Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 379/99Usnesení ÚS ze dne 29.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
účastník řízení
legitimace/procesní
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.379.99
Datum podání03.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 335, § 336c, § 337b, § 255


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 379/99 ze dne 29. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky A. CZ, spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. R. O., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 10. 1998, čj. E 726/96-116, a ze dne 25. 11. 1998, čj. E 726/96-129, a o návrhu na zrušení ustanovení § 337b zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a ustanovení § 37 odst. 4 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 8. 1999 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 1999 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu v Táboře a zrušení shora uvedených ustanovení právních předpisů. Navrhuje také, aby Okresnímu soudu v Táboře byla uložena povinnost "přijmout" stěžovatele jako účastníka v řízení o výkon rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. E 726/96. Navrhovatelka se domnívá, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Proto navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 75 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu [správně § 75 odst. 2 písm. a)]. Navrhovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka tvrdí, že dle kupní smlouvy nabyla pozemek parc. č. 414/4 v kat. území Ř. o výměře 4221 m2, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Táboře na LV 292. Ve prospěch tohoto pozemku bylo smluvně zřízeno věcné břemeno, jež zajišťovalo užívání komunikace a inženýrských sítí na "pozemku č. 414/5". Vklad uvedeného věcného břemene byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Táboře, čj. 10-V3-2592/95, dne 14. 11. 1995, s právními účinky ke dni 3. 11. 1995. Stěžovatelka spolu s pozemkem parc. č. 414/4 nabyla i právo užívat toto věcné břemeno, které užívala až do doby, kdy jí bylo předloženo usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 1. 1999, čj. E 726/96-129, dle něhož bylo údajně zrušeno právo věcného břemene ve prospěch "žalobce". Stěžovatelka nebyla účastníkem řízení o výkonu rozhodnutí, vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. E 726/96, z něhož uvedené rozhodnutí vzešlo. Dále uvádí, že Okresní soud v Táboře ve shora uvedeném řízení, vedeném mezi oprávněným IPB Praha a povinným Hotely C. s.r.o., zrušil věcná břemena práva chůze a jízdy po komunikaci a užívání přípojky vody, kanalizace a kabelů nízkého napětí. Náhradu v celkové výši 200.000,- Kč určil "oprávněným z věcného břemene". Stěžovatelka se domnívá, že toto rozhodnutí (pozn. ÚS: jedná se o usnesení Okresního soudu Tábor ze dne 25. 11. 1998, čj. E 726/96-129, nyní napadené ústavní stížností) bylo vydáno omylem v označení oprávněného. Mohlo dojít k záměně oprávněného v rámci výkonu, který musí mít současně právo z věcného břemene k zajištění své pohledávky, s oprávněným - třetí osobou, která není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, tedy se stěžovatelkou. Dle názoru stěžovatelky došlo postupem obecného soudu k "jinému úkonu veřejné moci". Stěžovatelka proto, že nebyla účastníkem řízení, nemohla ústavní stížností napadená usnesení napadnout odvoláním a nebylo jí do řízení umožněno vstoupit ani jako vedlejšímu účastníkovi. Návrh na přistoupení stěžovatelky do shora uvedeného řízení o výkonu rozhodnutí Okresní soud v Táboře stěžovatelce s listinami vrátil zpět, aniž by ve věci rozhodl, s tím, že podání je v dané fázi bezpředmětné.

Ústavní soud, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, je nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené [§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a to, dle odst. 2 uvedeného ustanovení, ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení). Ústavní soud ovšem neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, jež je předmětem ústavní stížnosti.

Jádrem ústavní stížnosti je skutečnost, že se stěžovatelkou nebylo v řízení o výkon rozhodnutí, vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. E 726/96-129, zacházeno jako s účastníkem řízení. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil i ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. E 726/96, jež si k projednání věci vyžádal. Spis byl Ústavnímu soudu postoupen dne 12. 12. 2001 po vyřízení dovolání ve věci žaloby na určení, že stěžovatelka má právo odpovídající shora uvedenému věcnému břemenu.

Návrh na výkon rozhodnutí podala Investiční a Poštovní banka, a.s., proti povinnému Hotely C., s.r.o. Tyto subjekty tedy byly účastníky řízení o výkon rozhodnutí (§ 255 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném ke dni rozhodnutí, dále jen "o.s.ř."). V určitých fázích řízení zákon přiznává procesní práva a povinnosti nejen oprávněnému a povinnému (resp. jeho manželu), ale i dalším osobám. Tyto osoby se proto rovněž stávají účastníky exekučního řízení, nikoli však v plném rozsahu, ale pouze těch jeho částí, v nichž jim právní úprava přiznává procesní práva, nebo jim ukládá procesní povinnosti (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 941). Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. E 726/96, jež si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, mimo jiné plyne, že smlouvou ze dne 1. 11. 1995 o zřízení věcného břemene mezi Hotely C., s.r.o., se sídlem Motel S., jako vlastníkem pozemku č. č. 414/5 v kat. úz. Ř., zapsaného u kat. úřadu Tábor na listu vlastnictví č. 275, a manžely P. K. a L. K., zastoupenými stěžovatelkou, jako vlastníky pozemku č. 414/4 v témže kat. území. Uvedenou smlouvou bylo zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu, které spočívalo v právu chůze a jízdy na pozemku parc. č. 414/5 a ve vedení přípojky vody, kanalizace, kabelu NN po témže pozemku podle geometrického plánu č. 208-128/95, 18. 9.1995, a to ve prospěch vlastníků poz. č. 414/4. Obecný soud v řízení o výkon rozhodnutí nezjistil, že došlo ke změně vlastníka pozemku parc. č. 414/4, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, a příslušná rozhodnutí doručoval pouze manželům K. jako osobám oprávněným z věcného břemene (§ 335 odst. 4 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že manželé K. byli při uzavření smlouvy zastoupeni stěžovatelkou, byla zprvu některá rozhodnutí zasílána i jí (dražební vyhláška ze dne 16.2. 1998, čj. E 726/99-83, nové určení odhadní ceny usnesením ze dne 27. 7. 1998, čj. E 726/99-98, další dražební vyhláška ze dne 17. 8. 1998, čj. E 726/99-100). Manželé K., ač byli přítomni i dražbě, soudu nesdělili, že již nejsou osobami oprávněnými z věcného břemene.

Prvním z napadených rozhodnutí, usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 10. 1998, čj. E 726/96-116, soud udělil příklep vydražiteli společnosti M.-K., s. r. o., při dražbě nemovitosti specifikované v usnesení. Druhým z napadených rozhodnutí, usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 11. 1998, čj. E 726/96-129, soud rozhodl, co tvoří rozvrhovanou podstatu a jak se rozvrhuje, dále zrušil věcná břemena práva chůze a jízdy po komunikaci a užívání přípojky vody, kanalizace a kabelů nízkého napětí a oprávněným z věcného břemene přisoudil za zrušení věcného břemene náhradu. Ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo doručováno stěžovatelce a v této fázi řízení s ní skutečně nebylo zacházeno jako s účastnicí řízení, jak vyplývá i z ústavní stížnosti. Proti usnesení, jímž byl příklep udělen, mohou podat odvolání jen ti, kteří byli přítomni dražbě a vznesli námitky. Mimo to může do 15 dnů ode dne dražby podat odvolání každý, komu v rozporu s ustanovením § 336c odst. 1 písm. a) nebyla doručena dražební vyhláška, a nebyl proto dražbě přítomen. Stěžovatelka dražby přítomna nebyla, dražební vyhláška (usnesení ze dne 17. 8. 1998, čj. E 726/96-100) jí ovšem dne 4. 9. 1998 doručena byla. Pokud jde o druhé napadené rozhodnutí, proti němu je oprávněn podat odvolání každý účastník řízení. Tím ovšem stěžovatelka v této fázi nebyla. Správně proto uvádí, že jí v daném řízení nesvědčily žádné prostředky k ochraně jejích práv.

Ústavní soud také souhlasí s tvrzením stěžovatelky, dle něhož v projednávaném případě jde o tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci". V souladu s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nemůže podat ústavní stížnost osoba, která nebyla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, z něhož vzešlo rozhodnutí (opatření) napadené ústavní stížností. Současná právní úprava ústavního soudnictví nezná tzv. actio popularis, jíž by se na Ústavní soud mohl obrátit navrhovatel i za situace, že účastníkem řízení nebyl. Na straně druhé, skutečnost, že se stěžovatelem nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoli s ním jako s účastníkem jednáno být mělo, nemůže mít za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně podání ústavní stížnosti. K porušení práv stěžovatele v takovém případě ovšem nemohlo dojít pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, ale "jiným zásahem orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm d). Ochrana základního práva stěžovatele je tak zaručena (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 295).

Podmínkou pro to, aby Ústavní soud mohl v projednávané věci postupovat podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, což stěžovatelka navrhuje (a věcí se tedy případně zabývat meritorně), je, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, jež je předmětem ústavní stížnosti, a nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Citované podmínky musí být naplněny kumulativně. Jak bylo výše uvedeno, v projednávaném případě žádné takové prostředky neexistují, a nemohly proto být nevyčerpány. Postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak není v projednávaném případě možný z důvodu nesplnění všech zákonných podmínek. Proti napadenému "jinému zásahu orgánu veřejné moci" bylo nutno podat ústavní stížnost podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů do 60 dnů ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, jež je předmětem ústavní stížnosti (srov. anal. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 340). Za takovou skutečnost označuje stěžovatelka napadená rozhodnutí. První z napadených rozhodnutí bylo přijato dne 14. 10. 1998 a nabylo právní moci dne 10. 11. 1998; druhé z napadených rozhodnutí bylo přijato dne 25. 11. 1998 a nabylo právní moci dne 11. 12. 1998. Ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 2. 8. 1999, tedy evidentně po lhůtě k tomu určené v uvedeném ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ve světle výše uvedeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené [§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky, podle něhož má Ústavní soud Okresnímu soudu v Táboře nařídit, aby v řízení o výkon rozhodnutí čj. E 726/96 přijal stěžovatelku jako účastníka řízení o výkon rozhodnutí.

Z dikce ustanovení § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož může být za stanovených podmínek spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, je zřejmé, že primárním prostředkem ochrany ústavních práv stěžovatele je ústavní stížnost. Návrhem na zrušení právního předpisu je možno meritorně se zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Jinak řečeno, návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 324). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele je odmítána z procesních důvodů, byl Ústavní soud nucen podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 337b zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a ustanovení § 37 odst. 4 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 29. ledna 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru