Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3763/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
žaloba/na plnění
soudce/podjatost
Ochrana osobnosti
soudce/vyloučení
rozsudek/pro uznání
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3763.14.1
Datum podání29.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b, § 153a odst.3, § 132, § 157 odst.2, § 14, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3763/14 ze dne 7. 3. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Agentury MM Praha, s.r.o., sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014 č. j. 29 Cdo 662/2013-347, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2012 č. j. 11 Cmo 53/2012-302, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 11 Cmo 240/2008-98 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2011 č. j. 46 Cm 4/2006-224, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Miroslava Trpáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2, odst. 3, odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v předmětné věci rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 26. 2. 2008 č. j. 46 Cm 4/2006-64, když dospěl k závěru, že se má za to, že vedlejší účastník nárok, který je proti němu uplatňován, uznal.

3. Vedlejší účastník napadl rozsudek krajského soudu odvoláním podaným k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který jej nyní napadeným usnesením ze dne 6. 11. 2008 č. j. 11 Cmo 240/2008-98 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu projednání s odůvodněním, že vedlejší účastník jednak ve svém podání výslovně uvedl, že uplatněný nárok neuznává a dále sdělil soudu I. stupně závažný důvod, pro který nemohl ve lhůtě soudem určené podat vyjádření, kterým je léčebný pobyt v zahraničí. Vrchní soud v této věci provedl dokazování a zjistil, že vedlejší účastník se na léčebném rehabilitačním pobytu skutečně v předmětné době nacházel, a to ze závažných zdravotních důvodů, neboť v předešlé době podstoupil několik operací kolene, kdy mu byla voperována totální endoprotéza kolenního kloubu, což si vyžádalo jednak dlouhodobou hospitalizaci vedlejšího účastníka a následně i jeho dlouhodobou rehabilitaci.

4. Krajský soud následně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 1 639 578 Kč s příslušenstvím z částky 1 586 578 Kč sestávající z nároku na zaplacení částky 53 000 Kč z titulu smluvní pokuty za pozdní úhradu zálohového plnění, částky 300 000 Kč z titulu smluvní pokuty za zrušení vystoupení v Liberci, z částky 758 730 Kč jakožto zbývající úhrady plnění za umělecký výkon, částky 80 197 Kč z titulu náhrady škody a z částky 447 651 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 758 730 Kč od 24. 12. 2005 do 21. 4. 2006 (výrok I.). Zároveň krajský soud napadeným rozsudkem zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 258 480 Kč (výrok II.). Ve své žalobě ke krajskému soudu stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastník zanedbal jako jednatel obchodní společnosti Agentura MT s. r. o. péči řádného hospodáře, přičemž žalovaná částka představovala nároky ze smlouvy, kterou stěžovatelka uzavřela s původně žalovanou společností Agentura MT s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl vedlejší účastník. Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z následujících skutkových zjištění. Agentura MT s. r. o. uzavřela se stěžovatelkou dne 2. 6. 2005 smlouvu o zajištění uměleckého výkonu ve znění dalších dvou dodatků. Podle smluvních ujednání se Agentura MT s. r. o. zavázala zajistit uspořádání vánočního turné zpěvačky Heleny Vondráčkové a jejích hostů ve vybraných městech České republiky v období od 1. 12. 2005 do 21. 12. 2005. Agentura MT s. r. o. měla stěžovatelce zaplatit dohodnutou částku 1 975 000 Kč, a to ve dvou splátkách, přičemž část sumy zaplatila s prodlením a částku ve výši 758 730 Kč nezaplatila vůbec. Koncert v Liberci musel být zrušen, protože se nepodařilo prodat dostatečný počet vstupenek. Návštěvnost koncertů a prodejnost vstupenek byly obecně ovlivněny tím, že v přibližně stejné době se souběžně konaly i další kulturní akce, na nichž vystupovala nejen Helena Vondráčková, ale i další interpreti, kteří zároveň účinkovali na vánočním turné jako hosté. Kvůli finančním problémům spojeným zejména s nízkou prodejností vstupenek podala v lednu 2006 Agentura MT s. r. o. dlužnický návrh na prohlášení konkurzu, který byl však soudem zamítnut pro nedostatek majetku této společnosti. K datu 7. 12. 2006 byla jmenovaná společnost vymazána z obchodního rejstříku. Krajský soud proto usnesením ze dne 8. 3. 2007 řízení proti Agentuře MT, s. r. o. zastavil. Krajský soud vedl dále dokazování ke skutečnosti, zda vedlejší účastník v rámci Agentury MT s. r. o. konal s péčí řádného hospodáře. Krajský soud zde vycházel z listinných důkazů, kterými bylo prokázáno, že vedlejší účastník dostatečně zajistil realizaci propagace vánočního turné (např. výlepem plakátů, distribucí letáků a dalších reklamních materiálů na prodejních místech, reklamou v médiích, jakož i dalšími způsoby). Vedlejší účastník dále oslovil sponzory, avšak nedočkal se od nich předpokládané odezvy, která byla způsobena jednak tím, že se sponzoři již zavázali k plnění ve prospěch jiné akce Heleny Vondráčkové (vánoční koncert na Žofíně) a dále tím, že na vánočním turné byla zaangažována stěžovatelka. Vedlejšímu účastníkovi se rovněž podařilo prokázat, že pro pořádání akcí tohoto druhu měl dostatečné množství zkušeností. Krajský soud tedy uzavřel, že vedlejší účastník jednal v daném případě v souladu s kritériem péče řádného hospodáře. Pokud jde o zrušení koncertu v Liberci, vedlejší účastník postupoval v souladu se smlouvou uzavřenou se stěžovatelkou, která zrušení koncertu v daném termínu umožňovala. Krajský soud konstatoval, že v případě žalobních návrhů stěžovatelky zjevně jde o výhrady k plnění závazků z předmětné smlouvy, ke kterým se Agentura MT, s. r. o. zavázala a nelze na tyto výtky ze strany stěžovatelky pohlížet jako na úkony, kterými by vedlejší účastník porušil povinnosti řádného hospodáře. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žádný z nároků, které stěžovatelka ve své žalobě vznesla, není důvodný. Nároky na zaplacení smluvních pokut, doplatku odměny a na náhradu škody odvozuje stěžovatelka od smlouvy ze dne 2. 6. 2005 ve znění jejích dodatků. Předpokladem úspěchu takové žaloby ale je, že stěžovatelka prokáže, že vedlejší účastník jako jednatel odpovídal Agentuře MT, s. r. o. za způsobenou škodu a že jsou splněny předpoklady pro vznik zákonného ručení za závazky Agentury MT, s. r. o. Stěžovatelka tedy byla vyzvána, aby tato konkrétní tvrzení doplnila, což však neučinila. Zásadní tak v této souvislosti je, že zákonné ručení jednatele (zde vedlejšího účastníka) za závazky společnosti nemohlo vzniknout, když nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti.

5. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu odvoláním podaným k vrchnímu soudu, který rozsudek krajského soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení dle § 219 občanského soudního řádu potvrdil. Vrchní soud toliko doplnil, že vedlejší účastník poskytl v řízení před nalézacím soudem dostatek důkazů, kterými bylo prokázáno, že svou funkci jednatele vykonával s péčí řádného hospodáře a své povinnosti spjaté s výkonem funkce jednatele neporušil. Společnosti Agentura MT, s.r.o. tedy za škodu neodpovídá. Pokud jde o nezaplacené plnění ze smlouvy ze dne 2. 6. 2005 ve znění dvou dodatků, nesplněný závazek nelze považovat za škodu, která by stěžovatelce vznikla porušením povinnosti vedlejšího účastníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4849/2008).

6. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který jej dle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v první části své ústavní stížnosti obsáhle brojí proti usnesení vrchního soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 11 Cmo 240/2008-98 a označuje je za rozporné se zákonem. Vrchní soud tímto usnesením uznal, že vedlejší účastník, který ve svém přípise krajskému soudu, jenž ve věci nejprve vydal rozsudek pro uznání, uvedl, že si vyhrazuje lhůtu pro vyjádření k žalobě, jelikož není schopen se k žalobě vyjádřit v soudem určené lhůtě z toho důvodu, že se toho času nacházel v zahraničí, je závažným důvodem, a tudíž rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Stěžovatelka namítá, že sousloví vedlejšího účastníka, že si "vyhrazuje lhůtu", nelze považovat za žádost o prodloužení lhůty. Nadto vedlejší účastník ve zmiňovaném přípise zdravotní důvody neuvedl; tato skutečnost vyšla najevo až při ústním jednání před krajským soudem, kdy byla právní zástupkyně vedlejšího účastníka vyzvána, aby soudu sdělila, proč došlo ze strany vedlejšího účastníka ke zmeškání lhůty. Stěžovatelka dále dovozuje, že vedlejší účastník o obsahu podané žaloby prokazatelně věděl, neboť touto okolností argumentoval v jiném sporu, který s tímto bezprostředně souvisel (žaloba na ochranu osobnosti podaná vedlejším účastníkem proti stěžovatelce vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 124/2006, která byla nakonec vedlejším účastníkem vzata zpět). Stěžovatelka uvádí obsáhlý výčet důvodů, proč se domnívá, že pobyt vedlejšího účastníka v zahraničí nenaplňoval kritéria tzv. závažného důvodu a rozsudek krajského soudu pro uznání byl tedy usnesením vrchního soudu zrušen v rozporu se zákonem (např. vedlejší účastník si měl pobyt v cizině na vlastní žádost prodloužit). Tímto postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na rovnost účastníků řízení, když vedlejšímu účastníkovi byla poskytnuta zcela nadstandardní právní pomoc, ačkoliv on sám byl zastoupen advokátem a zcela nedůvodně mu byla dána neakceptovatelná výhoda, a to k újmě stěžovatelky, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka tuto námitku uzavírá tvrzením, že proti postupu vrchního soudu podala ústavní stížnost, která byla pod sp. zn. IV. ÚS 3078/08 Ústavním soudem pro nepřípustnost odmítnuta a v němž Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu je sice pravomocné, ale není jím ještě pravomocně ukončen spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Z toho plyne, že stěžovatelka bude mít možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatelka tedy nyní, když je její věc pravomocně skončena a kdy je stěžovatelka nucena konstatovat, že k této námitce nebylo v průběhu řízení před obecnými soudy přihlíženo, namítá porušení svých základních práv.

8. Další námitka stěžovatelky směřuje proti samotnému odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Ten v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je v plném souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když jednatel odpovídá za řádný výkon funkce, nikoli za výsledek své činnosti, přitom ale tvrdí, že dovolání je nepřípustné, neboť sice stěžovatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, ale činí tak prostřednictvím námitek vůči skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, tedy je uplatněn dovolací důvod dle § 241a odst. 3, ten však zde nemá k dispozici. Dle stěžovatelky je tedy právní závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v tom smyslu, že jednatel odpovídá za řádný výkon funkce, nikoliv za výsledek činnosti, v rozporu se skutečností a dochází zde tedy k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka pak na podporu tohoto svého tvrzení z textu napadených rozhodnutí soudů I. a II. stupně vyjímá různá skutková tvrzení, která následně rozporuje. Tímto způsobem stěžovatelka mimo jiné brojí proti tomu, že v řízení před soudem I. stupně bylo vedlejšímu účastníkovi umožněno, aby si průběh řízení nahrával, ačkoliv stěžovatelka upozorňovala, že tato nahrávka bude jistě vedlejším účastníkem bezodkladně zveřejněna na internetu, v čemž spatřuje porušení zásady fair trial. K tomuto zveřejnění následně, dle očekávání stěžovatelky, skutečně došlo. Veřejnost se tedy měla možnost seznámit s informacemi, které stěžovatelka řadí do kategorie obchodního tajemství. Nadto došlo k dehonestaci stěžovatelky, jelikož vedlejší účastník v průběhu řízení před soudem o stěžovatelce vyřkl mnoho nepravdivých tvrzení, se kterými se pak prostřednictvím internetu měla veřejnost možnost seznámit. Soud I. stupně dále pochybil tím, že se odmítl tímto problémem zabývat s konstatováním, že se nebude nahrávkami či obsahem článků, které budou v této souvislosti případně zveřejněny, zabývat, neboť to spadá do řízení na ochranu osobnosti, nikoliv do předmětného sporu. Soud odvolací ani soud dovolací se pak touto námitkou taktéž nezabývaly.

9. Stěžovatelka dále v návaznosti na předchozí námitku rozebírá, které závěry lze považovat za skutkové a které za právní, neboť dle jejího názoru Nejvyšší soud v tomto rozlišování pochybil, když v odmítavém usnesení konstatoval, že dovolání je nepřípustné, neboť sice stěžovatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, ale činí tak prostřednictvím námitek vůči skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Stěžovatelka tvrdí, že některé skutkové závěry nelze oddělit od závěrů právních. Dovolací soud se takto vyhnul možnosti zabývat se otázkou zásadního právního významu, která spočívá v následujícím. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce, jakožto žalobkyni, nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty a tedy ani nárok na zaplacení škody představované reklamou, neboť nebylo prokázáno porušení smluvní povinnosti ani samotný vznik škody. Proti tomuto stěžovatelka brojila s tím, že vedlejší účastník svou společnost zavázal k povinnosti zajistit turné, které bude obsahovat jednotlivé koncerty, jak bylo ve smlouvě ujednáno a za tyto uhradit celkem 1 975 000 Kč. Nezajištění možnosti vytvořit hudební dílo s textem v místech a časech, jak bylo ujednáno, je podstatným porušením smlouvy, které nezbavuje vedlejšího účastníka povinnosti za tento jeden zrušený koncert v Liberci zaplatit. Dovolací soud se touto zásadní otázkou nezabýval s odůvodněním, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, a tudíž by ničeho nezměnilo ani to, kdyby měl dovolací soud opačný úsudek.

10. Stěžovatelka dále brojí proti stanovisku dovolacího soudu vyjádřenému v nyní napadeném usnesení, že námitka podjatosti soudce je důvodem pro žalobu pro zmatečnost, nikoli důvodem dovolacím, ačkoli v daném případě o této námitce nebylo řádně rozhodnuto, byť odvolací soud tvrdil, že se jí zabýval. Navíc tato otázka úzce souvisí právě s námitkou nesprávnosti právního hodnocení celé věci. Tedy opětovně došlo k porušení práva na spravedlivý proces a s tím souvisejícího práva rovnosti stran. Stěžovatelka totiž upozorňovala na to, že celé odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu I. stupně vyvolává zcela odůvodněný dojem, že soud je podjatý vůči stěžovatelce a naopak zvýhodňuje vedlejšího účastníka, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně soud přejímal neprokázaná tvrzení vedlejšího účastníka, z nichž potom při právním hodnocení věci vycházel.

11. Stěžovatelka taktéž rozporuje postup dovolacího soudu, který v napadeném usnesení tvrdí, že námitka stran nesplnění poučovací povinnosti soudem v předchozím řízení a vydání překvapivého rozhodnutí není námitkou, kterou by se měl zabývat, neboť neobsahuje otázku zásadního právního významu. Přitom došlo k hrubému porušení práv na straně stěžovatelky, kdy tato byla zcela nepochybně zkrácena na svých právech, když zjevně nebylo přihlédnuto k podáním, která vůči soudu I. stupně učinila a naopak je jí vytýkáno, že tato neučinila a tím si zavinila prohru v řízení a navíc opětovně tato skutečnost má vliv na ony nesprávné právní závěry soudu, jak jsou opakovaně vytýkány. Tedy opětovně zde došlo k porušení práva na spravedlivý proces a s tím souvisejícího práva rovnosti stran. Stěžovatelka následně vyjmenovává, kdy přesně vůči soudu I. stupně učinila podání, k nimž byla vyzvána a v nichž velmi podrobně specifikovala konkrétní porušení povinností vedlejším účastníkem, specifikuje škodu a uvádí, v čem spatřuje příčinnou souvislost.

12. Stěžovatelka dále konstatuje, že dovolací soud v daném případě nepostupoval v souladu s deklarovaným zněním občanského soudního řádu, ale pohlížel na podané dovolání už z pohledu znění účinného od 1. 1. 2013, což je rovněž protiústavní přístup a tímto rovněž došlo ke zkrácení práv stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. V dané věci je Ústavní soud nucen předně konstatovat, že stěžovatelka všemi svými námitkami brojí primárně proti způsobu, jakým obecné soudy, zejména pak krajský soud, hodnotily provedené důkazy. Stěžovatelka se domnívá, že tyto důkazy provedené zejména k tomu, zda vedlejší účastník zanedbal kritérium péče řádného hospodáře, měly být hodnoceny jinak, a to v její prospěch. Z tohoto důvodu i dovozuje podjatost soudu I. stupně, který její žalobu zamítl. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky zákonem předvídané a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá.

17. První námitka stěžovatelky směřuje proti usnesení vrchního soudu, kterým tento soud zrušil rozsudek pro uznání krajského soudu. Stěžovatelka toto usnesení nazývá rozporným se zákonem a zároveň uvádí, že zasahuje do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka v rámci této námitky, jakož i v rámci všech dalších námitek, uvádí zejména skutková tvrzení, na nichž následně vystavuje své právní hodnocení. Úkolem Ústavního soudu však není posouzení míry závažnosti důvodu, který vedlejší účastník uvedl ve svém vyjádření, kde sdělil, že není schopen se ve lhůtě mu soudem stanovené k žalobě stěžovatelky vyjádřit. Takové posouzení je právě úkolem obecných soudů a Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze, zda takové posouzení je ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu potom ve smyslu výše uvedeného vyplývá, že usnesení vrchního soudu nevykazuje jakékoliv znaky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04). Naopak usnesení se vyjadřuje k podstatě institutu rozsudku pro uznání, a to ve vztahu k předmětnému problému, a konstatuje, že postup krajského soudu při vydání rozsudku pro uznání byl v rozporu s účelem ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 občanského soudního řádu, když vedlejší účastník jasně vyjádřil svým přípisem krajskému soudu důvod, proč není schopen se ve lhůtě k obsáhlým žalobním tvrzením stěžovatelky vyjádřit. V případě rozsudku pro uznání je třeba připomenout, že přezkumem ústavnosti tohoto institutu se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15, v němž dospěl k závěru, že ustanovení občanského soudního řádu upravující tento institut umožňují, aby byla vykládána ústavně konformním způsobem, což představovalo pro plénum Ústavního soudu základní důvod pro zamítnutí návrhu na zrušení předmětných ustanovení občanského soudního řádu. Ústavně konformním výkladem pak bude v souvislosti projednávané ústavní stížnosti zejména takový výklad, který nebude nadměrně přísný a bude šetřit práva účastníků řízení, z povahy věci zejména práva žalovaného (zde vedlejšího účastníka). Pokud tedy v projednávané věci vrchní soud ustanovení občanského soudního řádu upravující podmínky vydání rozsudku pro uznání vyložil způsobem, který šetří práva vedlejšího účastníka řízení v tom smyslu, že se tento může domáhat meritorního přezkumu důvodnosti žaloby proti němu podané, nelze tento postup vrchního soudu nazývat ústavně závadným zakládajícím porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka namítá. Ústavní soud dále poukazuje na to, a to především z důvodů výše uvedených, které osvětlují roli Ústavního soudu v otázce ústavního přezkumu rozhodnutí obecných soudů, že není oprávněn přezkoumávat pravdivost skutkových tvrzení, která ve své námitce stěžovatelka uvádí.

18. Svou další námitkou stěžovatelka brojí proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo její dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatelka tvrdí, že právní závěry obecných soudů v otázce, zda vedlejší účastník jednal v souladu s kritériem péče řádného hospodáře, jsou v rozporu se skutečností, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Tato námitka je však opět navázána na způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy ve věci provedené, a Ústavní soud opět zdůrazňuje, že k přezkumu pravdivosti skutkových okolností, které obecné soudy vzaly za prokázané, není oprávněn. V dalším odkazuje Ústavní soud na bod 14.

19. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran toho, že vedlejšímu účastníkovi bylo soudem I. stupně dovoleno, aby si obsah soudního projednání věci nahrával, byť stěžovatelka soud upozorňovala na to, že nahrávka bude jistě zveřejněna na internetu, k čemuž pak skutečně došlo a stěžovatelka v tomto jednání vedlejšího účastníka spatřuje mimo jiné zásah do svých osobnostních práv, neboť byla v průběhu jednání vedlejším účastníkem dle svého tvrzení dehonestována, je Ústavní soud v souladu s tvrzením soudu I. stupně nucen konstatovat, že prostředek ochrany je zde stěžovatelce dán v podobě žaloby na ochranu osobnosti a s předmětem sporu, který byl před soudem I. stupně řešen, tato okolnost nesouvisí. S ohledem na kritérium subsidiarity ústavní stížnosti pak Ústavní soud není oprávněn se na tomto místě jakkoliv k otázce případné dehonestace stěžovatelky vyjadřovat. Pokud jde o otázku porušení práva na spravedlivý proces za situace, kdy soud I. stupně povolil, aby si vedlejší účastník nahrával průběh řízení před soudem, lze konstatovat, že řízení před soudem je zásadně veřejné, přičemž jde o ústavně zakotvený princip (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny), jehož účelem je primárně kontrola výkonu soudní moci ze strany veřejnosti. Jestliže soud neshledal zákonné důvody, které by svědčily tomu, aby byla veřejnost vyloučena, případně aby si vedlejší účastník nemohl soudní projednání nahrávat, nelze v tomto úkonu soudu spatřovat porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka toliko obecně tvrdí, že zveřejněním nahrávky došlo ke zpřístupnění obchodního tajemství veřejnosti, avšak bez jakékoliv specifikace. Takovým paušálním tvrzením nelze odůvodnit omezení ústavně zakotveného principu na veřejné projednání věci před soudem.

20. Námitce stěžovatelky, kterou rozporuje závěry dovolacího soudu ohledně toho, že dovolací soud vyhodnotil její dovolání jako nepřípustné, nelze přisvědčit, resp. Ústavní soud není, ostatně v souladu s výše uvedenými obecnými principy, oprávněn posuzovat, resp. přezkoumávat, zda otázka, kterou stěžovatelka ve svém dovolání vznesla, je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost logicky a ústavně konformním způsobem vysvětlil a Ústavní soud jeho závěry v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními. Nejvyšší soud, byť dovolání odmítl pro nepřípustnost, se k otázce, kterou stěžovatelka nazývá zásadní, v napadeném usnesení vyjádřil. Dovolací soud konstatoval, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k předmětné otázce, totiž že jednatel společnosti odpovídá za řádný výkon funkce, nikoliv však za výsledek své činnosti, přičemž odkazuje na svou bohatou judikaturu. Nejvyšší soud taktéž kvituje závěry soudů I. i II. stupně spočívající v tom, že nesplněný závazek společnosti ze smlouvy není škodou, která vznikla společnosti porušením povinnosti žalovaného (zde vedlejšího účastníka), přičemž opět i v této otázce odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Ačkoliv se tedy Nejvyšší soud meritorně dovoláním stěžovatelky nezabýval, de facto věcně potvrdil správnost rozsudků krajského soudu i vrchního soudu.

21. Námitka stěžovatelky poukazující na údajnou podjatost soudu I. stupně, resp. soudkyně JUDr. Hany Hrabcové, která v dané věci rozhodovala, taktéž není důvodná. Nejvyšší soud, pokud konstatoval, že otázka podjatosti soudce není dovolacím důvodem, nepostupoval svévolně, nýbrž v souladu se zákonem. Kdyby dovolací soud tento důvod, jakožto dovolací, akceptoval, jednal by mimo rozhodovací pravomoci Nejvyššího soudu. Závěry Nejvyššího soudu v této otázce nelze jakkoliv zpochybňovat, neboť odůvodněnost jeho závěrů vyplývá ze znění občanského soudního řádu. Stěžovatelka byla ostatně upozorněna na skutečnost, že jestliže dle jejího názoru ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jedná se o zmateční vadu řízení, kterou je možno namítat prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Taktéž nelze přisvědčit tvrzení, že námitkou podjatosti, kterou stěžovatelka vůči JUDr. Haně Hrabcové vznesla, se odvolací soud nezabýval. Napadený rozsudek vrchního soudu se v rámci svého odůvodnění touto námitkou podrobně zabýval a s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka brojí de facto proti tomu, jakým způsobem hodnotil soud I. stupně důkazy, jakož i proti jeho procesnímu postupu v dané věci, který byl však v souladu se zákonem, vrchní soud konstatoval, že důvod podjatosti dán není. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka nad rámec výše uvedeného nijak nekonkretizuje, z jakých konkrétních skutečností dovozuje podjatost zmíněné soudkyně.

22. Ani další námitce stěžovatelky nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť tato tvrdí, že soud I. stupně zjevně nepřihlédl ke konkrétním podáním, která učinila, což ve svém důsledku mělo vliv na nesprávné právní posouzení sporu. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu však vyplývá, že soud k podáním stěžovatelky přihlédl, nicméně tato podání neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by byly schopny podložit skutková tvrzení stěžovatelky. Stejně tak nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že soud I. stupně rozhodl tzv. překvapivě. Je nutno v této souvislosti přihlédnout k tomu, že poprvé rozhodoval soud I. stupně rozsudkem pro uznání, a tedy meritorně nebylo žádné dokazování vedeno. V pořadí druhé rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, proto nelze v daném kontextu považovat za překvapivé rozhodnutí.

23. Poslední námitka stěžovatelky, tedy že dovolací soud postupoval v souladu se zněním zákona, které nebylo v době projednání věci účinné, není nijak specifikována a není úkolem Ústavního soudu jakkoliv argumentaci stěžovatelky doplňovat a domýšlet si, proti čemu stěžovatelka konkrétně brojí. Ústavní soud se tedy touto námitkou stěžovatelky nezabýval.

24. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru