízení navrhla, s ohledem na předložený listinný důkaz - posudek

MUDr. J. H-ové, vypracování revizního znaleckého posudku. Krajský

soud, aniž by se k návrhu jakkoli vyjádřil, či aniž by v

napadeném rozsudku vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz

neprovedl, rozhodl tak, že stěžovatelka neprojevovala v době od

3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 o nezletilou S. opravdový zájem.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze

dne 30. 1. 2001 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku a ohledně tvrzeného nedostatku, který měl spočívat

v tom, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi posouzením

znalkyně MUDr. J. H-ové a znaleckým posudkem Doc. MUDr. R. R.,

CSc. formou revizního znaleckého posudku, odvolací soud uvedl, že

znalec Doc. MUDr. R. R., CSc. se v písemně podaném znaleckém

posudku i ve své výpovědi u odvolacího soudu nerozporně vypořádal

se soudem zadanými úkoly, jakož i se závěry, obsaženými

v posouzení MUDr. J. H-ové, které si nechala vypracovat sama

stěžovatelka a předložila jako písemný důkaz. Odvolací soud

hodnotil všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné

souvislosti, závěry znalce Doc. MUDr. R. R., CSc. považoval za

přesvědčivé a dostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Za této

situace neměl důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku.

Statutární město Brno - Magistrát města Brna, odbor sociální

péče, ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2002 uvedl, že rozhodnutí

Krajského soudu v Brně považuje za správné a zcela v souladu se

zájmem a blahem nezletilého dítěte, kterého se matka po narození

vzdala, a které má šanci plnohodnotně žít v nové - osvojitelské

rodině, která se o nezletilou S. také již téměř čtyři roky vzorně

a láskyplně stará.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky

s nepřipuštěním navrhovaného důkazu a s právním posouzením

skutkového stavu zjištěného v řízení před odvolacím soudem.

Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,

zda uvedené nepřipuštění důkazu a odlišné právní posouzení je či

není porušením základního práva na soudní ochranu zakotvenou

v čl. 36 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces.

K námitce neprovedení navrhovaného důkazu Ústavní soud

odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu (viz

nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 18, nález č. 95, nález ze dne 13. 9. 1999, sp.

zn. I. ÚS 236/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.

122 a nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, Sbírka

nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.100), podle níž zákonem

stanovenému postupu při domáhání se svého práva u nezávislého

a nestranného soudu vyplývajícímu z čl. 36 Listiny je nutno

rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení

před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost

vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)

a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž

provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za

potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost

soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)

rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí

vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak

obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami

spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale

současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36

odst. 1 Listiny. Taková situace v případě stěžovatelky nastala,

neboť s důvody, pro které nebyl připuštěn navrhovaný důkaz, se

odvolací soud nevypořádal.

Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že

vycházel ze závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. R. R., CSc.,

které považoval za přesvědčivé a nerozporné, a že za podstatné

považoval také to, že stěžovatelka neprokázala jakoukoliv snahu ve

zkoumaném období upravit si své rodinné a sociální poměry tak, aby

mohla dítě převzít a osobně se ujmout jeho péče. Obecný soud se

však vždy v rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené

důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz revizním

znaleckým posudkem. Odvolací soud po vznesení tohoto návrhu

jednání přerušil, avšak při pokračování v jednání na tuto

skutečnost nereagoval a ani v napadeném rozsudku se s ní

nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud

k závěru, že návrh byl v této části důvodný, v řízení před

odvolacím soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu a došlo

k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst.

1 Listiny).

Při ústním jednání konaném dne 8. 10. 2002 byl na návrh

stěžovatelky proveden Ústavním soudem listinný důkaz, a to čtením

znaleckého posudku MUDr. L. P-ové ze dne 19. 7. 2001. Podle názoru

Ústavního soudu skutečnosti zjištěné v průběhu řízení dostatečně

odůvodňují závěr Ústavního soudu na zrušení rozhodnutí napadeného

ústavní stížností, a proto Ústavní soud provedený důkaz

nehodnotil.

Pokud jde o výhrady stěžovatelky k posouzení hmotně právních

otázek, uvádí Ústavní soud, že samotný odlišný právní názor na

interpretaci hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36

Listiny.

Z těchto důvodů, aniž by však předjímal konečné rozhodnutí ve

věci samé, Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl v části

týkající se návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu, a podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)

občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu

nebylo možno věcně rozhodnout, neboť v rozhodnutí napadeném

ústavní stížností nebylo ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)

občanského soudního řádu aplikováno, a Ústavní soud proto návrh

odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm.

b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů. Podaným návrhem by se mohl Ústavní soud zabývat pouze

v případě, že by bylo ústavní stížností napadeno i rozhodnutí

Nejvyššíhosoudu České republiky ze dne 15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo

1336/2001-115.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. 10. 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru