Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3780/13 #1Nález ÚS ze dne 11.11.2014Aplikace § 262 trestního řádu a institut utajeného svědka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň - město
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné v... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
svědek/výpověď
trestná činnost
svědek/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 206/75 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3780.13.1
Datum vyhlášení03.12.2014
Datum podání12.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) není, pokud odvolací soud podle § 262 trestního řádu věc vrátí soudu prvního stupně a zároveň nařídí, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a to až poté, kdy se zřetelem ke zcela výjimečné povaze tohoto institutu shledá na základě posouzení dosavadního průběhu řízení takové prolomení právní jistoty účastníka řízení jako přípustné a nezbytné a své rozhodnutí řádně odůvodní.

Využití utajeného (anonymního) svědka v důkazním řízení musí být vedeno zásadou subsidiarity, tj. nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, předpokládá prověření míry věrohodnosti jeho výpovědi v kontextu projednávané věci a vyžaduje komplexní zhodnocení spolu s dalšími důkazy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

II. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 11. listopadu 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele I. Z. směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 3. 2013 sp. zn. 4 T 117/2008 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2013 sp. zn. 7 To 305/2013.

Narativní část

Stěžovatel brojil proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti namítal to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na obhajobu a rovnosti stran plynoucí z použití institutu utajených (anonymních) svědků, na základě jejichž výpovědi byl uznán vinným. Dále stěžovatel namítal to, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť odvolací soud opakovaně rušil rozhodnutí prvoinstančního soudu, až nakonec věc vrátil soudu prvního stupně a zároveň nařídil, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Pokud jde o tvrzené porušení práva na zákonného soudce, ze spisu vyžádaného Ústavním soudem vyplývá, že odvolací soud nařídil soudu prvého stupně rozhodnout v jiném složení senátu až poté, co již potřetí rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil.

Ústavní soud odkazem na svoji předchozí judikaturu uvedl, že pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, jak vyplývá z § 2 odst. 6 trestního řádu (např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Po seznámení se všemi rozhodnutími odvolacího soudu, které byly v předmětné věci vydány, nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud přikázal věc jinému senátu na základě svévolné úvahy, resp. že by tento krok dostatečně nezdůvodnil. Odvolací soud k tomuto kroku přikročil až po třetím rozhodnutí prvostupňového soudu, přičemž prvostupňovému soudu opětovně vytkl, že nehodnotil náležitě veškeré skutečnosti vyplývající z výpovědi anonymních svědků, že neprovedl všestranné a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, přičemž naopak pozornost soustředil na skutečnosti, které jsou pro posouzení otázky viny irelevantní.

Pokud jde o druhou námitku týkající se použití institutu anonymních svědků, pak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by využitím institutu anonymních svědků v posuzovaném případě s ohledem na všechny další provedené důkazy a jejich komplexní zhodnocení došlo k porušení práva na obhajobu či rovnost stran. Obecné soudy dle přesvědčení Ústavního soudu vyvážily kolidující práva tak, aby zásah do práva na spravedlivý proces byl v souladu s judikaturou Ústavního soudu minimalizován a byl tak ústavně konformní.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Milada Tomková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014

N 206/75 SbNU 313

Aplikace § 262 trestního řádu a institut utajeného svědka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 ve věci ústavní stížnosti I. Z., zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou AK v Plzni, Kyjevská 50, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2013 sp. zn. 4 T 117/2008 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2013 sp. zn. 7 To 305/2013, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněné výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností doručenou dne 12. 12. 2013 napadá stěžovatel obě shora označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na obhajobu, rovnost stran a práva na zákonného soudce.

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 2009 č. j. 4 T 117/2008-565 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, neboť přechovával v místě svého bydliště a dvou jím užívaných garážích více než 1 kg heroinu. Zároveň byl uznán vinným i trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, neboť bylo prokázáno, že u sebe nelegálně přechovával samonabíjecí pistoli s menším množstvím střeliva. Ohledně části obžaloby týkající se prodeje heroinu jí byli stěžovatel i další obžalovaný (syn stěžovatele) zproštěni. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2009 sp. zn. 7 To 275/2009 jako soudu odvolacího byly tyto odsuzující výroky potvrzeny, pouze trest byl snížen ze šesti na pět let. Zprošťující výrok byl však odvolacím soudem zrušen a odvolací soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

3. Okresní soud znovu věc projednal a rozhodl dne 21. 12. 2009 opětovně zprošťujícím rozsudkem. Na základě odvolání státního zástupce byla rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2010 věc opět vrácena okresnímu soudu. Okresní soud vydal opět zprošťující rozsudek dne 4. 2. 2011. Po odvolání státního zástupce byla věc projednána již potřetí odvolacím soudem, rozhodnutím ze dne 5. 5. 2011 byl zprošťující rozsudek opět zrušen, věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání i rozhodnutí, přičemž odvolací soud zároveň přikázal podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), věc projednat v jiném složení senátu.

4. Stěžovatel byl následně ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, neboť soud měl za prokázané, že stěžovatel prodával heroin v rozsudku blíže specifikovaným osobám. Byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Byl mu též uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 572 400 Kč a 75 500 eur. Současně s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z původního shora citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 2009 sp. zn. 4 T 117/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2009 sp. zn. 7 To 275/2009. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Plzni, taktéž ústavní stížností napadeným, zamítnuto. Odvolací soud ještě doplnil dokazování přečtením v rozhodnutí blíže specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Brně z roku 2012 a 2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci z roku 2013, z nichž zjistil, že stěžovatel byl v jiném řízení pravomocně odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za to, že dne 12. 10. 2011 dovezl z přesně nezjištěného místa přes Slovenskou republiku do České republiky 998,7 gramu heroinu. Droga byla ukryta v konstrukční dutině na pravé straně podlahy zavazadlového prostoru osobního motorového vozidla určené pro uložení akumulátoru.

II. Tvrzení stěžovatele

5. Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho trestní věci nedošlo k těm procesním pochybením, která jsou taxativně vymezena v ustanovení § 265b trestního řádu jako dovolací důvody, proto napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů přímo ústavní stížností.

6. Pokud jde o tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, jsou z hlediska ústavního relevantní dvě námitky. První spočívá v tvrzeném porušení práva na obhajobu i rovnosti stran plynoucím z použití institutu utajených (anonymních) svědků, na základě jejichž výpovědi byl uznán vinným. Šlo o osoby, kterým byly dle obžaloby stěžovatelem prodávány drogy. Jak stěžovatel uvádí, v procesu, kde vystupují utajení svědci, je velmi významným způsobem ztížena pozice obhajoby. Obhajoba nemá možnost ověřit, zda svědci byli skutečně uživateli drog, jaké byly jejich finanční poměry, jaký byl jejich skutečný motiv oznámení věci policii, proč tají totožnost ostatních dodavatelů drogy, zda sami s drogami neobchodovali, zda mohli mít osobní motiv k nepravdivému obvinění obžalovaného. Obžaloba neměla možnost kromě jednoho svědka se s identitou ostatních svědků seznámit. V případě utajených svědků je dle stěžovatele daleko snazší učinit nepravdivou výpověď, když pravá identita svědků je chráněna. Nemusí předstoupit před obžalovaného tváří v tvář, nemohou být konfrontováni s určitými fakty, je tolerována obecnost výpovědi, nemusí uvádět detaily, vždy mohou odkázat na nebezpečí odkrytí pravé totožnosti. Zároveň stěžovatel zpochybňuje věrohodnost některých výpovědí.

7. Druhou ústavněprávní výhradu pak stěžovatel směřuje k odnětí věci senátu soudu prvního stupně a přikázání věci jinému senátu, v čemž spatřuje porušení práva na zákonného soudce. S ohledem na to, že odvolací soud opakovaně rušil rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatel uvádí, že v demokratickém trestním řízení nelze v žádném případě připustit princip, že odvolací instance opakovaně zrušuje a vrací rozhodnutí nalézacímu soudu, navíc s pokyny, jak hodnotit zjištěný skutkový stav, což odvolacímu soudu nepřísluší. Odvolací soud ve svých rozhodnutích, kdy věc opakovaně vracel soudu prvního stupně, podle stěžovatele nerespektoval výsledky důkazního řízení (zejména pak právě hodnocení věrohodnosti osob utajených svědků), avšak zároveň sám odvolací soud ve věci dokazování neprováděl, neučinil své závěry na základě ústního slyšení svědků a bezprostředního jednání s nimi. Podle stěžovatele pak "justiční ping-pong" mezi první a druhou instancí trval do té doby, než bylo soudu prvního stupně "v zásadě vrchnostensky přikázáno, aby vyměnil ten senát, který má na věc odlišný názor, ačkoli k takové výměně nebyl žádný logický důvod". V bezdůvodném odnětí věci původnímu senátu spatřuje stěžovatel porušení práva na zákonného soudce.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele

8. Za Okresní soud Plzeň-město se vyjádřil předseda senátu Mgr. Josef Prach. K námitce odnětí věci zákonnému soudci se nevyjadřuje, jde o rozhodnutí odvolacího soudu. V případě druhého důvodu, pro který byla podávána ústavní stížnost, týkajícího se utajených svědků, soud uvádí, že si je vědom úskalí, která spočívají ve výslechu utajovaných svědků, a soud proto pečlivě zvažoval tato svědectví i v kontextu s ostatními důkazy. To vyplývá ostatně i z rozhodnutí ohledně syna stěžovatele, kdy tento byl obžaloby zproštěn právě z důvodu, že v podstatě jeho vina byla prokazována pouze výpověďmi utajovaných svědků, byť nebyl důvod těmto svědkům nevěřit. Pokud se týká stěžovatele, byly zde i další důkazy, které podporovaly výpověď těchto utajených svědků. Soud dává za pravdu obhajobě v tom, že věrohodnost těchto svědků je samozřejmě snížena, neboť se jednalo o osoby užívající tvrdé drogy a trestané za různorodou trestnou činnost. Je běžné, že uživatelé tvrdých drog bývají často pachateli trestné činnosti zejména majetkového charakteru. Právě užívání tvrdých drog je nutí k tomu, aby páchali majetkovou trestnou činnost a takto si opatřovali prostředky k nákupu této drogy. Pokud se týká problematiky samotného utajení těchto svědků, tak je evidentní, že v prvopočátku svědci projevovali obavu proti obžalovanému svědčit a byli tak ochotni učinit pouze v režimu utajení. Ze spisu je rovněž zřejmé, že k prodeji drog mělo docházet ve větší míře, avšak patrně většina konzumentů drog vůbec svědčit nechtěla, neboť se bála. To koresponduje i s tím, že při prohlídce garáže kromě drog a velkého množství finančních prostředků byla nalezena i zbraň. Soud ověřoval věrohodnost svědků v rámci možností, aby nedošlo k jejich odtajnění v hlavním líčení. Poté, co se seznámil s rejstříky trestů, případně dalšími zprávami na svědky, toto konstatoval a bral i v úvahu. V průběhu řízení státní zástupce též zaslal poznatek, že na svědky měl být vyvíjen určitý nátlak, nicméně toto nebylo blíže specifikováno. Je pravda, že utajovaní svědci, pokud měli před soudem svědčit opakovaně, se již snažili svědectví vyhnout, byl problém je k hlavnímu líčení předvést a jejich ochota svědčit nebyla valná. Svědci ze svého hlediska nechápali, proč mají být opakovaně před soudem podrobováni výslechu ke stejné věci. Navíc zde již byl značný časový odstup. S ohledem na tyto skutečnosti vyjadřuje okresní soud přesvědčení, že důvod pro utajení svědků zde byl od počátku, neboť je zřejmé, že obžalovaný vlastnil střelnou zbraň, a z množství drog, které u něj byly nalezeny, je evidentní, že musel být zapojen do mezinárodní organizace, která se zabývá dovozem drog do České republiky, ostatně o tom svědčí i jeho pozdější odsouzení Krajským soudem v Brně. Ohledně rozporů ve svědeckých výpovědích utajovaných svědků se soud již vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, na které odkazuje.

9. Předseda senátu Krajského soudu v Plzni JUDr. Petr Poledne plně odkázal na napadené rozhodnutí, jakož i předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, která napadenému rozhodnutí předcházela.

10. Za Krajské státní zastupitelství v Plzni jakožto vedlejšího účastníka řízení se vyjádřil Mgr. Jiří Komorous, který uvádí, že institut utajeného svědka je institutem předvídaným v § 55 odst. 2 trestního řádu, přičemž v dané věci nebyl stěžovatel odsouzen pouze na základě výpovědi jednoho utajeného svědka, nýbrž na základě výpovědí několika utajených svědků (z nichž jeden navíc v průběhu trestního řízení odkryl svou totožnost) a na základě dalších důkazů. Dále uvádí, že postup podle § 262 trestního řádu i podle judikatury Ústavního soudu je postupem výjimečným, nicméně nikoliv vyloučeným. V daném případě Okresní soud Plzeň-město dvakrát nerespektoval pokyny Krajského soudu v Plzni, který mu vytýkal nelogičnost jeho závěrů při hodnocení výpovědí tzv. anonymních svědků v kontextu s dalšími ve věci opatřenými důkazy i s osobou odsouzeného. Ustanovení § 262 trestního řádu je sice průlomem do zásad o místní příslušnosti, na druhou stranu v daném případě byly pochybnosti, zda u prvotního soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 trestního řádu a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Svůj postup Krajský soud v Plzni řádně odůvodnil a vyložil, že zájem na řádném a objektivním projednání věci převážil nad zájmem, aby řízení ve věci provedl původně příslušný soud. Krajské státní zastupitelství v Plzni tak ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

11. Okresní státní zastupitelství v Plzni se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, a tím se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

12. Stěžovatel práva repliky nevyužil a plně odkázal na skutečnosti uvedené v podané ústavní stížnosti s tím, že případná reakce na zaslaná vyjádření by obsahovala totožnou argumentaci.

IV. Posouzení Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost není důvodná.

14. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud úvodem předesílá, že ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) uvedl, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)". S ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se však toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení uvedeného stanoviska ve Sbírce zákonů. S ohledem na to, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána před vydáním uvedeného stanoviska, byla Ústavním soudem, i při nepodání dovolání, shledána přípustnou.

15. Pokud jde o tvrzené porušení práva na zákonného soudce, ze spisu vyžádaného Ústavním soudem vyplývá, že odvolací soud nařídil soudu prvního stupně rozhodnout v jiném složení senátu až poté, co již potřetí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Stěžovatel byl rozsudkem ze dne 10. 4. 2009 zčásti uznán vinným dle obžaloby, zčásti byl obžaloby zproštěn. K odvolání státního zástupce však odvolací soud rozhodnutím ze dne 23. 6. 2009 výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve zprošťující části zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud znovu věc projednal a rozhodl 21. 12. 2009 opětovně zprošťujícím rozsudkem. Rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2010 byla věc opět vrácena soudu prvního stupně. Okresní soud vydal opět zprošťující rozsudek dne 4. 2. 2011. Věc byla poté již potřetí projednána odvolacím soudem, rozhodnutím ze dne 5. 5. 2011 byl zprošťující rozsudek opět zrušen, věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání i rozhodnutí, přičemž odvolací soud zároveň přikázal podle § 262 trestního řádu věc projednat v jiném složení senátu. Následně byl již ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněné výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Odvolání stěžovatele pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto.

16. Podle § 262 trestního řádu platí: "Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě." Trestní řád blíže nespecifikuje důvody, pro které je možno nařídit jiné složení senátu.

17. Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu však vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Aplikace ustanovení § 262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998 (U 45/11 SbNU 335), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3564/12). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010 či usnesení sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

18. Pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup dle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu (viz shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3564/12).

19. Po seznámení se všemi rozhodnutími odvolacího soudu, které byly v předmětné věci vydány, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud přikázal věc jinému senátu na základě svévolné úvahy, resp. že by tento krok dostatečně nezdůvodnil. Odvolací soud k tomuto kroku přikročil až po třetím rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž soudu prvního stupně opětovně vytkl, že nehodnotil náležitě veškeré skutečnosti vyplývající z výpovědi anonymních svědků, že neprovedl všestranné a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, přičemž naopak pozornost soustředil na skutečnosti, které jsou pro posouzení otázky viny irelevantní. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že uvedený postup soudu prvního stupně vede i k průtahům v řízení.

20. Nad rámec uvedeného je nutno dodat, že již ve druhém rozhodnutí o vrácení věci ze dne 15. 4. 2010 vytýká odvolací soud soudu prvního stupně nesplnění závazného pokynu uvedeného v prvním rozhodnutí o vrácení věci ze dne 23. 7. 2009 týkajícího se opatření dalších důkazů.

21. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně opakovaně dostatečně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějších rozhodnutích, nelze odvolacímu soudu vytýkat aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu. Taktéž zdůvodnění tohoto postupu je podle názoru Ústavního soudu dostatečné. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by nové rozhodnutí ve věci poté, co byla věc přidělena jinému senátu, porušovalo ústavní právo stěžovatele na zákonného soudce.

22. Pokud jde o druhou námitku týkající se použití institutu anonymních svědků, je úvodem nutno zdůraznit, že samo použití tohoto institutu ještě bez dalšího porušení práva na obhajobu nezakládá, byť je zřejmé, že z povahy věci do práva na obhajobu zasahuje a v určité míře ji omezuje.

23. Jak již vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 210/98 ze dne 3. 3. 1999 (N 33/13 SbNU 241), dochází při použití anonymního svědka ke kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé, resp. ke kolizi mezi právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osob vyslýchaných jako svědci. Naznačenou kolizi pak musí obecný soud řešit pečlivým vyvážením obou v kontrapozici stojících základních práv.

24. Ústavní soud tak ve své judikatuře stanoví limity pro použití institutu utajeného svědka [srov. nález sp. zn. III. ÚS 499/04 ze dne 9. 2. 2006 (N 36/40 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 481/04 ze dne 3. 10. 2006 (N 173/43 SbNU 3) či usnesení sp. zn. III. ÚS 4062/12 ze dne 12. 9. 2013], přičemž z judikatury plyne, že k odsouzení obžalovaného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě výpovědí tzv. utajených svědků, přičemž jejich použití musí být vedeno zásadou subsidiarity, tedy výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak.

25. V nyní posuzovaném případě vedle výpovědi anonymních svědků (osob, které podle obžaloby nakupovaly od stěžovatele drogy) byla provedena řada dalších důkazů, v jejichž kontextu je nutno tvrzení anonymních svědků o nákupu heroinu od stěžovatele hodnotit. Ze spisu vyplývá, že v garáži užívané stěžovatelem bylo nalezeno kromě pistole též více než jeden kilogram drogy heroinu, jakož i značná finanční hotovost 76 150 eur a 586 000 Kč. Původ těchto prostředků, jakož i prostředků na další cennosti v majetku stěžovatele nebyl stěžovatel schopen důvěryhodně vysvětlit. V jednom z aut stěžovatele byla zjištěna tajná schránka se stopami heroinu. U stěžovatele byl v době zadržení při cestě na kole nalezen igelitový sáček s heroinem o váze 164,04 gramu obsahující dvacet jedna menších sáčků heroinu různé váhy. Dle tvrzení svědků přijížděl stěžovatel na schůzky, na kterých měla být droga prodávána, mj. též na kole a drogu měl dle svědků distribuovat ve stejných igelitových sáčcích, jako měl stěžovatel u sebe v době zadržení.

26. Soud dostatečně zdůvodnil využití anonymních svědků (u stěžovatele byla nalezena zbraň, svědkové měli důvodný strach ze stěžovatele) a sám prověřil údaji z rejstříku trestů míru jejich věrohodnosti.

27. Jak zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 481/04 ze dne 3. 10. 2006 (N 173/43 SbNU 3), "v rámci organizovaného zločinu pravidelně dochází k zastrašování osob, jež mají proti případným pachatelům svědčit, případně k ,odplatám' za poskytnutí takového svědectví, jež jsou varováním pro další svědky (či osoby, jež by mohly jako svědci připadat v úvahu). Vzhledem k tomu je Ústavní soud toho názoru, že za okolnost nasvědčující hrozící újmě či jinému závažnému nebezpečí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat i to, že stíhaná trestná činnost může mít na základě konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem". Množství drog nalezené u stěžovatele v nyní posuzované věci, jakož i výše zmíněný prokázaný nelegální dovoz značného množství drogy na území České republiky v jiné věci posuzované Krajským soudem v Brně (v obou věcech celkem cca 2 kg drogy) pak mohou být indicií svědčící o zapojení stěžovatele do organizované skupiny, která se distribucí drog zabývá. Nalezená nelegální zbraň pak případná rizika spojená s aktivitami stěžovatele ještě umocňuje.

28. Navíc je nutno připomenout, že po zrušení třetího rozhodnutí soudu prvního stupně dne 4. 2. 2011 odvolacím soudem bylo celé dokazování před soudem prvního stupně v novém složení provedeno znovu, neboť obžalovaní (včetně stěžovatele) požádali, aby hlavní líčení proběhlo znovu. Okresní soud tedy znovu v devíti hlavních líčeních v době od 14. 10. 2011 do 11. 1. 2013 vyslechl obžalovaného (stěžovatele), spoluobžalovaného (syna stěžovatele), všechny anonymní svědky, jednoho svědka, který již v průběhu předchozích řízení požádal o odtajnění, jakož i policisty podílející se na vyšetřování věci.

29. Výpovědi anonymních svědkůsoud hodnotil v kontextu toho, že šlo o osoby drogově závislé, s ohledem na časový odstup od popisovaných událostí, jakož i s ohledem na to, že svědci museli vypovídat opakovaně. Soud se též dostatečně vypořádal s námitkami obhajoby ohledně věrohodnosti výpovědí svědků i se změněnou svědeckou výpovědí jednoho z utajených svědků, který se rozhodl vystoupit z anonymity. Ústavní soud zde připomíná, že není další opravnou instancí a nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Nemůže tak nahrazovat svými úvahami závěry obecných soudů o věrohodnosti toho kterého svědka. Z pohledu práva na obhajobu je pro Ústavní soud klíčové, že vedle výpovědí utajených svědků existovaly další důkazy, v jejichž kontextu a spolu s nimiž byly výpovědi utajených svědků hodnoceny, přičemž v jejich souhrnu bylo možno dospět k závěru o vině stěžovatele.

30. Ústavnísoud tak nedospěl k závěru, že by využitím institutu anonymních svědků v posuzovaném případě s ohledem na všechny další provedené důkazy a jejich komplexní zhodnocení došlo k porušení práva na obhajobu či rovnost stran. Obecné soudy dle přesvědčení Ústavního soudu vyvážily kolidující práva tak, aby zásah do práva na spravedlivý proces byl v souladu s judikaturou Ústavního soudu minimalizován, a byl tak ústavně konformní.

31. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

32. Namístosoudce Stanislava Balíka uvedeného v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti rozhodoval v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudce Jiří Zemánek.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru