Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 378/98Nález ÚS ze dne 15.06.1999K rozsahu náhrady za znehodnocení nemovitosti podle § 14 zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
odškodnění
legitimace/aktivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/14 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.378.98
Datum podání28.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.3, § 21, § 4

40/1964 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 378/98 ze dne 15. 6. 1999

N 92/14 SbNU 257

K rozsahu náhrady za znehodnocení nemovitosti podle § 14 zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní

stížnosti M. Č., za účasti účastníka řízení Krajského soudu

v Českých Budějovicích a vedl. účastníka Zemědělského družstva S.,

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.

6. 1998, sp. zn. 8 Co 1244/98, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka řádně a včas podanou ústavní stížností se

domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 9. 6. 1998, sp. zn. 8 Co 1244/98, kterým byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 3. 1998,

č. j. 4 C 1001/96-76. Soud prvého stupně vyslovil, že základ

nároku stěžovatelky na poskytnutí náhrady za znehodnocení jedné

ideální poloviny nemovitosti č. p. 1 v S. je opodstatněný.

Stěžovatelka s tímto výrokem, potvrzeným odvolacím

soudem nesouhlasí. V podaném návrhu ústavní stížnosti poukazuje na

skutečnost, že na základě dohody uzavřené dne 24. 5. 1996 se

Zemědělským družstvem S., která byla schválena rozhodnutím

Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 7.

1996, jí byla vydána celá stavební parcela p. č. 37/1 s domem

č. p. 1 v obci a k. ú. S.

Ostatní oprávněné osoby bratři M. a L. D., jak dále

uvádí stěžovatelka, se dne 30. 4. 1996 dopisem adresovaným

Okresnímu pozemkovému úřadu v Jindřichově Hradci, se svého nároku

na jednu polovinu předmětných nemovitostí vzdali. Nárok měli

u tohoto úřadu uplatněný od 5. 3. 1992.

Stěžovatelka je toho názoru, že stala-li se výlučnou

vlastnicí předmětných nemovitostí uvedených výše, je potom

nepochybně integrální součástí vlastnického práva i její výlučné

právo na poskytnutí náhrady za znehodnocený majetek, ke kterému

bylo restituováno její vlastnické právo. Řízení o poskytnutí

náhrady za znehodnocenou nemovitost se proto provádí pouze s tím,

kdo pro sebe nárok uplatnil, a to v rozsahu odpovídajícím vydané

věci.

Protože odvolací soud nesprávně posoudil okruh

oprávněných osob ve vztahu na náhradu za znehodnocenou nemovitost,

spatřuje stěžovatelka v tomto rozhodnutí porušení jejího

základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny

základních práv a svobod.

V doplněné ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu

soudu dne 8. 3. 1999, stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že si

nesprávně vyložil vztah § 21 a § 14 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"). Nesprávnost

spatřuje v tom, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že § 21

se vztahuje pouze na vydání nemovitostí a nikoli na náhrady dle

§ 14.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu

Krajského soudu v Českých Budějovicích tak, že plně odkázal na

odůvodnění rozsudku ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 8 Co 1244/98, na

kterém nadále trvá. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu napadeného

ústavní stížností vyplývá :

Již soud prvého stupně vzal za prokázané, že

oprávněnými osobami ve vztahu k nemovitosti č. p. 1 S. jsou

v rozsahu jedné poloviny navrhovatelka (dále jen stěžovatelka)

a v rozsahu jedné poloviny bratři M. a L. D. Obě strany svůj nárok

na vydání nemovitosti uplatnili, bratři D. využili ustanovení §

14 odst. 3 zákona o půdě, ve znění platném do 1. 7. 1993, což

znamená, že projevili vůli nepřevzít budovu, ale požádat o náhradu

za její znehodnocení. V tomto smyslu byla mezi nimi a povinnou

osobou ZD S. uzavřena dohoda o poskytnutí náhrady a o způsobu této

náhrady.

Navrhovatelka však později projevila vůli fakticky

nemovitost převzít, a proto dne 22. 5. 1996 uzavřela s povinnou

osobou dohodu o vydání celé nemovitosti, která byla schválena

Okresním pozemkovým úřadem v Jindřichově Hradci. Dále soud prvého

stupně učinil právní závěr, že ve smyslu § 14 zákona o půdě ve

znění platném od 1. 7. 1993 má stěžovatelka nárok na poskytnutí

náhrady ve výši rozdílu cen předmětné nemovitosti určené ke dni

24. 6. 1991 a ceny původní stavby v době jejího převzetí, a to

v rozsahu jedné poloviny, neboť v tomto rozsahu je oprávněnou

osobou.

Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že

navrhovatelce byla vydána nemovitost celá. Jestliže povinná osoba,

tj. ZD se sídlem ve S., poskytuje náhradu oprávněným osobám

bratřím D. ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o půdě ve znění platném

do 1. 7. 1993 za jednu ideální polovinu nemovitosti č. p. 1 v S.,

nelze pak žádat, aby poskytl náhradu stěžovatelce ve smyslu § 14

odst. 3 zákona o půdě ve znění platném po 1. 7. 1993 za

znehodnocení celé nemovitosti.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu

prvého stupně, že stěžovatelka není jedinou oprávněnou osobou

k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí, ale je

oprávněnou osobou pouze v rozsahu jedné ideální poloviny. Protože

aplikace ustanovení § 21 zákona o půdě se vztahuje pouze na vydání

nemovitosti a nikoli na poskytnutí náhrady za znehodnocené

nemovitosti a zákon o půdě neobsahuje žádné takové ustanovení,

které by umožňovalo přiznat stěžovatelce náhradu za znehodnocenou

nemovitost nad rámec nároku, na ní jako oprávněnou osobu

připadající, nebylo možno učinit jiný závěr, než že stěžovatelce

náleží nárok na poskytnutí náhrady pouze v rozsahu jedné ideální

poloviny.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu

v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 1001/96. Ze spisu se zjišťuje, že

dne 1. 10. 1992 uzavřela právní zmocněnkyně oprávněných bratrů D.

se ZD S. dohodu o poskytnutí náhrady za znehodnocení předmětné

zemědělské usedlosti. Zvolila náhradovou variantu namísto

fyzického vydání.

Spis i rozsudek soudu prvého stupně obsahuje rovněž

odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

10. 5. 1995, č. j. 10 Ca 128/95-32, a rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 6. 1995, kterými

bylo stanoveno, že stěžovatelka byla oprávněnou osobou k jedné

ideální polovině a v rozsahu další ideální poloviny byli

oprávněnými osobami M. a L. Di.

Z výpovědi právní zmocněnkyně oprávněných bratří D.

vyplývá, že pokud napsala Pozemkovému úřadu v Jindřichově Hradci,

dne 30. 4. 1996 dopis, že se vzdává uplatnění nároku na budovy S.

č. p. 1 a příslušné stavební parcely, pak tak učinila proto, že jí

byla již poskytnuta náhrada podle dohody uzavřené ve smyslu

ustanovení § 14 odst. 3 zákona o půdě před novelou, jejíž

ustanovení se již začala plnit.

Ústavní soud neshledal žádné překážky k projednání

podané ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka opírá o porušení čl.

11 Listiny základních práv a svobod. Ve věci bylo obecnými soudy

rozhodnuto pouze o základu projednávané věci mezitimním rozsudkem.

Tento základ spočíval ve vyřešení základního rozporu o rozsahu

nároku stěžovatelky na poskytnutí náhrady za znehodnocenou

nemovitost. Stěžovatelka svůj nárok opírá o novelizované znění

ustanovení § 14 zákona o půdě ve znění zák. č. 183/1993 Sb. Tento

zákon, který přináší některé nové náhradové i vydávací instituty,

nabyl účinnosti dnem 1. července 1993. Podle čl. II cit. zákona

může oprávněná osoba uplatnit do dvou měsíců ode dne účinnosti

tohoto zákona své nároky. Neuplatněním nároku ve lhůtě právo

zaniká. Oprávněné osoby uplatnily své nároky ještě před novelou.

Tato zákonná novela neobsahuje žádné derogační

klauzule; upravuje pouze některé postupy a podmínky při uplatnění

práva. Právní vztahy, které byly založeny podle zákona o půdě před

jeho novelizací zákonem č. 183/1993 Sb., jsou tedy nadále platné

a závazné.

Stěžovatelka, která ve své ústavní stížnosti přejímá

část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997,

sp. zn. 3 Cdon 1203/96, v pojednání o "věci" pomíjí druhou část

citované věty, která stanoví, že "bez uplatnění nároku na vydání

věci není nárok ani na náhradu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě".

Pro náhradu za znehodnocení jako conditio sine qua non bylo

stanoveno uplatnění nároku na vydání nemovitosti. Tuto podmínku

splnily všechny v případu oprávněné osoby. Uplatnění nároku ještě

neznamená vydání nemovitosti.

K tomu je třeba přiřadit právní stanovisko

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, sp.

zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod č. 16/96 ve Sbírce soudních

rozhodnutí, podle kterého k uplatnění nároku na náhradu podle

ustanovení § 14 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. stačí jen uplatnit

tento nárok na náhradu, aniž by bylo třeba zároveň obligatorně

uplatňovat nárok na vydání nemovitosti.

Není povinností Ústavního soudu řešit tento výkladový

nesoulad v citovaných stanoviscích Nejvyššího soudu ČR, neboť se

zabývají skutečnostmi po účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Pro

případ podané ústavní stížnosti je však rozhodující stav před

novelou zákona o půdě. Právní závěry soudu jak prvého stupně, tak

i soudu odvolacího jsou správné a nedošlo jimi k žádnému porušení

ústavnosti. Stěžovatelce, jak již v předcházejícím řízení bylo

i rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5.

1995, č. j. 10 Ca 128/95- 32, stanoveno, přísluší jako oprávněné

osobě nárok k jedné ideální polovině restituovaného majetku.

Jakékoli další rozšíření tohoto oprávnění neodvisí již od zákona

o půdě, nýbrž většinou se již řídí ustanoveními zákona občanského

resp. obchodního. Takovéto rozšíření nemůže však mít vliv na

rozšíření nároku na náhradu podle § 14 zákona o půdě, neboť rozsah

náhrady je určen podílem oprávněné osoby k restituované

nemovitosti. Neodvisí tedy rozsah náhrady za znehodnocení

nemovitosti podle § 14 zákona o půdě od rozsahu vydané

nemovitosti, ale pouze od velikosti nároku oprávněné osoby k této

nemovitosti.

Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 82

odst. 1 ve vztahu na § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítnout pro její

nedůvodnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. června 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru