Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3805/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3805.11.1
Datum podání19.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 169/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 75b, § 169 odst.2, § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3805/11 ze dne 7. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti DOMESTAV s.r.o., se sídlem Špitálka 23, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 21 Cm 29/2011 - 49 ze dne 1. 6. 2011, a usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 3 Cmo 246/2011 - 74 ze dne 21. 9. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesním rozhodnutím, jimiž bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření. Soud I. stupně shora označeným usnesením vydal předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil, aby se zdržel "výroby, vystavování, šíření a propagace mobilních domků s názvem SYSTÉM FREEHOUSE". Soud své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasné odvolání, které Vrchní soud v Praze jako nedůvodné zamítl.

Potvrzující usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvého stupně napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdí, že její ústavně zaručené právo bylo porušeno tím, že návrh vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření nebyl odmítnut pro nesložení jistoty, jak vyžaduje zákon, jakož i tím, že stížností dotčená usnesení postrádají odůvodnění. Prvně uvedené tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces odůvodnila stěžovatelka tak, že vedlejší účastník nesplnil svou povinnost složit nejpozději s podáním návrhu na vydání předběžného opatření jistotu ve smyslu § 75b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Jestliže tedy dle stěžovatelky vedlejší účastník nesložil jistotu včas a není ani od povinností k jejímu složení osvobozen, pak je soud povinen usnesením návrh v souladu s § 75b odst. 2 o. s. ř. odmítnout. Tato povinnost soudu prý plyne přímo ze zákona, což stěžovatelka dokládá rovněž odkazem na odbornou literaturu. Citované ustanovení podle názoru stěžovatelky nedává soudu možnost alternativního postupu. Pokud totiž soud v rozporu s § 75b odst. 2 o. s. ř. návrh neodmítne, pak prý v rozporu se zákonem zvýhodní navrhovatele. Na podporu svého výkladu dále poukazuje stěžovatelka na to, že na rozdíl od placení soudního poplatku nepočítá při skládání jistoty při podání návrhu na vydání předběžného opatření občanský soudní řád s tím, že by soud poskytoval navrhovateli lhůtu k pozdějšímu složení jistoty.

Nesrovnatelně větší prostor věnuje stěžovatelka své námitce o absenci odůvodnění rozhodnutí soudů prvé i druhé stolice, kterou opřela o širokou škálu argumentů. Vyzdvihla, že rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelce znemožňuje podat "účinné, zacílené a řádně odůvodněné odvolání", neboť se z písemného vyhotovení usnesení nedozvěděla více, než že soud má určité žalobcem tvrzené skutečnosti za osvědčené. Vyjádřila své přesvědčení o tom, že tvrzení, která vedlejší účastník v návrhu na vydání předběžného opatření uvedl, jsou "nepravdivá a účelově manipulují se skutečností". Stěžovatelka zdůraznila, že z napadených usnesení není zřejmé, jaká tvrzení mají soudy za osvědčená, jakými konkrétními listinami či jinými důkazy jsou tato tvrzení osvědčena a proč považují soudy takové osvědčení za dostatečné. Vzhledem k tomu, že těmito otázkami se podle stěžovatelky měl nalézací soud správně zabývat před vydáním napadeného usnesení, pak nejsou-li vysvětleny v jeho odůvodnění a ani odůvodnění odvolacího soudu, nelze podle ní vyloučit, že obě napadená usnesení jsou projevem libovůle. V tomto ohledu stěžovatelka poznamenala, že rozhodnutí, z něhož není alespoň v základních rysech zřejmé, jakými úvahami byl soud při formulaci výroku veden, je podle ustálené judikatury Ústavního soudu třeba považovat za nepřezkoumatelné. Dále nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že stěžovatelce musí místo odůvodnění stačit, když jí soud zašle spolu s neodůvodněným usnesením o předběžném opatření jen žalobu a žalobcův návrh na předběžné opatření. Taková argumentace nemůže dle ní obstát, jelikož rozhodnutí o předběžném opatření nestojí na návrhu žalobce, ale na úvahách a myšlenkových operacích, které s tímto návrhem provedl soud.

Stěžovatelka argumentuje také tím, že v souzené věci není možno vycházet ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007 zn. Cpjn 19/2006, že předběžné opatření s absentujícím odůvodněním lze přezkoumat, protože důvody rozhodnutí vychází jen z obsahu spisu a z listin, které k němu navrhovatel připojil, případně z listin, které se jinak staly součástí soudního spisu. V otázce neodůvodnění usnesení o vydání předběžného opatření bylo toto stanovisko podle ní již dávno překonáno judikaturou Ústavního soudu, která jeho výklad označila za rozporný s ústavním pořádkem (viz např. nález ÚS sp. zn. VI. ÚS 1554/08 ze dne 15. 9. 2009 nebo nález ÚS sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009). Ze stejných důvodů prý nelze absenci odůvodnění napadeného usnesení opřít o § 169 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž podtrhla, že Ústavní soud se neústavností předběžného opatření, které postrádá odůvodnění ve smyslu § 169 odst. 2 o. s. ř., zabýval ve své rozhodovací činnosti opakovaně, např. v nálezu sp. zn. VI. ÚS 1554/08 nebo III. ÚS 346/09. Nosné důvody těchto rozhodnutí podle stěžovatelky dopadají i na projednávanou věc bez ohledu na to, že v mezidobí došlo k novelizaci cit. ustanovení. Jeho podstata zůstala dle stěžovatelky zachována, když stále stanovuje výjimku z obecné povinnosti soudu odůvodnit usnesení zakotvené v § 157 o. s. ř. Stěžovatelka své úvahy stran dopadu výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu na její případ podrobně rozvedla (viz zejména body 25 - 28 ústavní stížnosti).

Stěžovatelka své odůvodnění podpořila i tezí, že v projednávané věci je nepřípustnost absence odůvodnění napadeného usnesení zvýrazněna tím, že je svou povahou de facto meritorním rozhodnutím s účinkem po celou dobu řízení ve věci samé. Charakter de facto meritorního rozhodnutí je dle ní "jasně zřejmý", srovná-li se, čeho se žalobce domáhá žalobou a čeho návrhem na vydání předběžného opatření, protože toho, aby se stěžovatelka zdržela výroby, vystavování, šíření a propagace mobilních domků s názvem SYSTÉM FREEHOUSE, se prý žalobce domáhá identicky v obou svých návrzích. Důsledky napadených rozhodnutí jsou dle stěžovatelky pro ni o to citelnější, když byla se svým projektem výroby a prodeje mobilních domů teprve na počátku a díky rozhodnutí soudu ztratila možnost uchytit se na trhu jako přirozená konkurence žalobce i dalších výrobců mobilních domů. Tato ztráta prý bude pro stěžovatelku nevratná. Z toho pak dovozuje, že soud ve skutečnosti žalobě již částečně vyhověl, ale své rozhodnutí ani nikterak neodůvodnil, čímž prý nepřípustně předjímá rozhodnutí ve věci samé. Ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dle stěžovatelky obstát, když sice bylo odůvodněno, ovšem naprosto nedostatečně. Stěžovatelce tak byl dle jejího mínění "odejmut jeden stupeň řízení", což prý vedlo k významnému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Absence odůvodnění dle ní též činí téměř nemožným, aby se mohla účinně domáhat zrušení takového předběžného opatření dle § 77 odst. 2 o. s. ř., protože nelze zjistit, jaké konkrétní důvody soud vedly k vydání předběžného opatření ani to, zda již pominuly. Stěžovatelka tak podle sebe nemůže zjistit, které skutečnosti by měla soudu prokázat, aby pominuly důvody, které soud k nařízení předběžného opatření vedly.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích shora uvedených základních práv, zrušil naříkaná soudní rozhodnutí, jakož i aby vyhověl jejímu návrhu na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah rozporovaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vyjadřuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).

Lze uzavřít, že shora uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují. I když odůvodnění prvostupňového usnesení zjevně absentuje, z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze dospět k závěru, že by jeho postup, resp. postup nalézacího soudu byl projevem libovůle. Samotné hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy v určitém rozsahu reálně existuje, pak s ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka brojí proti postupu soudu I. stupně, který své rozhodnutí na základě ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 346/09, IV. ÚS 1554/08). Uvedené nálezy byly ovšem vydány ve vztahu k předchozí právní úpravě, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, ... nemusí obsahovat odůvodnění". Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006 (stěžovatelkou rovněž citovaného), které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení IV. ÚS 1069/08); naopak zdůraznil, že musí být interpretováno v souladu s jeho smyslem a účelem. Ani ve stěžovatelkou poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení uvedeného ustanovení, neboť dospěl k závěru, že je možné je ústavně konformně vykládat v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu.

Je však nutno dále uvést, že zmíněné ustanovení § 169 o. s. ř. doznalo od 23. 1. 2009 změn, kdy zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat, o novou druhou větu ustanovení § 169 odst. 2, která umožňuje absenci odůvodnění mimo jiné i usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 790/11 ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011). Takový důvod neshledal ani v nyní projednávané věci v souvislosti s námitkou stěžovatelky, že vzhledem k absenci odůvodnění usnesení nemohla podat náležité odvolání. Předběžné opatření bylo totiž nařízeno v rámci již probíhajícího řízení a stěžovatelce coby účastníkovi tohoto řízení musel být znám obsah spisového materiálu. Nadto jí byl spolu s předběžným opatřením doručen návrh žalobce na jeho vydání (opak stěžovatelka netvrdí), z jehož argumentace soud při vydání předběžného opatření musel plně vycházet.

Ústavní soud rovněž pokládá za podstatné poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se s námitkami stěžovatele, že vedlejší účastník ke dni podání návrhu nesložil jistotu, přičemž soud měl návrh v souladu s ust. § 75b odst. 2 o. s. ř. odmítnout, což se v daném případě nestalo, dostatečně vypořádal. Soud druhé stolice toto počínání odůvodnil tím, že soud prvního stupně však vydal napadené usnesení v době, kdy jistota již složena byla. Pokud by byl podle odvolacího soudu i za této situace po složení jistoty návrh na vydání předběžného opatření odmítl, byl by převážil striktně formalistický přístup nad věcným vyřízením návrhu. Z toho důvodu tedy odvolací soud nehodnotil postup soudu jako vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (srov. str. 3 rozhodnutí soudu II. stupně). Dále pak, ve světle shora podaného výkladu stran možnosti, resp. schopnosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníka řízení, správně neopomněl vrchní soud podtrhnout, že nařízené předběžné opatření představuje jen prozatímní a dočasnou úpravu práv a povinností účastníků, aniž by jím byl či mohl být předurčován průběh procesu samotného, tedy řízení ve věci samé, anebo bylo prejudikováno rozhodnutí o sporu. I hodnocení vrchního soudu v tom, že předběžné opatření sice může být dočasnou výhodou pro jeho navrhovatele, však nelze pominout, že ten zároveň nese riziko, že případný neúspěch ve sporu, kdy neúspěchem může být i zpětvzetí žaloby, může přinést důsledky v podobě náhrady škody či jiné újmy ve smyslu ust. § 77a o. s. ř., lze považovat za přiléhavé.

Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a akcesorický návrh na zrušení části ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř odmítl ve shodě s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru