Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 384/98Nález ÚS ze dne 09.02.2000Nutnost zkoumat v restitučních sporech nejen výši a způsob stanovení kupní ceny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Znalecký posudek
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/17 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.384.98
Datum podání02.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 384/98 ze dne 9. 2. 2000

N 22/17 SbNU 159

Nutnost zkoumat v restitučních sporech nejen výši a způsob stanovení kupní ceny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1)

B Z., 2) M. Z., za účasti účastníka řízení Krajského soudu

v Českých Budějovicích - pobočka Tábor a vedl. účastníka 1) JUDr.

J. P., 2) O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 5. 1998, č. j. 15 Co

61/98-323, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 5. 1996, č. j.

3 C 220/92-236, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka

v Táboře ze dne 28. 5. 1998, č. j. 15 Co 61/98-323, a Okresního

soudu v Pelhřimově ze dne 3. 5. 1996, č. j. 3 C 220/92-236, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje formální

náležitosti podání, ve smyslu ustanovení § 34 ve vztahu

k ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 5. 1998,

č. j. 15 Co 61/98-323, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3.

5. 1996, č. j. 3 C 220/92-236. Navrhovatelé tvrdí, že shora

uvedenými rozsudky obou obecných soudů došlo k porušení jejich

práva zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90

Ústavy, když oba soudy shodně konstatovaly, že na stěžovatele

nepřechází vlastnické právo k nemovitostem, tvořící budovy

bývalého mlýna č. p. 24, postavených na st. p. č. 28/1

a hospodářskými stavbami, postavenými na téže stav. parcele, jakož

i na st. p. č. 27, včetně venkovních úprav, to vše v k. ú. S. B.,

ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě). Stěžovatelé se

domnívají, že oba obecné soudy nesprávně posoudily znalecké

posudky, vypracované na ocenění předmětných nemovitostí a z takto:

nedostatečného dokazování vyvodily i nesprávné právní závěry.

Ke skutkovým okolnostem případu pak uvedli, že v zákonné

lhůtě uplatnili svůj návrh ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona

o půdě proti vedl. účastníkům u Okresního soudu v Pelhřimově. Ten

po obsáhle provedeném dokazování jejich návrh zamítl s tím, že

nebylo zjištěno naplnění aspoň jedné z podmínek cit. zákonného

ustanovení, když v průběhu dokazování bylo prokázáno, že vedl.

účastníci nezískali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy

platnými právními předpisy nebo za cenu nižší než cenu

odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě

protiprávního zvýhodnění.

Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově napadli stěžovatelé

odvoláním, kterému Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka

v Táboře vyhověl a jeho výrok změnil tak, že stěžovatelé jsou

vlastníky předmětných nemovitostí, neboť vedl. účastníci je nabyli

v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy za cenu nižší než

odpovídala novému znaleckému posudku znalce Ing. A. R. a firmy S.,

spol. s r. o., objednaných Okresním soudem v Pelhřimově. Současně

však krajský soud připustil proti svému rozsudku dovolání, když

konstatoval, že je po právní stránce rozhodující otázkou výklad

pojmu "ceny nižší než ceny odpovídající tehdy platným cenovým

předpisům".

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26.11. 1997, č. j. 2

Cdon 51/97-311, konstatoval, že tento pojem nelze chápat čistě

matematicky, tzn. že jakákoli cena nižší, než by byla cena

stanovená tehdejším znalcem, znamená automaticky naplnění této

podmínky. Ve smyslu tohoto právního závěru Nejvyšší soud dovoláním

napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému řízení odvolacímu

soudu. Ten po doplnění dokazování ve smyslu rozhodnutí dovolacího

soudu návrh stěžovatelů s konečnou platností zamítl.

Stěžovatelé však tvrdí, že nelze souhlasit s výsledky

provedeného dokazování, když navíc údajně důkazní řízení bylo

vedeno nikoli nestranně, takže jeho výsledky prý stěžovatelé

nemohli ovlivnit i z toho důvodu, že nebyl akceptován ani jeden

z jejich důkazních návrhů. Proces dokazování byl podle názoru

stěžovatelů natolik neúplný, a to i přes časovou náročnost

v rozsahu 6 let, že po skončení občanskoprávního řízení nebyl

obecnými soudy důsledně vymezen předmět kupní smlouvy z r. 1989,

stáří staveb a jejich zaměření, takže z takto neúplného dokazování

nemohly vyplynout právně odpovídající závěry.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

- pobočka v Táboře, Ústavní soud zjistil, že tento soud potvrdil

výrok rozsudku prvého stupně, pokud tento rozhodl, že žalobní

návrh stěžovatelů na určení, že na ně přechází vlastnické právo

k nemovitostem, ve výroku rozhodnutí blíže specifikovaných

z vedl. účastníků, se zamítá. Vzhledem k dřívějšímu stanovisku

Nejvyššího soudu krajský soud již nepřipustil proti svému rozsudku

dovolání. Krajský soud zdůraznil, že na daný případ se vztahuje

zákon o půdě, neboť se jedná o nárok uplatněný ve smyslu § 8 odst.

1 cit. zákona, když návrh byl stěžovateli podán v zákonné lhůtě

a stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle § 4 tohoto zákona.

Při splnění podmínek cit. zákonného ustanovení by se na

stěžovatele vztahovalo právo na vydání nemovitostí podle § 6 odst.

1 písm. a) zákona o půdě.

Odvolací soud v souvislosti s námitkami stěžovatelů

konstatoval, že již v řízení před soudem prvého stupně bylo

prokázáno, že vedl. účastníci nezískali nemovitosti na základě

protiprávního zvýhodnění, když dostali při koupi přednost před

ostatními zájemci. Vedl. účastníci byli vybráni především proto,

že nemovitosti chtěli odkoupit včetně hospodářských budov pro účel

trvalého bydlení. Při výběru vhodných zájemců nebyla tehdejším MNV

S. B. stanovená žádná kritéria a nebyl ani důvod upřednostňovat

vedl. účastníky při stanovení kupní ceny.

K otázce cenového rozdílu mezi cenou kupní a cenou stanovenou

dalšími znaleckými posudky odvolací soud zdůraznil, že znalci se

vypořádali, ať již písemně nebo ústně, se všemi námitkami

účastníků a v průběhu skončeného řízení byly vyřešeny sporné

otázky, spojené se způsobem ocenění nemovitostí, takže výsledky

dokazování i v této oblasti je možno považovat za kvalitní

a přesvědčivé. Zjištěný cenový rozdíl je cca 4.000,- Kč

a představuje tak zhruba 5% rozdíl oproti kupní ceně, což je podle

názoru odvolacího soudu s ohledem na složitost a problematičnost

ohodnocení nemovitostí rozdíl nepodstatný. K původně stanovené

kupní ceně odvolací soud poznamenal, že její výši nelze chápat

jako porušení povinností znalce, který znalecký posudek v r. 1989

vypracoval, neboť oceňovací vyhl. č. 182/1988 Sb. byla v době

vypracování znaleckého posudku J. U. v platnosti pouze několik

měsíců a metodické pokyny pro její použití vešly ve známost až

zhruba za rok po jejím vydání.

Ústavní soud požádal účastníka i vedl. účastníky řízení

o písemné vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako

účastník řízení uvedl, že podle jeho názoru nemá podaná ústavní

stížnost ústavně právní podklad, neboť v ní uvedené argumenty

v podstatě opakují námitky stěžovatelů, uplatněné již v průběhu

řízení před obecnými soudy.

Rozpor v argumentaci stěžovatelů spatřuje krajský soud

především v tom, že i když navrhovatelé napadají neprokázání

podmínek uvedených v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, těžiště

porušení ústavnosti spatřují v nedostatcích důkazního řízení.

V dalším odvolací soud odkazuje na závěry uvedené v odůvodnění

svého rozsudku, které i přes obsah ústavní stížnosti považuje za

správné a úplné a zdůrazňuje, že postup v řízení byl zcela

v souladu s platným právním řádem ČR. S ohledem na námitky

stěžovatelů se jeví podaná ústavní stížnost jako nesouhlas

s právním názorem obecných soudů a měla by podle jeho názoru být

v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako

zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Vedl. účastníci po výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření

uvedli, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že totiž obecné

soudy v průběhu řízení neakceptovaly ani jeden z jejich důkazních

návrhů, neboť tyto soudy provedly takové důkazy, které ve věci

byly právně relevantní a případné odmítnutí důkazů dostatečně

a přesvědčivým způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích.

Ke konkrétní námitce stěžovatelů, která se vztahuje ke stáří

staveb, uvedené ve znaleckých posudcích, vedl. účastníci

zdůrazňují, že problém opotřebení stavby je řešen v přísl.

vyhlášce Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. tak, že pokud nebyla

zachována dokumentace staveb, stáří stavby se určí s ohledem na

datum počátku užívání stavby k účelům, pro které byla určena.

V této souvislosti proto znalci vzali za prokázaný r. 1918

a nikoli až r. 1925, kdy došlo ke kolaudaci stavby.

Ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 220/92,

Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvého

stupně bylo prováděno tímto soudem obsáhlé a podrobné dokazování,

týkající se všech podmínek uvedených v ustanovení § 8 odst. 1

zákona o půdě.

Dne 19. 12. 1989 uzavřeli vedl. účastníci kupní smlouvu na

předmětné nemovitosti s tehdejším MNV Mladé Bříště za odhadní cenu

ve výši 78.585,- Kč, která byla registrována Státním notářstvím

v Pelhřimově dne 19. 12. 1989 pod č.j. R I 1356/89. Tyto

nemovitosti byly dříve ve vlastnictví stěžovatelů, kterým byly

odňaty v důsledku výroku trestního rozsudku Lidového soudu

v Humpolci ze dne 28. 4. 1953, sp. zn. T 24/53, neboť stěžovatel

byl tímto soudem odsouzen za trestný čin ohrožení jednotného

hospodářského plánu dle § 135 odst. 1, odst. 2 tehdy platného

trestního zákona, m. j. i k trestu propadnutí veškerého jmění.

Je nutné konstatovat, že ve všech třech uvedených znaleckých

posudcích byla výsledná kupní cena nemovitostí vyšší než byla cena

stanovená původním znaleckým posudkem znalce J. U. Ze znaleckých

posudků vyplynula především skutečnost, že objekty býv. mlýna byly

již v době prodeje v havarijním stavu, k budovám se nedochovala

projektová dokumentace a rovněž jejich zaměření s ohledem na

staveb. parcely nebylo v geometrickém plánu dostatečně vyznačeno.

Z těchto důvodů konstatoval odvolací soud další odlišnosti oproti

předchozím oceněním, zejména pokud se týká záměny žump, rozdílných

výměr zastavěných částí a různý přístup znalců především

k bodovému ohodnocení staveb.

Z rozhodnutí pozemkového úřadu v Pelhřimově pak okresní soud

konstatoval, že stěžovatelům byly na základě uplatněného nároku ve

smyslu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

vydány veškeré pozemky (včetně zastavěných předmětnými

nemovitostmi), neboť stěžovatelé byli účastni rehabilitace dle

zák. č. 119/1990 Sb. Proti rozsudku okresního soudu podali

stěžovatelé odvolání na které reagoval Krajský soud v Českých

Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 8. 1996 tak, že rozsudek soudu

prvého stupně změnil a žalobě stěžovatelů v plném rozsahu vyhověl.

Proti svému rozsudku připustil krajský soud dovolání. Nejvyšší

soud rozsudkem ze dne 26. 11. 1997, č. j. 2 Cdon 51/97-309,

napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, doplnil

dokazování a rozhodl o zamítnutí žalobního návrhu stěžovatelů.

Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem obecných soudů,

pokud tyto dovodily, že i v případě objektivně zjištěného rozdílu

v cenách je třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které vedly

k závěru, že původní kupní cena, stanovená znalcem, se lišila od

revizních znaleckých posudků, zpracovaných dle téhož cenového

předpisu. Při řešení této otázky přichází v úvahu postup dle dvou

možností:

a) k cenovému rozdílu došlo neodborným přístupem znalce

k předmětu ocenění, ať již v důsledku nesprávné aplikace

příslušného cenového předpisu nebo porušení povinnosti znalce,

které v konečném důsledku znamenají vytvoření cenového rozdílu

oproti ceně původní.

b) cenové rozdíly v nepodstatné výši jsou způsobeny subjektivním

přístupem znalce, založené na odborných znalostech

a praktických zkušenostech při jejich aplikaci.

Lze tedy shrnout, že skutečnost, zda v tom kterém konkrétním

případě nastala možnost využití určité tolerance mezi dvěma nebo

více cenami nemovitostí, zjištěných dle znaleckých posudků,

přísluší pouze obecným soudům, které musí individuálně vážit za

jakých podmínek k takovým rozdílnostem příslušní soudní znalci

dospěli. Problém cenového rozdílu nelze tedy posunout do obecné

roviny, platné pro všechny případy dané zákonem o půdě, ale na

základě dostatečně zjištěného skutkového stavu při absenci

odborných rozporů mezi posudky dojít přípustnými procesními

prostředky k vyvození odpovídajících právních závěrů.

Stěžovatelé v další části svého podání argumentují rovněž

porušením § 120 odst. 1, § 127, § 132 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s.

ř. v průběhu řízení před obecnými soudy. V souvislosti s tímto

tvrzením poukazují na závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze

dne 3. 11. 1994, sp. zn. III.ÚS 150/93, ze dne 20. 11. 1996, sp.

zn. III.ÚS 113/96, resp. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2.

1995, sp. zn. III.ÚS 61/94.

Je skutečností, že v průběhu šesti let trvajícího soudního

sporu měly obecné soudy k dispozici celkem tři znalecké posudky,

včetně jednoho upřesňujícího dodatku, vztahujícího se

k předmětným nemovitostem. Tyto znalecké posudky byly postupně

zadávány obecnými soudy k vypracování při respektování všech

připomínek a námitek obou smluvních stran. Odvolací soud vzal za

prokázané a hodnověrné závěry revizního znaleckého posudku, včetně

jeho dodatku, odborné znalecké firmy S., spol. s r. o., který

vyčíslil cenu nemovitostí částkou 82. 670,- Kč s tím, že v této

částce není započítána žumpa, neboť přes veškerá dokazování

zůstalo sporné, která žumpa měla být předmětem ocenění, i když

hodnota kterékoli z nich by nemohla přesáhnout maximální částku

dle znaleckých posudků 1. 700,- Kč.

Obecné soudy při této úvaze s ohledem na zjištěný cenový

rozdíl ve výši cca 4.000,- Kč, oproti původní kupní ceně, přísně

vzato vybočily z rámce přípustných procesních postupů, když

nahradily odborné posouzení problému vlastní úvahou.

V dané právní věci je zřejmé, že obecné soudy v rámci

závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR vycházely

v dokazování a hodnocení důkazů výhradně ze znění ustanovení § 8

odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a zaměřily se na zkoumání způsobu stanovení a výše kupní ceny

předmětných nemovitostí s ohledem na soulad s tehdy platnými

cenovými předpisy.

Ústavní soud nesouhlasí s takto restriktivním pohledem na

restituci, uplatňovanou v rámci zákona o půdě a zdůrazňuje

existenci dalších dvou aspektů, které jsou rovněž natolik

významné, že je každý obecný soud v rámci úplnosti a komplexnosti

dokazování nucen vzít v úvahu. Jedná se :

1. o skutečnost, že stěžovatelé byli protiprávně odsouzení

v padesátých letech na základě trestního rozsudku za neplnění

dodávek a tímto způsobem byli připraveni o veškerý majetek.

2. Stěžovatelé byli účastni soudní rehabilitace podle zák. č.

119/1990 Sb., když v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, jim byly vráceny veškeré pozemky,

včetně těch, které jsou zastaveny budovami býv. mlýna

a hospodářskými stavbami, prodanými v r. 1989 vedl. účastníkům.

Ústavní soud několikrát zdůraznil skutečnost, že v případě

restitucí zemědělských usedlostí je třeba v řízení před obecnými

soudy přihlédnout i k právnímu režimu užívání těchto nemovitostí,

a to tak, aby pokud je to možné, byl právní režim pozemků i budov

stejný, tj. aby náležel jednomu vlastníku. Sjednocením

vlastnických vztahů budov i pozemků se předejde v budoucnosti

značným problémům v užívání majetku. Obecné soudy ke shora

uvedeným skutečnostem nepřihlédly a podle názoru Ústavního soudu

se ani zcela nevypořádaly s rozdíly, vyplývajícími ze závěrů tří

znaleckých posudků, neboť nebylo zcela prokazatelně zjištěno,

které objekty byly předmětem kupní smlouvy. I když cenové rozdíly

jsou podle názoru krajského soudu nepodstatné, přesto spolu

s nedostatky znaleckých posudků vytvářejí situaci, kdy skutková

zjištění obecných soudů jsou neúplná a ve svých důsledcích

neprokazatelná. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Nejvyššího

soudu ČR pokud se týká jeho hodnocení cenových rozdílů mezi

jednotlivými znaleckými posudky, neboť, jak již bylo shora řečeno,

je nutné v případě restitucí přistupovat k těmto problémům

individuálně s ohledem na ostatní aspekty způsobené majetkové

křivdy a nevytvářet tak obecná pravidla o rozhodování soudů.

Ústavní soud při zhodnocení složitosti restitučního nároku

dospěl k závěru, že zjištěný cenový rozdíl není nepodstatný

a neumožňoval tak obecným soudům jednoznačné zamítnutí návrhu,

aniž by bylo přihlédnuto k naznačeným problémům. V rámci úplnosti

dokazování došlo proto k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a Ústavní

soud v souladu s tímto zjištěním byl proto nucen oba rozsudku

obecných soudů zrušit a návrhu ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zcela vyhovět.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru