Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3816/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3816.14.1
Datum podání05.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 88

140/1964 Sb., § 180

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 23, § 273, § 16


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3816/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Yvetou Konfrštovou, advokátkou se sídlem U Trojice 780/5, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2012, č. j. 32 T 99/2011-1184, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2014, č. j. 4 To 255/2013-1318, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, č. j. 6 Tdo 874/2014-67, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným z trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení § 180 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Krajský soud v Českých Budějovicích nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil (z důvodu, že okresní soud dostatečně nevyjádřil příčinnou souvislost mezi porušením povinností ze strany obžalovaných a vznikem nehodového děje a způsobeného následku), shledal však stěžovatele vinným z totožného trestného činu a uložil mu též stejný trest. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl.

2. Trestného činu obecného ohrožení se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti Teplárna České Budějovice, a. s., zařazený ve funkci provozního zámečníka určeného pro najíždění parovodního potrubí, po odstávce nepostupoval v souladu s interním předpisem pro najíždění a provoz parovodů, přičemž takto ani po jeho plném natlakování neinformoval druhého obžalovaného jako vedoucího čety, že v šachtě 3 v Dukelské ulici v Českých Budějovicích neuzavřel odvodňovací ventil, z něhož unikala horká pára a voda, a neotevřel propojovací klapku a proces najíždění parovodu tak není ukončen, jakkoliv v té době již byl plně otevřen hlavní uzávěr přívodu páry do potrubí, přičemž na havarijní stav v šachtě č. 3 upozornil teprve v době kolem 12:45 hod. mistra údržby tepelných sítí. Tento stav za přispění dalších okolností souvisejících se stavem potrubí zapříčinil výbuch parovodního potrubí, jež způsobil ve svém okolí materiální škody.

3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní práva a svobody, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 6, čl. 26 odst. 2, čl. 28, čl. 31, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 11 odst. 3; dále byla údajně porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Zásah do těchto práv stěžovatel spatřuje především v chybném posouzení skutkových okolností případu a z nich vyvozených právních závěrů.

4. Stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh dotčené havárie parovodního potrubí, přičemž odmítá svůj díl spoluodpovědnosti na ní. Tvrdí, že nemůže být považován za spolupachatele trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, neboť jeho jednání není v příčinné souvislosti s následkem, který nastal až po mnoha hodinách poté. V této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že v trestním řízení nebyla spolehlivě zjištěna příčina výbuchu, neboť se na ní podílelo mnoho okolností (například stáří a stav daného parovodního potrubí). Zároveň soudy dostatečně neobjasnily díl viny, který na výbuchu nesl jeho zaměstnavatel, neboť stěžovatel ze svého pracovního zařazení nemohl ovlivnit způsob předchozí opravy parovodu, kontrolu jeho stavu či způsob provozu. V průběhu údajného trestního jednání pouze plnil pracovní pokyny a postupoval jako podřízený pracovník, který neznal technickou dokumentaci a nemohl dostatečně předvídat havárii potrubí. Stěžovatel rovněž polemizuje se závěry znaleckého zkoumání, včetně způsobu zpracování znaleckých posudků, a mj. navrhuje též přibrání znalce pro řízení před Ústavním soudem. Namítá také chybnou aplikaci trestního zákona a nikoli trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen "trestní zákoník") na jeho případ, neboť soudí, že dle nyní účinného trestního zákoníku by jemu přisuzované trestní jednání nebylo hodnoceno jako trestné. Celkově se tedy domnívá, že provedené dokazování je nelogické a nepřezkoumatelné pokud jde o příčinu a následek výbuchu, znalecké závěry znalců si odporují (ostatně již výběr znalců neodpovídal jejich odbornosti a složité problematice provozu parovodu), hodnocení důkazů neodpovídá pravidlům logického myšlení a mezi provedeným dokazováním a právním hodnocením je extrémní nesoulad. Soudy navíc neprovedly a svým postupem se vyhnuly provedení důkazů, které stěžovatel navrhoval, např. předložení dokumentace provozovaného parovodu. Svým postupem tedy zasáhly do shora vyjmenovaných základních práv a svobod stěžovatele, a proto stěžovatel navrhuje dotčená rozhodnutí zrušit.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uplatněných v ústavní stížnosti, se týká nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

8. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

9. Pokud však Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele v nyní projednávaném případě a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Pokud stěžovatel nadále polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, musí Ústavní soud konstatovat, že ve své argumentaci se opírá především o technické parametry vedoucí k explozi parovodního potrubí, aniž by však předkládal argumenty svědčící konkrétnímu porušení základních práv a svobod. Jeho argumentace tedy ve své podstatě představuje jen opakovanou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou již předkládal v podaném odvolání a dovolání. Ústavní soud přitom nemůže dát za pravdu stěžovatelovi, že by soudy nedostatečně zjistily skutkové okolnosti případu, neboť z jejich rozhodnutí se podává, že své závěry opřely nejenom o výslech svědků či provedení dalších důkazů, ale především o vypracované znalecké posudky, které svědčily o pochybení stěžovatele a tedy spáchání nedbalostního trestného činu. Přitom z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že k předmětnému výbuchu mohlo přispět více faktorů (včetně například technického stavu a stáří parovodního potrubí) a soudy tuto okolnost náležitě zvažovaly, klíčovým se však stalo pochybení stěžovatele a dalších odsouzených (viz především s. 19 odůvodnění krajského soudu). Nebo-li jak konstatoval Nejvyšší soud (viz s. 9), selhání lidského faktoru v tomto případě sehrálo významnou roli, neboť v době, kdy se ještě mohlo havarijnímu stavu zabránit a parovodní potrubí odstavit, stěžovatel neinformoval určené osoby o nastalých potížích. Zároveň se obecné soudy (především krajský soud) řádně vypořádaly s příčinnou souvislostí mezi porušením povinností ze strany stěžovatele a dalších odsouzených a vznikem nehodového děje, kdy právě krajský soud vyzdvihl, že kvůli jejich pochybení během procesu zprovoznění parovodu po odstávce nelze učinit jiného závěru, nežli že tito věděli, že nedodržují pravidla pro daný výkon stanovená interním předpisem a toliko bez přiměřených důvodů spoléhali, že nehodový děj a tímto zapříčiněné ohrožení života a zdraví lidí a majetkových hodnot nenastane a svojí nedbalostí tedy bezprostředně zapříčinily následný výbuch.

10. S ohledem na výše řečené Ústavní soud neshledal za důvodnou ani námitku opomenutí některých důkazů. Ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve uvedl, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další). To však v případě stěžovatele nenastalo, neboť již z výše uvedeného plyne, že skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti, a to včetně znaleckého zkoumání pro objasnění odborné stránky případu.

11. V souhrnu tak lze konstatovat, že námitky stěžovatele lze považovat pouze za polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoli přehodnocovat, neboť neshledal v průběhu zjišťování skutkového stavu věci jakákoli pochybení dosahující ústavněprávní relevance. Předně takto nebylo zjištěno, že by rozhodnutí soudů trpěla libovůlí, neboť z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

12. V případě námitek ohledně časové působnosti trestního zákona a aplikace údajně "příznivější" trestněprávní úpravy na případ stěžovatele Ústavní soud připomíná, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu (čl. 40 odst. 6 Listiny). Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější, než úprava dřívější [viz nález sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 12/21 SbNU 91)]. Ústavní soud tak - v obecné rovině - souhlasí se stěžovatelem, že v případě, kdy přichází do úvahy posouzení trestnosti činu dle dvou právních úprav, může být dotčené trestní jednání posouzeno jako trestný čin pouze tehdy, pokud naplňuje znaky skutkové podstaty podle obou těchto předpisů.

13. Neztotožňuje se však se stěžovatelem, že dle úpravy obsažené v novém trestním zákoníku (viz ustanovení § 273 citovaného zákona) by jeho jednání nemohlo být posuzováno jako trestné z důvodu nemožnosti spáchání nedbalostního trestného činu ve spolupachatelství. Zde Ústavní soud připomíná nutnost odlišení "skutečného" spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 trestního zákoníku, které je možné jenom u úmyslného trestného činu, a případy tzv. "souběžného" (spolu)pachatelství, které spočívají v tom, že dvě nebo více osob jednáním směřujícím k beztrestnému následku způsobí trestný následek sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 332). V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání. Každému pachateli nedbalostního trestného činu spáchaného v tzv. souběžném pachatelství však lze přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, protože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 5 Tdo 780/2013 včetně další judikatury zde citované). V nyní posuzovaném případě se přitom jednalo právě o toto (spolu)pachatelství, takže neobstojí argument stěžovatele, že dle současné právní úpravy by nebylo možno dospět k závěru o spáchání trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti, neboť ačkoli trestněprávní následek jeho jednání nastal též v souvislosti s nedbalostním a nikoli úmyslným jednáním dalších osob, nejednalo se o spolupachatelství v pravém slova smyslu. Za této situace tedy postupovaly soudy správně, pokud trestnost činu (a následně uložený trest) posuzovaly dle trestního zákona, neboť jeho aplikace byla pro stěžovatele příznivější (především s ohledem na eventuální výši uloženého trestu, jelikož ve věci posouzení viny by se závěry soudů nelišily).

14. Ústavní soud pak musí odmítnout též námitky stěžovatele týkající se zásahu do jeho práva na uspokojivé pracovní podmínky, práva na ochranu zdraví či práva na lidskou důstojnost, která měla být údajně porušena jednáním jeho zaměstnavatele. Ústavní stížnost totiž lze chápat jako specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, v rámci jehož projednání je ale posuzován zásah do základních práv pouze v řízení bezprostředně předcházejícím podání ústavní stížnosti, nikoli však v řízeních s ním více či méně spjatými. V opačném případě by Ústavní soud překračoval své pravomoci a hodnotil otázky, jež nebyly ústavní stížností přímo napadeny či dokonce vůbec nebyly předmětem dotčeného řízení (v tomto případě viz především okolnosti týkající se pracovních podmínek stěžovatele, které by mohly být eventuálně dotčeny v pracovněprávních řízeních, nikoli však v nyní posuzovaném řízení trestním).

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru