Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3758/13 #1Nález ÚS ze dne 25.03.2014Přepjatý formalismus při odmítnutí dovolání v trestní věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
interpretace
Dovolání
Skutková podstata trestného činu
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/72 SbNU 487
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3758.13.1
Datum vyhlášení01.04.2014
Datum podání11.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 265i odst.1 písm.f, § 265i odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dochází tehdy, pokud Nejvyšší soud svůj úsudek o nemožnosti dovolání zásadním způsobem ovlivnit postavení obviněného (dovolatele) založí na mylné domněnce, zapříčiněné přehlédnutím či záměnou písmen kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu.

Obsahuje-li určitá kvalifikovaná skutková podstata více svých znaků, pak je třeba vážit, zda obviněný svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Ačkoliv zjištění této skutečnosti nemá vliv na samotné rozpětí trestní sazby, může mít bezpochyby svůj význam při ukládání nejen výše trestu, ale též i jeho druhu, připouští-li jich zákon více.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele F. Š. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 25. března 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 896/2013-26 ze dne 17. 9. 2013, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a byl odsouzen k peněžitému trestu. Krajský soud o podaném odvolání rozhodl tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákona a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a) a c) trestního zákona. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody a současně mu byl uložen peněžitý trest. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, když dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud pochybil, pakliže odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, když usoudil, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, aniž však pro takový závěr byly splněny podmínky plynoucí mimo jiné i ze závazné judikatury Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79), nález sp. zn. II. ÚS 205/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 102/37 SbNU 371), nebo nález sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013], čímž Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z citovaných nálezů Ústavního soudu vztahujících se k otázce zásadního ovlivnění postavení obviněného ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu plyne, že samotná konstrukce odmítnutí dovolání na základě tohoto kritéria nepůsobí protiústavnost takových rozhodnutí dovolacího soudu, resp. bez dalšího nezakládá nepřijatelné ústavně právní konsekvence pro jeho adresáty, a v tomto směru nevyvolává pochybnosti stran ústavní konformity zmíněného zákonného ustanovení, nicméně aplikace tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání musí být založena na přesvědčivém odůvodnění takové situace, včetně vypořádání se s otázkou potenciálního doplnění dokazování, tj. proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení dovolatele.

Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud se sice otázkou zásadního ovlivnění postavení stěžovatele ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu dostatečně zabýval, avšak při svém hodnocení opomněl dva stěžejní momenty. Tím prvním byla skutečnost, že stěžovatel byl krajským soudem odsouzen za prvý skutek toliko podle § 248 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákona, a nikoli též dle písmene c) třetího odstavce, tedy znak značné škody v tomto skutku absentoval. Druhým momentem, který Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání stěžovatele nevzal v potaz, spočívá v tom, že obsahuje-li určitá kvalifikovaná skutková podstata více svých znaků, pak je třeba vážit, zda obviněný (stěžovatel) svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Ačkoliv zjištění této skutečnosti nemá vliv na samotné rozpětí trestní sazby, může mít bezpochyby svůj význam při ukládání nejen výše trestu, ale též i jeho druhu, připouští-li jich zákon více. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že projednávání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele.

Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu; naopak ústavní stížnost směřující proti rozsudkům krajského a okresního soudu odmítl pro nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3758/13 ze dne 25. 3. 2014

N 42/72 SbNU 487

Přepjatý formalismus při odmítnutí dovolání v trestní věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 3758/13 ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem Strojírenská 2269, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 896/2013-26 ze dne 17. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 42 To 341/2012 ze dne 17. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 1 T 5/2011-1360 ze dne 21. 8. 2012 vydaným v jeho trestní věci, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníků řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 896/2013-26 ze dne 17. 9. 2013 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že ačkoliv dovolací soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nesprávný co do právní kvalifikace, současně dovolání odmítl s poukazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu (dále též "tr. ř."), podle něhož projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel v této souvislosti zejména poukázal na to, že Nejvyšší soud přehlíží zákonem stanovená hlediska, k nimž jsou soudy při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu povinny přihlédnout, konkrétně ustanovení § 23 a 31 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. zákon"). Závažnost a povaha spáchaného činu je dle názoru stěžovatele mimo jiné dána i právní kvalifikací jednání, a pakliže obecné soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci, pro stěžovatele nepříznivou a přísnější, jde o skutečnost, která by měla být procesním a náležitým způsobem při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu zohledněna, nikoliv jako nevýznamná pominuta dovolacím soudem. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu byl zbaven možnosti, aby při existenci závazného právního názoru Nejvyššího soudu v části týkající se právní kvalifikace tvrzeného protiprávního jednání měly obecné soudy zachovanou možnost nově rozhodnout o vině a trestu, neboť právě ty plní nalézací funkci a výlučně jim toto právo náleží.

3. Stěžovatel dále dovolacímu soudu vytkl, že nevěnoval žádnou pozornost vytýkaným vadám týkajícím se procesní čistoty celého trestního řízení, v jehož průběhu "byly vydány dva zcela nepřezkoumatelné rozsudky soudu prvního stupně, rozsudek soudu odvolacího zavazujícího nezákonně soud prvního stupně závazným právním názorem, který však již v dalším řízení před odvolacím soudem přestal platit, kdy odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť fakticky soud prvního stupně jako soud nalézací a procesní byl vyřazen ze své zákonné role, a v neposlední řadě, kdy byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí (náhlé změny právního názoru odvolacím soudem, nepoučení o možné změně právní kvalifikace)". I v tomto směru považuje stěžovatel postupy obecných soudů za kolidující se základními pravidly, která jsou součástí práva obviněného na řádný a spravedlivý proces, který prý v jeho případě těmto parametrům rozhodně z výše uvedených důvodů vyhovovat nemohl a nemůže. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

II.

4. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou vedený pod sp. zn. 1 T 5/2011, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

5. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), kterého se dopustil jednáním blíže specifikovaným ve skutkové větě citovaného rozsudku nalézacího soudu. Za uvedené jednání byl stěžovatel podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 téhož předpisu odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 2 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl dále stěžovateli pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost VFS Trading, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená společnost VFS Trading, s. r. o. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 téhož zákona nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a) tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c), kterých se dopustil jednáním blíže specifikovaným v rozsudku krajského soudu. Za popsané jednání byl stěžovatel podle § 248 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, 2 tr. zákona byl stěžovateli současně uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání obviněného a poškozené společnosti VFS Trading, s. r. o., byla citovaným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

7. Rozsudek odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu.

III.

8. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně - pobočku v Jihlavě a Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako účastníky a Nejvyšší státní zastupitelství i Krajské státní zastupitelství v Brně jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 5. 3. 2014 zdůraznil, že námitky stěžovatele jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před soudy obou stupňů a se skutkovými zjištěními, ze kterých soudy vycházely. Stěžovatel dle Nejvyššího soudu předkládá na tomto základě vlastní skutkové závěry a výklad práva, od nichž odvíjí možnosti odlišného právního posouzení týkající se ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uložení jiného druhu a výměry trestu. Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak dle něj "neumožňuje přisvědčit námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah". Předpokladem pro závěr o porušení Ústavou zaručených práv a svobod nemůže být podle mínění dovolacího soudu sám o sobě odlišný právní názor stěžovatele na výklad pozitivního práva a z toho se odvíjející závěry, že v posuzovaném případě byl zákon nesprávně vyložen. Nejvyšší soud podotkl, že v ústavní stížnosti naznačená problematika se týká výkladových otázek procesního právního předpisu, který mj. upravuje i možnosti a způsoby rozhodování dovolacího soudu, což stěžovatel zpochybňuje, které však nemají ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Protože nelze mít za to, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu mohla být porušena práva stěžovatele, resp. že by soud postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny, není prý přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Závěrem Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

10. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2014 zcela odkázal na obsah napadeného rozsudku.

11. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ve svém vyjádření ze dne 25. 2. 2014 uvedl, že v průběhu trestního řízení nedošlo k žádnému procesnímu pochybení a celé trestní řízení proběhlo v souladu s trestním řádem a v tomto směru nebyly vzneseny žádné námitky. Jak dle okresního soudu vyplývá z přiloženého spisu a zvláště v něm založených rozhodnutí, soud prvního stupně "zaujal určitý právní názor, později jako správný potvrzen Nejvyšším soudem ČR, a v souladu s ním následně i rozhodnul v pořadí 1. rozsudkem č. j. 1 T 5/2011-1299 ze dne 13. 12. 2011, který byl k odvolání státního zástupce zrušen, a odvolací soud zrušovacím usnesením zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, kterým byl značně korigován jeho původní právní názor". Okresní soud dále upozornil, že po doplnění dokazování soud prvního stupně vynesl v pořadí druhý rozsudek č. j. 1 T 5/2011-1360 ze dne 21. 8. 2012, který byl odvolacím soudem zrušen a bylo nově rozhodnuto o vině a trestu, kdy následovalo ještě dovolání k Nejvyššímu soudu. K podané ústavní stížnosti je dle názoru okresního soudu nutno obecně uvést, že je zcela nedůvodná, nekorespondující se závěry nalézacího soudu, odvolacího soudu i Nejvyššího soudu a uváděné skutečnosti nereflektují objektivně zjištěné skutečnosti, které jsou prezentovány a vykládány účelově výhradně ve prospěch odsouzeného, který je stavěn do pozice oběti ne zcela schopných orgánů činných v trestním řízení.

12. Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě ve svém vyjádření ze dne 24. 2. 2014 uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává. Za daných okolností s ním Ústavní soud dále nejednal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nejvyšší státní zastupitelství v Brně svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyužilo, a proto ve vztahu k němu nastal stav předvídaný ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, tudíž ani s ním Ústavní soud dále nejednal.

13. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud současně nezasílal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli, jelikož ti buď odkázali na své rozhodnutí (v případě krajského soudu), anebo v nich argumentačně v zásadě setrvali na svých pozicích, jak je vyjádřili v napadených rozhodnutích, pročež by replika nemohla vést k obohacení o další poznatky, a ve svém důsledku by se tak jednalo o zbytečné prodlužování řízení. Nadto nejde o případ, kdy by Ústavní soud na základě těchto vyjádření přistoupil k odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti, byť i zčásti [srov. např. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 193/71 SbNU xxx) či bod 13 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 (N 174/71 SbNU xxx); odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu má jiné důvody - viz dále].

IV.

14. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníků řízení, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

16. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

17. Ústavní soud však současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

18. Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, inter alia, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)].

19. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud pochybil, pakliže odmítl dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když usoudil, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, aniž však pro takový závěr byly splněny podmínky plynoucí mimo jiné i ze závazné judikatury Ústavního soudu, čímž Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval ústavněprávními aspekty odmítnutí dovolání dle citovaného ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79) Ústavní soud v této souvislosti vyzdvihl, že "řízení o mimořádných opravných prostředcích je řízením, v němž jsou přezkoumávána rozhodnutí pravomocná. Proto je pochopitelné, že zákonodárce výslovně umožnil, aby i v situacích, kdy je v přezkoumávaných rozhodnutích zjištěna právní vada, nemělo takové zjištění za následek zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. To však nic nemění na povinnosti dovolacího soudu transparentně a přesvědčivě (byť stručně) vyložit, že nastala zákonem předvídaná situace. Tato povinnost vyplývá z požadavků na výkon soudní moci v liberálně demokratickém právním státě, tak jak byly rozvedeny v ústavních zásadách spravedlivého procesu, jež se opírají o čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Teprve na základě přezkoumání takového odůvodnění by mohl Ústavní soud dospět k závěru, že nedošlo k porušení čl. 39 a čl. 8 Listiny v důsledku nerespektování pravidel spravedlivého procesu."

21. Ústavní soud v témže nálezu také ozřejmil, že "[z]měna právní kvalifikace vždy přináší potenciální povinnost doplnit dokazování. Pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr, byť stručně, odůvodnit. Nutnost vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 f) tr. ř. s tím, proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení dovolatele, připomíná i odborná literatura (srov. Šámal. P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha : C. H. Beck, 2002, str. 1671-2, bod 10). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že i Nejvyšší soud si je této povinnosti jinak vědom (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 536/2003 zveřejněné na www.nsoud.cz/rozhod.php). Literatura rovněž upozorňuje, že vymezení stíhaného jednání, které ovlivňuje směr dokazování, má význam pro zajištění řádné obhajoby zahrnující právo vyjadřovat se k důkazům, resp. důkazy navrhovat - tedy možnosti účinně se bránit proti skutkovým a právním tvrzením obžaloby (srov. Šámal. P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha : C. H. Beck, 2002, str. 28-29, bod 40; str. 30-31, bod 42)."

22. Ve svém pozdějším nálezu sp. zn. II. ÚS 205/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 102/37 SbNU 371) Ústavní soud přiblížil, že "sama okolnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na rozdíl od jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, v zásadě vylučuje možnost, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, jak má na mysli ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť nesprávná aplikace kogentní normy je svévolí, která vždy znamená zásah do práv na spravedlivý proces. Poukaz Nejvyššího soudu na § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu v případě zjištění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nemůže být proto v souzené věci shledán ústavně konformním."

23. Konečně v nálezu sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 (viz výše) Ústavní soud zdůraznil, že "Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že principiálně nijak nezpochybňuje možnost odmítnutí dovolání na základě kritéria definovaného v § 265i písm. f) trestního řádu tak, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Není vskutku smyslem, aby orgán provádějící řízení o opravném prostředku perfekcionisticky přezkoumával veškerá možná a tvrzená pochybení, ale je naopak správné, aby se zaměřoval na pochybení nejzávažnější, jejichž přezkum by mohl vést k takovému výsledku, že by se situace obviněného ve věci podstatně změnila. Ústavní soud tak nevylučuje, že by dovolání mohlo být dle uvedeného písmene odmítnuto například v některých případech nepřesného vymezení skutku, byť v neprospěch obviněného, pokud by alespoň tato nepřesnost neměla vliv na závěr o tom, zda byly či nebyly naplněny podmínky pro určitou trestněprávní kvalifikaci dle zvláštní části trestního zákoníku ... Dle přesvědčení Ústavního soudu je přitom hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Jestliže v projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl uznán vinným určitým trestným činem, ač neměl, nehledě k tomu, že tato skutečnost zřejmě měla i nějaký, byť nevelký, vliv na výši uloženého trestu, nebylo již možné, aby dovolání odmítl s tím, že by to ve smyslu § 265i písm. f) trestního řádu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného" (srov. bod 30 citovaného nálezu).

24. V témže nálezu Ústavní soud současně připomněl, že "posouzení, zda může být zásadně ovlivněno postavení obviněného, nelze zúžit, s ohledem na význam samotného výroku o tom, že spáchal určitý trestný čin, jen na problematiku jemu stanoveného trestu ... I bez následného výroku o trestu je sám výrok o tom, že určitá osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu, tak dle přesvědčení Ústavního soudu v širokém chápání vlastně (byť nikoliv oficiálně) již určitým trestem v podobě formálně učiněného odsudku jednání pachatele. Tento závěr dokládá i to, že odsudek je vyhlášen veřejně a je možné, že se takto o jeho obsahu dozví okolí odsouzeného a v tomto směru jej odsouzený bude i bez ohledu na uložený trest ve své sféře reálně pociťovat. S určitým působením na pachatele i bez uložení konkrétního trestu ostatně i trestní zákoník přímo počítá, jak lze dovodit z úpravy institutu upuštění od potrestání dle jeho § 46 odst. 1, která předpokládá, že již pouhé projednání věci bez potrestání může v některých případech postačit k nápravě. Bez významu také samozřejmě není, že odsouzení pro určitý trestný čin bez ohledu na stanovený trest bude evidováno v evidenci Rejstříku trestů, kdy kupříkladu opis z něj by byl bezpochyby prováděn jako důkaz v případných dalších trestních řízeních, která by v budoucnu mohla být vůči obviněnému vedena. Z těchto důvodů má závěr o spáchání určitého trestného činu pro obviněného význam již sám o sobě, a ne jen až v návaznosti na výrok o trestu" (bod 27).

25. Z právě citovaných právních závěrů Ústavního soudu vztahujících se k otázce zásadního ovlivnění postavení obviněného ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. plyne, že samotná konstrukce odmítnutí dovolání na základě tohoto kritéria nepůsobí protiústavnost takových rozhodnutí dovolacího soudu, resp. bez dalšího nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence pro jeho adresáty, a v tomto směru nevyvolává pochybnosti stran ústavní konformity zmíněného zákonného ustanovení, nicméně aplikace tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání musí být založena na přesvědčivém odůvodnění takové situace, včetně vypořádání se s otázkou potenciálního doplnění dokazování, tj. proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení dovolatele. Z dalších judikaturních požadavků plyne, že byl-li náležitým způsobem uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. alespoň část dovolacích námitek tento formálně uplatněný dovolací důvod obsahově vskutku naplňuje), pak je aplikace ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v zásadě vyloučena, byť si lze představit i situace, kdy takové odmítnutí bude namístě. Tak tomu bude kupříkladu tehdy, když nalézací nebo odvolací soud jednání obviněného posoudí správně co do vlastní kvalifikované skutkové podstaty, ovšem v jejím rámci jednání obviněného subsumuje pod nesprávný znak této skutkové podstaty [např. dovodí, že obviněný se dopustil trestného činu lichvy dle § 218 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku za stavu ohrožení státu, ač ve skutečnosti bylo třeba takové jednání posoudit dle téhož ustanovení, jen s rozdílem, že šlo o "jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí", a nikoli o stav ohrožení státu dle čl. 7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky].

26. V posuzované věci je třeba sice uznat, že Nejvyšší soud se otázkou zásadního ovlivnění postavení stěžovatele ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. co do rozsahu dostatečně zabýval, když přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč se postavení stěžovatele nemohlo změnit tím, že ač se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemohl dopustit trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti, postavení stěžovatele by se ani při zpřesněné právní kvalifikaci nezměnilo, protože by se jednalo o tutéž kvalifikovanou skutkovou podstatu jmenovaného trestného činu, založenou znakem značné škody, vyjádřeným pod písmenem c) uvedeného ustanovení trestního zákona, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil.

27. Nejvyšší soud ovšem při tomto svém hodnocení opomněl či spíše přehlédl dva stěžejní momenty. Tím prvním a nejzávažnějším je skutečnost, že stěžovatel byl krajským soudem odsouzen za prvý skutek toliko podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákona, a nikoli též dle písmene c) třetího odstavce, tedy znak značné škody v tomto skutku absentoval. Podle obou písmen [a) i c)] třetího odstavce byl totiž stěžovatel odsouzen jen za druhý skutek, tj. za jednání uvedené ve skutkové větě pod bodem 2 výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Pakliže Nejvyšší soud dospěl k závěru o absenci zákonného znaku stanoveného v § 248 odst. 3 písm. a) trestního zákona, tedy že daný trestný čin stěžovatel nemohl na základě judikatury dovolacího soudu spáchat jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti, vyprázdnil tím současně množinu v úvahu přicházejících znaků kvalifikované skutkové podstaty v § 248 odst. 3 trestního zákona, pročež prvý skutek mohl být poměřován jen prizmatem základní skutkové podstaty (odst. 1) a kvalifikované skutkové podstaty v odstavci druhém, když škoda byla vyčíslena peněžitou hodnotou ve výši nejméně 35 291 Kč, jež naplňuje zákonný znak škody nikoli malé (§ 89 odst. 11 trestního zákona), nedosahuje však výše škody značné.

28. Přitom mezi kvalifikovanými skutkovými podstatami podle druhého a třetího odstavce je značný rozdíl co do druhu i výměry trestu, jelikož zatímco za trestný čin spáchaný podle § 248 odst. 2 trestního zákona lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí od 6 měsíců do 3 let nebo trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, to u jednání subsumovaného pod kvalifikovanou skutkovou podstatu zakotvenou v odstavci třetím přichází v úvahu jen trest odnětí svobody, a to v rozpětí od 2 do 8 let. Nejvyššísoud tedy svůj úsudek o nemožnosti dovolání zásadním způsobem ovlivnit postavení stěžovatele v postavení dovolatele založil na mylné domněnce (patrně zapříčiněné přehlédnutím či záměnou písmen kvalifikované skutkové podstaty třetího odstavce), že stěžovatel byl za prvý skutek odsouzen mj. taktéž podle § 248 odst. 3 písm. c) trestního zákona (srov. str. 9 nahoře napadeného usnesení dovolacího soudu), což je ovšem v rozporu se skutečnou právní kvalifikací, zvolenou krajským soudem v napadeném rozsudku (viz č. l. 1408). Z řečeného pak jednoznačně plyne, že již z tohoto důvodu je vyloučen závěr o nemožnosti dovolání stěžovatele zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení, poněvadž už jen posouzení druhu a výměry trestu za vytýkané jednání tu nutně vychází ze zcela jiných kritérií.

29. Druhý moment, který Nejvyššísoud při svém rozhodování o dovolání stěžovatele nevzal v potaz, spočívá v tom, že obsahuje-li určitá kvalifikovaná skutková podstata více znaků, pak je třeba vážit, zda obviněný (v nynějším případě stěžovatel) svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Totiž, ačkoliv zjištění této skutečnosti nemá vliv na samotné rozpětí trestní sazby, může bezpochyby mít svůj význam při ukládání nejen výše trestu, ale též i jeho druhu, připouští-li jich zákon více. Naplnění všech nebo jen jediného z více znaků takové kvalifikované skutkové podstaty má zde své implikace v tom směru, že naplnění více či všech těchto znaků může soud vést k úvaze o uložení vyšší trestní sazby v rámci zákonem dovoleného jejího rozpětí a naopak (přirozeně s přihlédnutím k dalším faktorům majícím vliv na rozhodování o druhu a výši trestu). Expressis verbis, naplnění všech nebo jen jediného z více znaků kvalifikované skutkové podstaty se v úvaze soudu může promítnout na druhu a především pak na výši ukládané trestní sankce. V posuzované věci to konkrétně znamená, že Krajskému soudu v Brně - pobočce v Jihlavě bude třeba v tomto ohledu poskytnout prostor pro přihlédnutí ke skutečnosti, že stěžovatel se druhého skutku nemohl dopustit jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti, neboť jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny). Též z tohoto důvodu a ve spojení s prvním nemohl Ústavní soud přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele.

30. Ze všech výše vyložených důvodů tudíž Ústavnísoud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení rozporovaného usnesení Nejvyššího soudu. Za situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byl v celém svém rozsahu zrušen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu právně neexistuje, a nemůže se tedy stát předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud tedy ústavní stížnost směřující proti neexistujícímu rozhodnutí posoudil jako nepřípustnou za analogické aplikace § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl, protože v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je nejprve třeba posledně jmenovanému poskytnout prostor k tomu, aby dovolací námitky podrobil náležitému přezkumu, jakož i s ohledem na Ústavním soudem proklamovanou doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci na pozadí čl. 4 a 90 Ústavy i zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzi.

31. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou obecnésoudy, jakož i všechny orgány veřejné moci a osoby vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru