Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 38/96Usnesení ÚS ze dne 04.07.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.38.96
Datum podání07.02.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 38/96 ze dne 4. 7. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 38/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Mgr. P.V., zastoupeného advokátkou JUDr. L.P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí 1) Ministerstva zemědělství, čj. 491/95/Zb, ze dne 1. 8. 1995, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu, čj. 4549/95-1000, ze dne 20. 11. 1995, a 2) O.ú. P., ze dne 16. 10. 1995, čj. FR 4-4/273/95-Hu, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství, čj. 887/95/Zb, ze dne 14. 12. 1995, a o návrhu na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí 1) Ministerstva zemědělství, čj. 491/95/Zb, ze dne 1. 8. 1995, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu, čj. 4549/95-1000, ze dne 20. 11. 1995, a 2) O.ú. P., finančního

1

II. ÚS 38/96

referátu, ze dne 16. 10. 1995, čj. FR 4-4/273/95-Hu, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství, čj. 887/95/Zb, ze dne 14. 12. 1995, s tím, že v řízení před správními orgány nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního státu a že konečným důsledkem těchto správních aktů bylo porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1, č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Stěžovatel současně navrhoval zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb.

V odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutím správních orgánů pod bodem 1) stěžovatel uvedl, že pravomocným rozhodnutím finančního referátu O.ú. v P., čj. FR 4-33/239/93-Hv, ze dne 21. 9. 1993, byla Z., (dále jen povinná osoba) uložena povinnost složit kauci ve výši 75.280,- Kč na zvláštní účet PF. V souladu s ustanovením § 65 zák. č. 71/67 Sb. podala povinná osoba podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, v němž namítala, že dané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zák. č. 39/1993 Sb., protože oprávněné osobě nevznikl nárok na vydání majetkového podílu ve lhůtě, kterou upravuje § 13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., neboť oprávněná osoba nesplňuje podmínku provozování zemědělské výroby a mimo jiné požaduje vydání podílu výlučně v penězích. Povinná osoba se současně odvolala na rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 7 C 30/94, ze dne 7. 6. 1994, potvrzené rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 19 Co 564/94, ze dne 8. 2. 1995, kterým byl návrh na vydání majetkového podílu z transformace Z., a. s., zamítnut. Správní orgán druhého stupně (Ministerstvo zemědělství,) v řízení dle § 65 zák. č. 71/1969 Sb., zrušil dne 1. 8. 1995, čj. 491/95/Zb, rozhodnutí orgánu prvého stupně s odůvodněním, že pro vydání majetkového podílu ve lhůtě 90 dnů musela podmínku provozování zemědělské výroby splňovat již původní oprávněná osoba, do jejíchž práv a závazků navrhovatel vstoupil, a tato skutečnost nebyla prokázána. Nárok na vydání celého majetkového podílu

2

II. ÚS 38/96

v penězích považoval správní orgán za neopodstatněný, neboť z dikce ustanovení § 13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., nelze dovodit, že by vydání majetkového podílu bylo možné jen vyplacením v penězích. Proti rozhodnutí ze dne 1. 8. 1995, čj. 491/95/Zb, podal stěžovatel rozklad. Rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu ze dne 20. 11. 1995, čj. 4549/95-1000, bylo stanoveno, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně se mění tak, že návrh na uložení povinnosti povinné osobě Z., a. s., složit kauci dle § 3 sankčního zákona se zamítá s odůvodněním, že nebylo prokázáno u původní oprávněné osoby splnění podmínky stanovené § 13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., tj. provozování zemědělské výroby ve smyslu ustanovení § 12 a zák. č. 105/1990 Sb., kdy zemědělskou výrobou nemůže být chov drobného hospodářského zvířectva, a původní oprávněná osoba tak nemohla postoupit navrhovateli více práv než sama má. Stěžovatel má za to, že právní závěry správních orgánů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále mělo dojít k zásadnímu pochybení při výkladu ustanovení § 12 a zák. č. 105/1990 Sb., a navíc se správní orgány neřídily správním řádem, neboť převzaly právní závěry obecných soudů. Tím, že správní orgán druhého stupně a ministr zemědělství vytkli správnímu orgánu prvého stupně nezákonnost jeho rozhodnutí, ač pro takové právní závěry neměli žádný podklad, porušili princip právní jistoty zakotvený v čl. 1 Ústavy ČR a současně bylo rozhodnuto dle stěžovatele nezákonným způsobem. Správními akty tak došlo k porušení jak č1. 1 Ústavy, tak č1. 36 odst. 1 Listiny.

V odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutím správních orgánů uvedených pod bodem 2) stěžovatel uvedl, že rozhodnutím O.ú. P., finančního referátu, čj. FR 4-4/273/95-Hu, ze dne 16. 10. 1995, byl zamítnut návrh na uložení povinnosti složit kauci na účet PF ČR dle zák. ČNR 39/1993 Sb. s odůvodněním a poukazem na právní názor Krajského soudu v Brně, vyjádřený v rozsudku ze dne 8. 2. 1995, čj. 19 Co 564/94-58, dle kterého je nutné zkoumat splnění podmínky provozování zemědělské výroby u původní oprávněné osoby, která

3

II. ÚS 38/96

svůj majetkový podíl navrhovateli postoupila. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, ze dne 14. 12. 1995, čj. 887/95/Zb, bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínku provozování zemědělské výroby, neboť dle ustanovení zák. č. 105/1990 Sb. nelze za zemědělskou výrobu považovat chov drobného zemědělského zvířectva včetně chovu 1 sady kalifornských žížal. Stěžovatel má za to, že i tyto správní akty porušují jeho základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a č1. 11 odst. 1 Listiny, neboť z žádného ustanovení zák. č. 105/1990 Sb. nelze dovodit, že za zemědělskou výrobu nemůže být považován chov drobného hospodářského zvířectva. Dále stěžovatel uvedl, že splňoval-li podmínku provozování zemědělské výroby, rozhodnutí správních orgánů založilo pro něj stav právní nejistoty, neboť mu ze strany správních orgánů bylo odepřeno poskytnutí právní ochrany, když se domáhal svého vlastnického práva - vydání majetkového podílu.

Konečně se stěžovatel ústavní stížností domáhal zrušení ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., neboť tím, že zákon stanovil tři režimy vypořádání majetkového podílu (do 90 dnů ode dne požádání o vydání majetkového podílu za podmínky provozování zemědělské výroby, po 7 letech od schválení transformačního majetku nebo dohodou stran bez podmínky provozování zemědělské výroby a bez časového omezení), došlo k legálnímu zmocnění pro povinné osoby zvolit způsob vydání majetkového podílu, což v praxi vede ke stavu libovůle, tím i právní nejistoty a nejsou tak respektovány kautely založené v č1. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne oprávnění fyzické osoby podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo

4

II. ÚS 38/96

svoboda.

Dle ustanovení § 3 zák. č. 39/1993 Sb., o pokutách a kaucích, může na návrh oprávněné osoby, které nebyl bez právního důvodu vydán majetkový podíl ve stanovené lhůtě, o.ú. uložit povinné osobě složit kauci. Kauci povinná osoba složí na zvláštní účet PF a tato se vrací do 30 dnů ode dne, kdy se pozemkový fond dozví o tom, že oprávněné nároky byly vypořádány a nebo že majetkový podíl byl vydán.

Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána na návrh stěžovatele na složení kauce dle § 3 odst. 2 zák. č. 39/1993 Sb. Z citovaného ustanovení § 3 plyne, že rozhodnutí o kauci je rozhodnutím o zajišťovacím prostředku namířeném proti povinné osobě a nikoliv o vlastním restitučním nároku stěžovatele jako oprávněné osoby dle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o který se stěžovateli v podstatě jedná. Z téhož ustanovení § 3 zák. č. 39/1993 Sb., současně plyne, že rozhodnutí o kauci je dočasné, neboť kauce se vrací. Za této situace mají napadená rozhodnutí předběžnou povahu a jako taková nemohla ani založit zásah do subjektivního práva stěžovatele, které by současně bylo i základním právem, neboť zajištění restitučního nároku složením kauce není nepochybně základním právem. Jinými slovy, vzhledem k povaze napadených rozhodnutí jakožto rozhodnutí o kauci dle zák. č. 39/1993 Sb., jenž nevylučují poskytnutí ochrany stěžovateli přímo a to v řízení o jeho nároku dle zák. č. 229/1991 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout s tím, že je to právě tato jejich předběžná povaha, která vylučuje jak zásah do práva dle čl. 36 odst. 1, tak dle č1. 11 odst. 1 Listiny. Stejně tak lze stěží za dané situace dovodit i porušení č1. 1 Ústavy, v němž je zakotven princip primátu občana nad státem.

K návrhu na zrušení zákona, tj. části ustanovení § 13 odst. 5

II. ÚS 38/96

3 zák. č. 42/1992 Sb., Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení § 74 zák. č. 182/1993 Sb., může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí je však zřejmé, že v daném případě byl uplatněn zák. č. 39/1993 Sb., o pokutách a kaucích, a nikoliv ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., jehož zrušení se navrhovatel domáhá. Z tohoto důvodu a také s ohledem na to, že návrh na zrušení právního předpisu je existenčně spjat s ústavní stížností, nemohl Ústavní soud jednat o návrhu na zrušení zákona za situace, kdy ústavní stížnost odmítá dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 4. 7. 1996soudkyně Ústavního soudu ČR

6

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru