Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 376/2000Nález ÚS ze dne 12.12.2000K podmínkám, za nichž lze přiznat vdovský důchod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnos... více
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 187/20 SbNU 297
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.376.2000
Datum vyhlášení12.12.2000
Datum podání22.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 30 odst.1, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

121/1975 Sb., § 36 odst.1 písm.a, § 10 odst.2

134/1997 Sb., čl. IV odst.2

155/1965 Sb., § 69 odst.1

155/1995 Sb., § 13 odst.1, § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 376/2000 ze dne 12. 12. 2000

N 187/20 SbNU 297

K podmínkám, za nichž lze přiznat vdovský důchod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti A.

H., za účasti účastníka řízení Vrchního soudu v Praze, a vedl.

účastníka České správy sociálního zabezpečení v Praze, proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 1 Cao

11/2000, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 22. 6.

2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 1 Cao 11/2000, a to pro

porušení čl. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").

V projednávané věci stěžovatelka namítala porušení výše

uvedených ustanovení Listiny, neboť jí nebyl přiznán nárok na

vdovský důchod po jejím manželovi J. H. pro nesplnění podmínek

stanovených v ust. § 36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., o sociálním

zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka požádala počátkem roku 1998 Českou správu

sociálního zabezpečení o přiznání vdovského důchodu po svém

manželovi J. H. J. H. se narodil 13. 2. 1924, v roce 1968

emigroval do USA, v letech 1969 - 1984 byl zaměstnán a tedy

i pojištěn v USA u Social security administration, v roce 1984

dosáhl 60 let a 1. 5. 1986 v USA zemřel. J. H. pracoval v USA do

svých 60 let, v bývalém Československu, měl do své emigrace

v roce 1968 podle ústavní stížnosti odpracováno, včetně doby

studia a vězení, více než 25 let.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím

České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 5. 1998, č. 265

811 067, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vdovský důchod pro

nesplnění podmínek ustanovení čl. IV odst. 2 zákona č. 134/1997

Sb., s odůvodněním, že dle cit. zákona může vzniknout nárok na

vdovský důchod dnem 1. 1. 1998, pokud nevznikl nárok před 1. 1.

1996 jen proto, že nebyla splněna podmínka trvalého pobytu. Nárok

na vdovský důchod navrhovatelce nevznikl, protože nejsou splněny

podmínky pro přiznání tohoto důchodu stanovené v § 36 odst. 1 zák.

č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle evidenčního

materiálu ukončil manžel stěžovatelky zaměstnání v bývalém

Československu v roce 1968, zemřel v roce 1986, od ukončení

zaměstnání do dne smrti tedy uplynuly více než dva roky.

Na základě opravného prostředku podaného proti výše uvedenému

rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Městský soud

v Praze rozhodnutím ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 26 Ca 68/99,

přezkoumané rozhodnutí potvrdil.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, sp. zn.

1 Cao 11/2000, byl na základě odvolání stěžovatelky potvrzen

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 26 Ca

68/99.

Odvolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí

konstatoval, že v řízení nebyla prokázána doba pojištění zemřelého

manžela stěžovatelky v době dvou roků před jeho úmrtím, tj.

v letech 1984 -1986. V bývalém Československu byl zaměstnán

(pojištěn) do roku 1968. Zaplacení pojistného v rozhodném období

dvou let do dne úmrtí v bývalém Československu nebylo doloženo

(čl. V. zák. č. 134/1997 Sb., ust. § 13 odst. 1 zák. č. 155/1995

Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že při posuzování, zda

jsou splněny podmínky jejího nároku na vdovský důchod podle § 36

odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je

třeba nepochybně přihlédnout k době zaměstnání jejího manžela

v letech 1969 až 1984. Podle stěžovatelky není opodstatněná

poznámka v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že nebylo

doloženo zaplacení pojistného v rozhodném období dvou let do dne

úmrtí manžela stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že soud prvního

stupně, přestože z potvrzení Generálního konzula USA v ČR zjistil,

že manžel stěžovatelky byl v USA zaměstnán a z téhož titulu

pojištěn od roku 1969 do roku 1984, k době jeho zaměstnání v USA

vůbec nepřihlédl a rovněž odvolací soud se otázkou zápočtu doby

zaměstnání manžela stěžovatelky v USA nezabýval. Odvolací soud

podle stěžovatelky nesprávně interpretoval ust. § 36 odst. 1 zák.

č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

26 Ca 68/99, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze

k projednávané věci, dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření

Vrchního soudu v Praze k projednávané věci.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření, které Ústavní soud

obdržel dne 19. 9. 2000, setrval na svém výše uvedeném rozhodnutí

a jeho zdůvodnění, a poukázal na to, že toto jeho rozhodnutí bylo

potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze odkázal ve svém vyjádření, které Ústavní

soud obdržel dne 27. 9. 2000, rovněž na odůvodnění svého výše

uvedeného rozsudku, v němž, jak sám uvedl, převzal odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně, že stěžovatelka zákonné podmínky

nároku na vdovský důchod nesplnila.

Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že trvá na svém

rozsudku, který vycházel z právního názoru, že i v době vydání

přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatelka zákonné nároky na vdovský

důchod po zemřelém manželovi J. H. nesplnila. Její nárok je nutno

posuzovat podle ust. § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, včetně zde uvedené podmínky skončení

zaměstnání zemřelého nejpozději dva roky před dnem úmrtí, která

nebyla splněna, neboť zaměstnání jejího zemřelého manžela na našem

území skončilo již v roce 1968 a zákonné podmínky pro hodnocení

jeho zaměstnání v cizině stanovené v ustanovení § 10 odst. 2 zák.

č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyly splněny.

Žádný z dalších v průběhu přezkumného řízení, včetně v ústavní

stížnosti zmiňovaných zákonů vydaných na úseku důchodového

pojištění, včetně čl. IV odst. 2 zák. č. 134/1997 Sb., podmínku

trvalého pobytu pro hodnocení zaměstnání zemřelého manžela

stěžovatelky vykonávané v cizině vyžadovanou v ustanovení § 10

odst. 2 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nezrušil. S tímto názorem pak koresponduje i ustanovení § 13 odst.

1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které dává

možnost tento nedostatek zhojit zaplacením pojistného.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že odvolací soud rozhodl správně, když rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil.

Vzhledem k datu úmrtí manžela stěžovatelky je třeba její

nárok na vdovský důchod posuzovat podle příslušných ustanovení

zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v daném

případě dle ust. § 36 odst. 1 cit. zákona. Žádná z podmínek

zakotvených v ust. § 36 odst. 1 cit. zákona rozhodných pro

přiznání vdovského důchodu však nebyla v případě stěžovatelky

splněna.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, náleží vdovský důchod :

a)po pracujícím, který byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok

na invalidní nebo starobní důchod, jestliže neuplynuly od skončení

zaměstnání do dne smrti více než dva roky, nebo po pracujícím,

který zemřel následkem pracovního úrazu, nebo

b)po poživateli důchodu starobního nebo invalidního (částečného

invalidního) nebo důchodu za výsluhu let.

Zaměstnání v cizině [doby uvedené v odst. 1 písm.

a), d), a f), zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů],

které zemřelý manžel stěžovatelky vykonával, by bylo možné podle

ust. § 10 odst. 2 zák. č. 121/1975 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, hodnotit pro vznik nebo výši nároku na důchod pouze

tehdy, jestliže měl ke dni vzniku nároku na důchod trvalý pobyt na

území československého státu a byl:

a) československým státním občanem; přitom se doba

zaměstnávání vykonávaného v cizině hodnotí jen,

zdržoval-li se občan v cizině s povolením příslušného

československého státního orgánu, nebo

b) cizím státním příslušníkem, který byl na území

československého státu zaměstnán alespoň 10 roků.

Podle ust. § 169a zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním

zabezpečení, po novelizaci zákonem č. 110/1990 Sb., se pak doby

zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1. 5. 1990 hodnotí podle

předpisů platných před tímto dnem; přitom se nevyžaduje splnění

podmínky povolení československých státních orgánů k pobytu

v cizině.

Podle platné právní úpravy, podle ust. § 49 odst. 1 zák. č.

155/1955 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších

předpisů, má vdova nárok po manželovi, který

a) byl poživatelem starobního, plného invalidního nebo

částečného invalidního důchodu, nebo

b) splnil ke dni smrti podmínku potřebné doby pojištění pro

nárok na plný invalidní důchod nebo podmínky nároku na

starobní důchod anebo zemřel následkem pracovního úrazu.

Ustanovení § 69 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, stanoví, že podle tohoto zákona se od 1. 1.

1996 posuzují i nároky na důchody, jejichž podmínky stanovené

tímto zákonem byly splněny před tímto dnem a nezakládaly nárok na

důchody podle dříve planých předpisů, pokud dále není stanoveno

jinak. V odstavci druhém se však uvádí, že nárok na vdovský důchod

podle odstavce 1 vznikne jen v případě, že manžel vdovy zemřel po

31. 12. 1990.

V ustanovení § 13 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, se pak uvádí, že za dobu pojištění se

považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle

předpisů platných před tímto dnem; jde-li však o dobu zaměstnání

v cizině před. 1. 5. 1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za

ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného.

Správně tedy odvolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného

rozhodnutí konstatoval, že v řízení nebyla prokázána doba

pojištění zemřelého manžela stěžovatelky v době dvou roků před

jeho úmrtím, tj. v letech 1984 - 1986. V bývalém Československu

byl zaměstnán (pojištěn) do roku 1968. Zaplacení pojistného

v rozhodném období dvou let do dne úmrtí v bývalém Československu

nebylo doloženo.

Ve svém nálezu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 412/99,

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele - emigranta ve

věci přiznání starobního důchodu, který požadoval, aby mu byla pro

účely důchodového zabezpečení (do povinné doby trvání zaměstnání

pro účely důchodového zabezpečení) započtena nejméně doba 15 let

trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen v nepřítomnosti po

svém útěku z výkonu trestu. Ústavní soud v projednávané věci

použil rozšiřující výklad ustanovení § 25 odst. 3 zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,

a rozhodl, že cit. ustanovení se nevztahuje pouze na osoby, které

byly z výkonu trestu propuštěny, neboť útěk z vězení nelze

hodnotit nepříznivěji než propuštění z výkonu trestu. V nyní

projednávané věci však nejde o tentýž případ.

V případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového

pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů.

Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy,

jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující

výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy

ostatních pojištěnců.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy

a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných

soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud

oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím

těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů

došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů,

které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo

svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností

neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1

Listiny, který zakotvuje, že lidé jsou svobodní a rovní

v důstojnosti i v právech, neboť aplikovaná právní úprava dopadá

ve svých omezeních stejně na všechny občany ve stejné situaci (na

neurčitý počet případů téhož druhu), nebo čl. 30 odst. 1 Listiny,

podle kterého občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve

stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele

s tím, že podrobnosti tohoto práva stanoví zákon (čl. 30 odst.

3 Listiny). Právo na sociální zabezpečení se tedy zaručuje všem

občanům shodně za podmínek upravených v zákoně. Ústavní soud pak

neshledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že

každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu.

Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní

stížnost podle ust. § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. prosince 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru