Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 378/02Usnesení ÚS ze dne 09.12.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.378.02
Datum podání10.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 474, § 115

99/1963 Sb., § 132, § 241


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 378/02 ze dne 9. 12. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky M. Z., zastoupené J. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, čj. 21 Cdo 627/2001-73, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 20 Co 140/99, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ľ. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2002, čj. Cdo 627/2001-73 (správně 21 Cdo 627/2001-73), a Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 20 Co 140/99, uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a bylo jí odepřeno právo na majetek.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 4 C 759/97, z něhož zjistil následující:

Ľ. Č. (dále též "vedlejší účastnice"), se obrátila na obecný soud s návrhem na určení, že je dědičkou po zemřelém E. Z., (dále též "zůstavitel"). Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 5. 11. 1998, čj. 4 C 759/97-23, uvedený návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, čj. 20 Co 140/99-52, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že vedlejší účastnice je dědičkou po zůstaviteli. Rozhodl i o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že vedlejší účastnice žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí. Soud přitom souhlasil s postupem soudu I. stupně, který vycházel z ustanovení § 115 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), který vymezuje domácnost dvěma znaky - trvalým spolužitím a společným uhrazováním nákladů na svoje potřeby. Oba znaky považoval soud po provedeném dokazování za prokázané.

Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, čj. 21 Cdo 627/2001-73, zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud projednal věc podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."). Konstatoval, že stěžovatelka v dovolání uplatnila dva dovolací důvody. Rozsudek krajského soudu dle ní vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a věc byla nesprávně právně posouzena [tj. § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.]. Dovolací soud ovšem s ohledem na obsah dovolání konstatoval, že právní posouzení věci odvolacím soudem ve skutečnosti nenapadla. Netvrdila, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo, že tyto předpisy nesprávně vyložil. Stěžovatelka naopak podrobila kritice skutková zjištění odvolacího soudu. Dle názoru dovolacího soudu stěžovatelka vycházela z odlišného skutkového závěru než odvolací soud a vybudovala si tak odlišný právní názor na věc. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci rozhodující. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označil, ale především dle jeho obsahu, přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí z hlediska důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Naplnění uvedených dovolacích důvodů však soud neshledal. Odvolací soud vzal pro své skutkové zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, nepominul žádné skutečnosti, které by byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, není logický rozpor. Závěry odvolacího soudu, mají proto oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

Stěžovatelka napadá v projednávané ústavní stížnosti závěry obecných soudů. Nejvyšší soud ČR se dle jejího tvrzení nevypořádal s tím, že podala dovolání i podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Obsah dovolání jednoznačně směřoval k tomu, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí obecného soudu v tom, zda nespočívá na nesprávném právním posouzení. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že souzenou věc nevyhodnotil z hlediska provedených důkazů po stránce právní v souladu s ustanovením § 474 o.z. a nevypořádal se s nezbytnou podmínkou pro dědictví osoby žijící ve společné domácnosti, tedy, že tato osoba z důvodu společného soužití pečovala o společnou domácnost, nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Rozhodnutí obecných soudů pro ni znamenají značnou majetkovou újmu, neboť čistá hodnota dědictví po zůstaviteli činila částku 779.578,08 Kč.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Brně, a vedlejší účastnici řízení, Ľ. Č., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka vytýká, že dovolací soud nepřezkoumal napadené rozhodnutí též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Pomíjí však, že důvody, proč se tak stalo, jsou uvedeny v rozsudku dovolacího soudu. Tam nastíněný postup je v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou soudů. Ve věci samé stěžovatelka opakuje svou argumentaci, kterou uváděla již v řízení před obecnými soudy. Opětovně vytýká, že obecné soudy posoudily věc nesprávně po stránce právní, avšak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že zpochybňuje skutková zjištění soudů, která vzaly z výsledků dokazování za prokázaná a na nichž založily rozhodnutí ve věci. Ve svých důsledcích se tak jedná o návrh na přezkoumání v další instanci Ústavním soudem, když stěžovatelka se svými názory u obecných soudů neuspěla.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastnice se, ač doloženě vyzvána, k projednávané věci nevyjádřila.

Stěžovatelka uplatňuje ve své ústavní stížnosti dvě zásadní námitky. Neztotožňuje se se závěrem dovolacího soudu, pokud jde o rozsah, v němž uvedený soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu. Krajskému soudu pak vytýká, že projednávanou věc s ohledem na provedené důkazy nevyhodnotil v souladu s ustanovením § 474 o.z. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Stěžovatelka Nejvyššímu soudu ČR konkrétně vytýká, že její dovolání (správně napadené rozhodnutí) nepřezkoumal z důvodu, uvedeného v ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. [správně § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], dle něhož je důvodem, pro nějž lze podat dovolání, skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pravdou však je, že dovolací soud jí uplatněný důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nepominul, ale s ohledem na obsah dovolání shledal, že stěžovatelka právní posouzení věci ve skutečnosti nenapadla. Napadeným rozhodnutím se dovolací soud proto zabýval pouze z důvodů, jež byly skutečně uplatněny podle obsahu dovolání. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda uvedený postup dovolacího soudu není projevem jeho libovůle či svévole a zda nevybočil z mezí ústavnosti tak, jak jsou stanoveny v materiálně pojímaném právním státě. To však neshledal.

Dle ustanovení § 243c o.s.ř. platí pro řízení u dovolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §§ 92 a 95 až 99 však pro řízení u dovolacího soudu neplatí. Podle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. se každý úkon posuzuje podle svého obsahu, i když je nesprávně označen. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo kdy aplikoval správný předpis, ale nesprávně jej vyložil (srov. Bureš a kol., Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, 2000, str. 745). To však stěžovatelka v dovolání netvrdila. Není proto rozhodující, že se stěžovatelka přezkoumání napadeného rozhodnutí kvůli údajnému nesprávnému právnímu posouzení věci výslovně domáhala, když tomuto jejímu tvrzení neodpovídal obsah dovolání. Dovolací soud postupoval striktně v souladu s ustanovením § 243c a § 41 odst. 2 o.s.ř. a přesvědčivě zdůvodnil (viz výše), jak posuzoval obsah stěžovatelkou uplatněného dovolání a proč napadené rozhodnutí přezkoumával pouze z pohledu dovolacích důvodů, uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. a nikoli § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tento závěr stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani nenapadá. Ústavní soud proto nemá za to, že by dovolací soud postupoval svévolně a jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.

Ústavní soud nemůže dát stěžovatelce za pravdu ani, pokud napadá právní závěry krajského soudu. Stěžovatelka v zásadě tvrdí, že obecný soud neinterpretoval aplikované ustanovení § 474 o.z. řádně, neboť pojem "péče o společnou domácnost" podle ustanovení § 474 o.z. není totéž, co "společné uhrazování nákladů na své potřeby" podle ustanovení § 115 o.z. Z toho následně dovozuje, že právní závěr krajského soudu, že vedlejší účastnice je dědičkou po zůstaviteli, není v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Jak plyne z ustanovení § 474 odst. 1 o.z., má-li osoba žijící se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, dědit, musí pečovat o společnou domácnost nebo být na zůstavitele odkázána výživou. Vedlejší účastnice tuto podmínku nesplňovala, neboť sama pracovala (tedy nebyla na zůstavitele odkázána výživou) a o domácnost pečovala stěžovatelka. Stěžovatelka však současně v ústavní stížnosti připouští, že znak "péče o společnou domácnost" může být naplněn nejen osobní činností směřující k udržování domácnosti a jejího chodu, ale i finančně či jiným způsobem.

Podle ustanovení § 474 odst. 1 o.z., nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Pojem domácnost vymezuje ustanovení § 115 o.z., podle něhož ji tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. V projednávané věci bylo prokázáno, že vedlejší účastnice se zůstavitelem trvale žila, což stěžovatelka ani nenapadá. Bylo též prokázáno, že společně uhrazovali náklady na své potřeby (ze společných prostředků si koupili auto, jezdili na dovolené, zůstavitel hradil převažující část nákladů a částečně i potřeby vedlejší účastnice, ta pak hradila zbývající část potřeb). Ani to stěžovatelka v ústavní stížnost také nenapadá. Judikatura běžně vykládá pojem "péče o společnou domácnost" tak, jak naznačila sama stěžovatelka - tedy že spolužijící osoba svou osobní činností, finančně či jakýmkoli jiným způsobem bude přispívat na udržování této domácnosti (v projednávané věci se takto vyjádřil dovolací soud, dále pak např. 3 Cz 74/78; Rc 41/86, Rc 12/68). Finanční příspěvky na chod domácnosti nelze oddělit od společného hrazení nákladů členů domácnosti (§ 115 o.z.), neboť náklady členů domácnosti nepochybně zahrnují i náklady chodu domácnosti. Skutečnost, že vedlejší účastnice hradila část nákladů na potřeby domácnosti (§ 115 o.z.) tedy současně může naplňovat podmínku péče o společnou domácnost, vyžadovanou ustanovením § 474 odst. 1 o.z. Jinými slovy, nelze vyloučit, že v podmínkách konkrétní domácnosti spočívá péče o společnou domácnost ze strany některé ze spolužijících osob výlučně jen v poskytování finančních prostředků na její chod. Lze připustit, že námitka stěžovatelky, dle níž se krajský soud s podmínkou "péče o společnou domácnost" nevypořádal, byla částečně důvodná. Krajský soud skutečně explicitně nevyjádřil, že byly naplněny všechny podmínky ustanovení § 474 odst. 1 o.z., a proto je vedlejší účastnice dědičkou po zůstaviteli. Z obsahu odůvodnění je však zjevné, že uvedené podmínky naplněny byly, a vytčený nedostatek je tak spíše nedostatkem formálním. Nelze tedy dospět k závěru, že by krajský soud při interpretaci a aplikaci právních předpisů v projednávané věci vybočil z ústavních mezí. Jeho právní závěry také evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny obsahuje ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však jej nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by v projednávané věci bylo dotčeno právo stěžovatelky vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) či právo pokojně užívat svůj majetek (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod). Odkazuje přitom i na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, 1995, str. 295). Stěžovatelka se nedomáhala ochrany svého (existujícího) vlastnictví, ale újmu spatřovala pouze ve skutečnosti, že se její dědický nárok v důsledku rozhodnutí soudu poměrně zkrátí. Vzhledem k tomu, že jednoduché právo neposkytovalo stěžovatelce v daném ohledu oporu, nelze ani konstatovat, že měla "legitimní očekávání" budoucího nabytí příslušeného majetku zůstavitele ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. Malhous proti České republice, 2000). V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2003JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru