Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 378/21 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.378.21.1
Datum podání09.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 43a odst.6

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 378/21 ze dne 29. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida uhlíře o ústavní stížnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentského 1216/46, Praha, právně zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3682/2020 ze dne 5. 1. 2021 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 281/2020-24 ze dne 23. 9. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Mezi stěžovatelkou jako věřitelem a povinným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru. Na základě smlouvy byl povinnému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 29 000 Kč. Povinný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,59 % p. a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 377 Kč, splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem lednem 2019, to vše dle splátkového kalendáře. Ze strany povinného následně došlo k porušení ujednání smlouvy o úvěru, když neuhradil jednu splátku úvěru (a to ani na základě předžalobní výzvy), v jejímž důsledku se stal jeho závazek, vyplývající ze smlouvy o úvěru, splatným. Stěžovatelka proto uplatnila svůj nárok u soudu.

3. Okresní soud v Rokycanech vydal dne 28. 1. 2020 rozsudek č. j. 10 C 84/2019-95, který nabyl právní moci a je vykonatelný, a jímž uložil povinnému zaplatit stěžovatelce částku 37 336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 14. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 7 044,24 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,9 % p. a. z částky 29 000,- Kč od 2. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 2. 4. 2019 dosáhne částky 136 915 Kč. Dále náklady nalézacího řízení k rukám právního zástupce ve výši 9 290,76 Kč, vše do 3 dnů od právní moci.

4. Stěžovatelka posléze podala návrh na exekuci. Exekuční soud - Obvodní soud pro Prahu 4 dne 22. 7. 2020 (usnesení č. j. 67 EXE 1990/2020-12) pověřil soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítku vedením exekuce dle tohoto exekučního titulu. Exekuční soud zároveň soudnímu exekutorovi uložil pokyn zamítnout návrh pro pohledávku stěžovatelky co do úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 29 000 Kč od 2. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 136 915 Kč. Soudní exekutor, v návaznosti na pokyn Obvodního soudu pro Prahu 4 svým usnesením č. j. 108 EX 03091/20-015 ze dne 31. 7. 2020 exekuční návrh oprávněného pro pohledávku co do úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 29 000 Kč od 2. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 136 915 Kč, zamítl.

5. Na základě odvolání stěžovatelky odvolací soud usnesení soudního exekutora potvrdil a výslovně poučil, že proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudního exekutora, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Oprávněný v souladu s poučením odvolacího soudu podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, když se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožňoval, neboť měl za to, že se odchyluje od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a dále že zde byly další otázky, které dle dovolatele plynou ze zákona, ale od kterého se odvolací soud odchýlil.

6. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 3682/2020 ze dne 5. 1. 2021 dovolání odmítl s odůvodněním, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], přičemž přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu.

7. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného práva na soudní ochranu, popř. práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jí bylo odepřeno právo na přístup k soudu. Poukazuje na to, že městským soudem byla poučena o přípustnosti dovolání, takže pokud se jím řídila, nemůže být sankcionována rozhodnutím o odmítnutí dovolání. K obsahu rozhodnutí odvolacího soudu pak uvádí, že postavil své rozhodnutí zejména na nemravnosti výše úrokové sazby (obchodního úroku). Přitom přezkoumávání výše sjednaného obchodního úroku je věcí nalézacího řízení. Nalézací soud se věcí zabýval a dospěl k tomu, že povinný je povinen sjednaný úrok zaplatit, přičemž neshledal na sjednaném úroku v tomto konkrétním případě nic, co by bránilo v jeho přiznání, stejně tak posoudil i další ujednání úvěrové smlouvy.

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva nebo jiné nesprávnosti.

9. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo dovolání přípustné. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky v důsledku skutečnosti, že její dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byla (byť nesprávně) poučena městským soudem.

10. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 či stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Ani nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal.

11. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné, nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí městského soudu počala běžet již dnem následujícím po dni jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatelka se při podání dovolání řídila nesprávným poučením obsaženým v usnesení městského soudu, kterážto skutečnost by jí neměla jít k tíži (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana. Odmítnutí stěžovatelčiny ústavní stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

12. S ohledem na výše uvedenou specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí městského soudu za přípustnou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soudní exekutor postupoval správně, pokud rozhodl v souladu s pokynem exekučního soudu dle§ 43a odst. 6 exekučního řádu, jímž je vázán. Ztotožnil se závěrem exekučního soudu, že v rozsahu úroků ve výši 95,9 % z jistiny je v souladu s judikaturou Ústavního soudu výkon rozhodnutí nepřípustný pro nemravnost tohoto ujednání. V napadeném usnesení se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, jeho závěry ohledně výše úroku i s ohledem na judikaturu vyšších soudů a soudu Ústavního jsou logické, odůvodněné a Ústavní soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Nic takového Ústavní soud v dané věci neshledal.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru