Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3780/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
Dovolání
akt/nicotný (paakt)
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3780.14.1
Datum podání01.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

186/1992 Sb., § 122 odst.1

374/1992 Sb., § 88 odst.1, § 108 odst.2

500/2004 Sb., § 77

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3780/14 ze dne 21. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Bc. Petra Marečka, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1200/2014-68 ze dne 23. 9. 2014, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 145/2013-42 ze dne 27. 9. 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavní práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 147 EXE 2100/2012 se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil usnesením č. j. 147 EXE 2100/2012-15 ze dne 14. 9. 2012 exekuci na majetek povinné České republiky - Ministerstva vnitra podle rozhodnutí Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. 3. 2003 č. j. OSZ-6425/VD-K1-2003 k uspokojení pohledávky oprávněného (dále jen "stěžovatel") ve výši 435 165 Kč (představující příspěvek za službu od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2012), a nákladů exekuce a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov. Návrh na nařízení exekuce v částce 27 058 Kč zamítl.

O odvolání povinné rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.) a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce. Odvolací soud shledal důvodnou námitku absence vykonatelnosti exekučního titulu, neboť zjistil, že exekuční titul byl pravomocně zrušen rozhodnutím ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ-6425-1/VD-KI-2003 ze dne 1. 4. 2003.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že odvolací soud se při řešení námitky stěžovatele o nicotnosti rozhodnutí ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ-6425-1/VD-KI-2003 ze dne 1. 4. 2003 neodchýlil od ustálené judikatury.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy při řešení otázky nicotnosti správního aktu odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a tuto otázku posoudily v rozporu s platnou právní úpravou. Dle jeho názoru není z odůvodnění dovolacího soudu seznatelné, pro který konkrétní dovolací důvod bylo dovolání odmítnuto, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ačkoliv oba soudy zjistily, že exekuční titul i rozhodnutí o jeho zrušení byly vydány stejným orgánem - ředitelem Odboru zabezpečení Ministerstva vnitra, dospěly k nesprávnému závěru, že nejde o nicotný správní akt. Jejich právní závěr je tak v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel uvádí, že oba soudy zcela ignorovaly, že řízení o příspěvku za službu vede a rozhoduje v něm vedoucí orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (§ 122 a násl. zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a § 88 odst. 1 výnosu Ministerstva vnitra č. 374/1992 Sb., kterým se provádí zákon ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky), a odvolacím orgánem je ministr vnitra (§133 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb. a § 108 odst. 2 výnosu Ministerstva vnitra č. 374/1992 Sb.) a v důsledku toho zcela setřely rozdíl mezi vedoucím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a ministrem vnitra. Poukazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1622/2000 ze dne 24. 1. 2002 a sp. zn. 22 Cdo 287/2007 ze dne 18. 3. 2008, od nichž se soudy dle jeho názoru odchýlily.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu odůvodnění napadených usnesení i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v podstatě nesouhlasí se způsobem, jakým se soudy v napadených usneseních vypořádaly s tvrzenou nicotností správního rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí přiznávající mu příspěvek za službu, které bylo podkladem (titulem) pro nařízení exekuce. Tvrdí, že o zrušení exekučního titulu rozhodl funkčně nepříslušný orgán - ředitel Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra namísto ministra vnitra, a tato vada dle jeho názoru způsobuje nicotnost předmětného zrušujícího rozhodnutí. Odvolací soud však shledal, že exekuční titul byl pravomocně zrušen, neboť s nedostatkem funkční (instanční) příslušnosti správního orgánu není nicotnost správního aktu spojována, Nejvyšší soud nadto vyvodil, že nelze považovat za nicotné rozhodnutí, které vydalo Ministerstvo vnitra jako orgán povolaný rozhodovat o příspěvku za službu, přičemž nicotnost rozhodnutí nezpůsobuje ani okolnost, že zrušující rozhodnutí vydal týž služební funkcionář, který vydal původní rozhodnutí o přiznání příspěvku.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud v řízení postupoval a rozhodl v souladu se zákonem i právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Svůj závěr o důvodnosti námitky povinné o absenci vykonatelného exekučního titulu logicky a srozumitelně odůvodnil i s odkazem na příslušnou soudní judikaturu vztahující se k posuzování nicotných právních aktů, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi.

Tvrzenou nicotností rozhodnutí ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra se zabýval i dovolací soud. Nelze přitom přisvědčit názoru stěžovatele, že z jeho rozhodnutí není seznatelné, pro který konkrétní dovolací důvod bylo dovolání odmítnuto, neboť z napadeného usnesení je dostatečně patrné, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky nicotnosti zrušujícího rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury, na niž stěžovatel odkázal. Pokud dovolací soud po rozboru příslušných judikátů i názorů právní teorie uzavřel, že za nicotný pokládá ten správní akt, který byl vydán absolutně věcně nekompetentním orgánem, takže v případě rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o přiznání příspěvku za službu, se o nicotný akt nejedná, jeho závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný.

Otázkou nicotnosti správního aktu se v minulosti opakovaně zabýval nejen Nejvyšší soud, ale rovněž Nejvyšší správní soud i Ústavní soud. Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu, č. j. 6 A 76/2001-96 ze dne 22. 7. 2005, konstatoval, že český právní řád až do přijetí soudního řádu správního kategorii nicotnosti správního aktu výslovně neupravoval; i přes tento zjevný nedostatek s tímto pojmem pracovala doktrína i judikatura a jejich závěry je možno - s výjimkami překonanými změnami v právní úpravě - použít převážně i v současnosti. Za nicotný označil "správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povinnosti subjektů. Obdobně se k otázce nicotnosti správního aktu vyjádřil i Ústavní soud [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 108/2000 ze dne 17. 5. 2000 (U 17/18 SbNU 423), nález sp. zn. III. ÚS 728/01 ze dne 10. 10. 2002 (N 125/28 SbNU 79), usnesení sp. zn. II. ÚS 770/02 ze dne 5. 5. 2004 (U 28/33 SbNU 495)]. V usnesení sp. zn. I. ÚS 402/02 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že pokud byl správní akt vydán správním orgánem, do jehož pravomoci rozhodnutí patří, nemá skutečnost, že v rámci vymezeného úseku státní správy rozhodl jiný z jeho nižších orgánů (organizačních složek), než který by podle právního předpisu nebo podle vnitřního organizačního uspořádání měl rozhodovat, za následek jeho nicotnost.

Právnímu závěru dovolacího soudu, že nelze považovat za nicotné rozhodnutí o zrušení příspěvku za službu, které v rámci Ministerstva vnitra jako orgánu povolaného rozhodovat o příspěvku za službu vydal týž služební funkcionář, který rozhodl o přiznání tohoto příspěvku, tedy nebrání ani judikatura Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního.

Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že správní rozhodnutí, kterým byl zrušen titul pro exekuci, vykazuje natolik zásadní vadu, že je lze označit za nicotné. Stejně jako dovolací soud má za to, že nebyl dán absolutní nedostatek věcné příslušnosti, neboť služební funkcionář, který předmětné rozhodnutí vydal, byl oprávněným rozhodovat ve věcech příspěvku za službu a stěžovateli také původně příspěvek přiznal. Pokud následným rozhodnutím poté, co zjistil, že mu příspěvek nenáleží (když stěžovatel byl po uvolnění ze služebního poměru k 31. 1. 2003 přijat dnem 1. 2. 2003 do služebního poměru vojáka z povolání), původní rozhodnutí zrušil a stěžovateli příspěvek nepřiznal, nepředstavuje jeho rozhodnutí absolutní nedostatek věcné příslušnosti, ale pouze nedostatek funkční příslušnosti, která však nicotnost takového správního aktu nezakládá.

Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že námitku funkční nepříslušnosti správního orgánu bylo na místě uplatnit v rámci řízení, v němž byl takový akt vydán. Jak však vyplývá z obsahu spisového materiálu, stěžovatel nepodal odvolání ani proti zrušujícímu rozhodnutí ze dne 1. 4. 2003 ani proti následnému rozhodnutí o nepřiznání příspěvku za službu. Nepodáním řádného opravného prostředku nebylo odvolacímu správnímu orgánu umožněno, aby se k tvrzené funkční nepříslušnosti vyjádřil. Mimo rámec správního řízení a správního soudnictví proto již nemůže být správní rozhodnutí z tohoto hlediska přezkoumáváno.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru