Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3829/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3829.11.1
Datum podání20.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 297/1992 Sb.; zákonné opatření předsednictvva FS, kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě

zákon; 42/1992 Sb.; o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech; § 28d

zákon; 72/1994 Sb.; kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů); § 27

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

297/1992 Sb.

40/1964 Sb., § 151n

42/1992 Sb., § 28d


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3829/11 ze dne 10. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem Kalefova 404, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, 22 Cdo 2151/2009-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007- č. j. 20 Co 311/2007-115, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 11 C 17/2005-84, návrhu na zrušení zákonného opatření č. 297/1992 Sb., § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech a § 27 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví [konkrétně čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stěžovatelka dále dovozuje, že zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., a zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen "zákonné opatření č. 297/1992 Sb."), na jehož základě byla vydána napadená rozhodnutí, není platným zákonem a stěžovatelce jsou tak ukládány povinnosti v rozporu s čl. 4 a čl. 2 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 11 C 17/2005-84, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení neexistence věcného břemene užívání bytu v budově blíže specifikované ve výroku I. Současně vyhověl protinávrhu žalovaného (Stavebního bytového družstva Zahradní město) a určil, že na předmětné budově vázne věcné břemeno užívání bytu pořízeného formou nástavby a vestavby v družstevní bytové nástavbě s obecnou finanční úvěrovou a jinou pomocí. Dále rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 311/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém i vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (výroky I. a II.); změnil pouze výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence věcného břemena užívání, které žalovanému vzniklo na základě § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových vztahů v družstvech (dále jen "zákon o úpravě majetkových vztahů v družstvech"). Citované ustanovení bylo včleněno do zákona o úpravě majetkových vztahů v družstvech na základě zákonného opatření č. 297/1992 Sb. Žalobkyně poukazovala na rozpor uvedeného zákonného opatření s ústavním pořádkem, neboť nebylo podepsáno v souladu s čl. 58 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, a požadovala po odvolacím soudu předložení věci Ústavnímu soudu ke zrušení tohoto zákonného opatření. Odvolací soud tento názor žalobkyně odmítl s tím, že Ústavní soud je u právních předpisů vydaných před nabytím účinností Ústavy České republiky oprávněn zkoumat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, avšak nikoliv ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98). Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že pojetí věcného břemene odporuje historické podstatě věcných břemen v tom, že oprávněný z věcného břemene nic neplatní a žalobkyně jako vlastník je věcným břemenem trvale omezena. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že zřízení věcného břemene na základě zákonem stanovených podmínek nemůže bez dalšího odporovat ústavnímu pořádku. Podle § 28d odst. 2 zákona o úpravě majetkových vztahů v družstvech se za náhradu omezení vlastnického práva považuje zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru. Žalobkyně tedy za omezení svého vlastnického práva věcným břemenem získala náhradu ve formě zhodnocení své nemovitosti pořízením dalšího bytu. Jako nedůvodné posoudil odvolací soud i námitku týkající nedostatku aktivní legitimace žalovaného k podání vzájemného návrhu a námitku ohledně nedostatků kolaudace předmětné bytové jednotky.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, č. j. 22 Cdo 2151/2009-146, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud uvedl, že k otázce ústavnosti přijetí zákonného opatření a přípustnosti aplikace § 28d zákona o úpravě majetkových vztahů v družstvech ve vztahu k požadavkům vyplývajícím z § 151n zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), jež jako jediná byla dovolatelkou označená, se kladně vyslovil již v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 1763/2007, a to ve věci, v níž byla dovolatelka účastnicí na straně žalované a posuzovanou otázku k přezkumu dovolacímu soudu již tehdy předložila. Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsudku rovněž odkázal na svoji související ustálenou judikaturu, jakož i na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavnosti aplikace § 28d zákona o úpravě majetkových vztahů v družstvech, v nichž zdůraznil, že vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny a není ani v rozporu s čl. 1 větou druhou Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V první části ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav a rekapituluje jednotlivá soudní rozhodnutí. Podstatou ústavní stížnosti je zpochybňování platnosti zákonného opatření č. 297/1992 Sb. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud se s touto námitkou vůbec nevypořádal a od Ústavního soudu požaduje, aby přezkoumal, zda bylo toto opatření zákonným způsobem přijato, neboť se jedná o právní předpis, který má účinky do současnosti, aby přezkoumal i jeho obsahový soulad se současným ústavním pořádkem. Vyslovuje přesvědčení, že zákonné opatření č. 297/1992 Sb. bylo přijato ve spěchu, nikoliv ve snaze o spravedlivé uspořádání vztahů, nýbrž ve snaze vyhovět úzké skupině subjektů. Zdůrazňuje, že omezení vyplývající ze zákonného opatření je trvalé, aniž by však byla stanovena náhrada za takové omezení, přičemž vlastníkovi zůstává pouze holé vlastnictví. Stěžovatelka dále rozebírá, čím se oprávněný z věcného břemene obohacuje a v čem spočívají omezení vlastníka. Dospívá k závěru, že náhradou za omezení vlastnického práva nemůže být zhodnocení domu, když veškeré investice do domu jsou za dobu jeho užívání dávno odbydlené. Vzniklé věcné břemeno představuje omezení vlastnického práva nejvyšší možné intenzity.

6. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle § 64 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení zákonného opatření č. 297/1992 Sb., § 28d zákona o úpravě majetkových vztahů v družstvech a § 27 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, neboť uplatněním těchto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a je v rozporu s ústavním pořádkem.

III.

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy ani jejich rozhodnutími nedošlo k zásahu do jejího vlastnického práva, ani nebylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovněž nedošlo k porušení čl. 2 a 4 Listiny.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které akceptovaly vznik věcného břemene (a tedy omezení vlastnického práva stěžovatelky) na základě zákonného opatření č. 297/1992 Sb., které bylo, dle jejího názoru, přijato v rozporu s ústavním pořádkem. Současně namítá, že se obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) nevypořádaly s její argumentací stran otázky platnosti tohoto zákonného opatření. K problematice vzniku věcného břemene na základě zákonného opatření č. 297/1992 Sb. se Ústavní soud vyjádřil ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 477/05 ze dne 16. září 2008, z něhož vycházejí i ústavní stížnosti napadená rozhodnutí (Nejvyšší soud konkrétně v odůvodnění svého rozhodnutí cituje svoje předchozí rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, v němž je odkaz na shora citované usnesení Ústavního soudu). V tomto citovaném usnesení Ústavní soud konstatoval, že "vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle § 151n odst. 3 obč. zák...". Z citované judikatury je zřejmé, že Ústavní soud po obsahové stránce považuje zákonné opatření za souladné se stávajícím ústavním pořádkem a nelze v tedy v rozhodnutích přijatých na jeho základě spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. K možnosti přezkumu procesních náležitostí přijetí zákonného opatření se pak v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil odvolací soud. Ústavní soud nemá důvod se jakkoliv odchylovat od svých dříve judikovaných závěrů [viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. dubna 1999 (U 32/14 SbNU 309)] a odvolacím soudem citovaných ve svém rozhodnutí. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by se obecné soudy jejími námitkami nezabývaly. Z tohoto pohledu jsou napadená rozhodnutí v souladu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

11. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, jako v tomto případě, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22, str. 351). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Proto byl tento návrh odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru