Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3819/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3819.11.1
Datum podání20.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.6, § 71 odst.4, § 67 písm.a, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3819/11 ze dne 14. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti W. A., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 9 To 394/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje, aby bylo postupováno dle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že v jeho případě neexistuje rozhodnutí soudu dle ustanovení 71 odst. 4, 6 tr. ř., kterým se i nadále ponechává ve vazbě, neboť poslední takové rozhodnutí bylo vydáno 4. 5. 2011. Upozorňuje na to, že obvodní soud, který trestní věc vede a je plně seznámen s jeho poměry, ho z vazby podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř. propustil, ale stížnostní soud rozhodl o ponechání ve vazbě dle § 72 odst. 3 tr. ř., nikoli podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř. Stěžovatel nadto již nemohl podat proti takovému rozhodnutí stížnost, která je jeho nezpochybnitelným právem právě v případech rozhodnutí o ponechání obžalovaného ve vazbě. Stěžovatel se dále domnívá, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, týkající se omezení osobní svobody, i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Dle stěžovatele byl soud povinen zkoumat, zda pokračující omezení osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. To však stížnostní soud neučinil a svůj závěr založil na zcela neodůvodněném hypotetickém závěru, který je libovolný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS 612/06, II. ÚS 897/08). Stěžovatel má za to, že nejenže není dáno důvodné podezření, že spáchal skutky kladené mu za vinu, ale nejsou objektivně dány důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř., neboť neexistuje reálná hrozba, že by v případě propuštění na svobodu uprchnul nebo se skrýval, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul, či že by jednal ve smyslu ustanovení § 67 písm. c) tr. ř.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení Městské státní zastupitelství v Praze. Městský soud odkázal na své usnesení, v němž zřejmě nedopatřením opomněl uvést citaci ustanovení § 71 odst. 4, 6 tr. ř. Městské státní zastupitelství ocitovalo nosné závěry napadeného usnesení, s nimiž se zcela ztotožňuje.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel je stíhán pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 42/2010 ze dne 28. 4. 2010 byl vzat z důvodu § 67 písm. a), c) tr. ř. do vazby. Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 4. 5. 2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011, rozhodl, že se stěžovatel podle § 71 odst. 6 tr. ř. ponechává ve vazbě. Dne 8. 9. 2011 byla soudu doručena žádost stěžovatele o propuštění z vazby a jeho písemný slib. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 16 T 166/2010 podle § 72 odst. 3 tr. ř. žádosti stěžovatele vyhověl za současného přijetí písemného slibu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř. ho propustil z vazby na svobodu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dosavadní výkon vazby měl na stěžovatele dostatečný účinek, aby se nedopouštěl další trestné činnosti. Dle soudu důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. i nadále trvají, neboť stěžovateli hrozí vysoký trest a je i nadále nebezpečí, že se bude dopouštět trestné činnosti, pro kterou je stíhán, ale s ohledem k jeho osobním a rodinným poměrům je možné přijmout písemný slib.

O stížnosti státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením, jímž podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle § 72 odst. 3 tr. ř. návrh stěžovatele na propuštění z vazby na svobodu zamítá, stěžovatel se ponechává nadále ve vazbě z důvodu § 67 písm. a), c) tr. ř. a podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zamítá návrh stěžovatele na přijetí jeho písemného slibu. V odůvodnění usnesení stížnostní soud poukázal na to, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, přičemž předmětné trestní řízení není jediné, které je proti stěžovateli zahájeno a z obžalob je zřejmý masivní rozsah jeho trestní činnosti, kterou páchá v České republice po řadu let. Upozornil, že naposledy rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení, jímž byl ponechán ve vazbě, rozhodnutím ze dne 12. 7. 2011 a je naprosto zřejmé, že se ohledně vazebních důvodů u stěžovatele nic nezměnilo, když navíc byl obvodní soud seznámen s další jeho obsáhlou trestnou činností, páchanou v období od 6. 11. 2009 do 11. 2. 2010. Za těchto okolností si obvodní soud měl být vědom toho, že písemný slib stěžovatele není vůbec s ohledem na jeho osobu, rozsah trestné činnosti a její závažnost dostatečnou zárukou k nahrazení vazby. Nadále hrozí, že by stěžovatel po propuštění uprchl či se skrýval právě s ohledem na trestní řízení, které je proti němu vedeno. Stížnostní soud také vyslovil, že mu není zřejmé, o jaké rodinné a jiné záruky se soud I. stupně opíral, jestliže jeho žena na území ČR vůbec nežije a stěžovatel zde pouze páchal trestnou činnost, přičemž jeho podnikatelské aktivity jsou nulové. Rovněž frekvence a závažnost trestné činnosti i skutečnost, že ji nepáchal osamoceně, ale měl komplice, což muselo být soudu I. stupně zřejmé, svědčí o tom, že hrozí její pokračování.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; k zásahu je oprávněn pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění, v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho námitce, že rozhodnutí stížnostního soudu není řádně odůvodněno. Za velmi zmatené odůvodnění lze naopak považovat rozhodnutí soudu prvního stupně, který na jedné straně uvedl, že dosavadní výkon vazby měl na stěžovatele dostatečný účinek, aby se další trestné činnosti nedopouštěl, současně však konstatoval, že důvody vazby podle § 67 písm. a, c) tr. ř. nadále trvají, neboť stěžovateli hrozí vysoký trest a je dáno i nebezpečí, že se bude nadále dopouštět trestné činnosti. Ovšem vzhledem k osobním a rodinným poměrům přijal jeho písemný slib a z vazby ho propustil, aniž by tyto poměry jakkoli konkretizoval a rozváděl. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že stěžovatel nemá v České republice žádné osobní, rodinné ani pracovní vazby. Stížnostnímu soudu proto nelze vytýkat, že rozhodné okolnosti posoudil jinak a stěžovatele z vazby nepustil.

Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu, poskytuje ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze přitom zpravidla úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Měl-li by proto být namístě ve smyslu ústavněprávním úsudek o nesprávnosti právního závěru, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě, muselo by být zjevné, že rozhodující soud bral do úvahy skutečnosti, které jsou pro posouzení dané právní otázky objektivně zcela irelevantní, respektive byly brány v potaz skutečnosti neúplné, a skutečnosti zjevně relevantní byly opomenuty, případně jim nebyla věnována adekvátní pozornost. Takový závěr ale z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá. Existenci vazebního důvodu dle ustanovení § 67 odst. a) trestního řádu stížnostní soud dovodil jak z rozsahu a závažnosti trestné činnosti, tak i z dalších konkrétních okolností vypovídajících o poměrech stěžovatele, a své úvahy koncipoval ve věcné souvislosti se skutky, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn, respektive nyní již obžalován. Důvodnost trvání útěkové vazby založil na okolnostech, že stěžovatel je cizinec bez jakýchkoli osobních, rodinných a pracovních vazeb na Českou republiku, který zde pouze páchal trestnou činnost, a nedopouštěl se jí sám, ale s komplicem. Uvedené skutečnosti, z nichž stížnostní soud vycházel, stěžovatel ani nezpochybňuje.

Lze tedy uzavřít, že stížnostní soud své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na propuštění z vazby a o ponechání stěžovatele ve vazbě řádně odůvodnil způsobem, odpovídajícím jak příslušným ustanovením trestního řádu, tak i judikatuře Ústavního soudu. Byl si vědom kritérií uvedených v § 71 odst. 4 tr. ř., které stran rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě vyžadují zpřísněné podmínky pro vyvození závěru odůvodňujícího další detenci vazebně stíhané osoby, neboť zdůvodnil, proč nebylo možné věc doposud skončit. Zabýval se i otázkou, zda nebyla překročena maximální délka trvání vazby či zda nedošlo k porušení procesních práv stěžovatele. Dospěl však k závěru, že délka trvání vazby překročena nebyla, o vazbě bylo vždy rozhodováno v zákonných lhůtách a na základě slyšení stěžovatele, přičemž konstatoval, že v případě propuštění z vazby hrozí, že by bylo dosažení účelu trestního stíhání ztíženo či dokonce zmařeno. Ústavní soud v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů konstatuje, že postupem stížnostního soudu v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti.

K námitkám procesní povahy lze odkázat na výrok usnesení soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že soud rozhodoval nejen dle ustanovení § 72 odst. 3 tr. ř. o žádosti o propuštění z vazby, ale také dle ustanovení § 71 odst. 4, 6 tr. ř. Stížnostní soud, který rozhodoval o opravném prostředku státního zástupce, sice ve výroku napadeného usnesení výslovně necitoval ustanovení § 71 odst. 4, 6 tr. ř., je z něj ale patrné, že vedle zamítnutí návrhu na propuštění z vazby bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává nadále ve vazbě z důvodu § 67 písm. a, c) tr. ř. Tomu koresponduje i odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovateli proto nelze přisvědčit v tom, že by stížnostní soud nerozhodl v zákonné lhůtě o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě dle § 71 odst. 6 a 4 tr. ř.

Ani v postupu stížnostního soudu, který usnesení soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl, Ústavní soud neshledává zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává. Stížnost proti rozhodnutím, která vydávají soudy ve druhém stupni, není přípustná, a to ani v případě, kdy zruší napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a vynesou nové, bezvadné rozhodnutí. Opravné řízení je v našem trestním řádu vybudováno na kombinaci principu kasačního s principem apelačním. Totéž platí i pro řízení o stížnosti proti usnesení prvostupňového orgánu. Orgánu rozhodujícímu ve druhém stupni není uloženo, jaký postup (kasační či apelační) má při rozhodování zvolit. S ohledem na rychlost a hospodárnost řízení má být zvolen nejúčinnější a nejúčelnější postup. Proto, jak tomu bylo i v projednávaném případě, je-li dostatečně zjištěn skutkový stav, může orgán rozhodující o stížnosti, po zrušení prvostupňového rozhodnutí rozhodnout sám, aniž by věc vrátil prvostupňovému soudu. Tento postup vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že principy spravedlivého procesu vyjádřené v Listině a Úmluvě nezahrnují obecně právo na dvojinstančnost řízení. Zásada dvoustupňového přezkumného řízení, zakotvená v čl. 2 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 7 k Úmluvě a v čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se týká pouze výroku o vině a trestu obsaženého v odsuzujícím rozsudku. Řízení o opravných prostředcích ve věcech vazby však takovým řízením není (srov. Neumeister proti Rakousku, 1968, § 23).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru