Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 382/10 #2Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/příprava/pokus
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.382.10.2
Datum podání09.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 235 odst.1, § 235 odst.2 písm.d

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 382/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. O. a K. M., obou právně zastoupených JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Krkonošská 16/2001, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 2 T 91/2008 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 9 To 206/2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 2 T 91/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 9 To 404/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé nadají shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé, jak uvedli v ústavní stížnosti, se cítí nevinni v plném rozsahu podané obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. 1 ZT 446/2007-70. Neztotožňují se s výše citovanými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesením a rozsudkem Městského soudu v Praze, jímž byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody - P. O. v trvání 2,5 let pro trestný čin pokusu vydírání podle § 235 odst. 1,2, písm. d) tr. zákona a K. M. v trvání 2 let pro trestný čin pokusu vydírání podle § 235 odst. 1,2, písm. d) tr. zákona. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy dospěly k odsuzujícímu rozhodnutí vadným řízením, během něhož byli stěžovatelé kráceni ve svých základních právech dle Listiny základních práv a svobod a dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Průběh řízení, hodnocení důkazů, a zejména průběh odvolacího řízení podle jejich přesvědčení neodpovídá přirozenému právu na ochranu osobní nedotknutelnosti a požadavku na spravedlivý proces.

Stěžovatelé obecným soudům zejména vytýkají, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, jako např. výpověď svědků G. a D., a to především z hlediska jejich věrohodnosti.

Stěžovatelé poukazují na to, že mezi atributy spravedlivého procesu nepochybně patří to, aby soudce hodnotil důkazy nezaujatě, bez nadržování obžalobě, aby objektivně vyhodnotil každý důkaz a všechny ve svém souhrnu a aby nedocházelo k situaci, kdy názory soudu jsou nadřazovány provedeným důkazům.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatelů řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.

Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatelé využili možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelé přitom neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejich ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jeho základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s právními závěry soudů.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stejně tak Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k tomuto kroku neshledal žádné relevantní důvody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru