Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 375/99Nález ÚS ze dne 02.02.2000Tíseň podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastni... více
Věcný rejstříkdědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 16/17 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.375.99
Datum podání30.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 375/99 ze dne 2. 2. 2000

N 16/17 SbNU 115

Tíseň podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti F.

S., zastoupeného Mgr. J. S., za účasti účastníka řízení Krajského

soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka TJ Lokomotivy P., proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999,

č. j. 22 Co 159/98-91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.

1999, č. j. 22 Co 159/98-91, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.

1999, č. j. 22 Co 159/98-91, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Pardubicích ze dne 20. 10. 1997, č. j. 8 C 121/92-73, kterým

byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti

Tělovýchovné jednotě Lokomotiva P.uzavřít s ním dohodu podle

zákona č. 87/1991 Sb. na vydání domu se st. parcelou a zahradou

v kat. území P. V tomto rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení

jeho základního práva na nestranný a spravedlivý proces podle čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 90 a čl. 95 Ústavy

i právo na nabytí vlastnictví dědictvím podle čl. 11 odst. 1

Listiny.

Restituční titul spatřuje stěžovatel v ustanovení § 6 odst.

1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., kdy dědici po zemřelé A. S.

odmítli toto dědictví v dědickém řízení v tísni.

Dědici po zemřelé A. S. byly její tři děti, a to J. S., V. S.

a V. S. Pro toto odmítnutí dědictví byly státním notářstvím

povolány jejich děti, které rovněž toto dědictví odmítly.

Stěžovatel F. S. je synem zemřelého V. S. a je tedy oprávněnou

osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když

ostatní děti A. S. již zemřely a další oprávněné osoby svůj nárok

neuplatnily.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu

I. stupně, když se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě

nedošlo k odmítnutí dědictví v tísni, aniž by vzal v úvahu všechny

skutečnosti, které dědice vedly k tomuto odmítnutí.

Tuto svou námitku rozvádí poukazem na to, že dům byl domem,

ve kterém jeho babička provozovala hostinskou činnost. Dům

sestával z velkého a malého sálu a z výčepu. Již v polovině

padesátých let jí však bylo znemožněno tuto živnost opatřením býv.

NV nadále provádět. Restaurace byla v domě zrušena a dům byl

přidělován jiným socialistickým organizacím. Na další užívání

neměla zemřelá vlastnice již žádný vliv a rovněž tak nepobírala

z domu žádné nájemné.

Nikdo z uživatelů, jak dále uvádí stěžovatel, neprováděl na

nemovitosti údržbu a zesnulá vlastnice - zůstavitelka tuto údržbu

provádět nemohla, neboť jí úředním opatřením byla odebrána možnost

příjmů.

Pokud oba soudy vyloučily u dědiců při odmítnutí dědictví

stav tísně, učinily tak s právním závěrem, že tíseň není možno

vyvozovat z toho, že dům potřebuje mnoho oprav.

Podle názoru stěžovatele s odvoláním na nález Ústavního

soudu sp. zn. IV.ÚS 85/95 je hodnocení odvolacího soudu

jednostranné a nespravedlivé, když nevzal v úvahu poměry v letech

1959-1962, kdy nebylo možno projevovat vlastní vůli a kdy

převažoval zájem na převedení domu do soc. vlastnictví, z něhož

měl být vybudován Kulturní dům. Dům byl v důsledku užívání

socialistických organizací ve stavu, kdy vyžadoval nákladné

finanční opravy. Dědici by byli povinni opravit dům, aniž by na

něm mohli finančně profitovat, nehledě k tomu, že i případné nájmy

by šly na vázané konto u STSP.

Protože ústavní stížnost byla podána včas a nevykazovala žádné

vady podání, vzhledem ke stěžovatelem uváděnému porušení jeho

základních práv, vyžádal si Ústavní soud vyjádření soudů obou

stupňů k podané ústavní stížnosti. Okresní soud, spolu se zasláním

vyžádaného spisu sp. zn. 8 C 121/92, odkázal ve svém vyjádření na

odůvodnění svého rozsudku.

Odvolací soud, zastoupený předsedou senátu 22 Co Dr. P. K.,

odkázal rovněž na svůj rozsudek, ve kterém vysvětluje pojem

"tísně" v souzeném případě a současně prohlásil, že netrvá na

účasti při ústním jednání ve věci.

Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl

k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném

období, že stěžovatel je oprávněnou osobou a tedy osobou ve sporu

aktivně legitimovanou a vedl. účastník je osobou povinnou a tedy

osobou pasivně legitimovanou. Rovněž tak soud konstatoval, že

stěžovatel vyzval povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě stanovené

zákonem a stejně tak řádně v zákonné lhůtě uplatnil své právo

u soudu.

K námitce vedl. účastníka o ztrátě stavebně technického

charakteru domu č. p. 503, na základě provedeného znaleckého

posudku, dospěl soud prvého stupně k závěru, že u předmětné

nemovitosti nedošlo ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti.

Pouze u pozemků by musel soud podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb. přihlédnout k tomu, že na nich jsou umístěny

stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem (kotelna

a sociální zařízení).

Zamítavé stanovisko soud prvého stupně postavit na závěru,

že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že k odmítnutí dědictví

došlo v tísni. Potřebu oprav a nedostatku financí pro provedení

údržby nelze považovat za tíseň, která by ovlivnila akt odmítnutí.

Odvolací soud se ztotožnil jednak se zjištěným skutkovým

stavem, tak, jak jej zjistil okresní soud, jednak z vyvození

právních závěrů, z nich vyplývajících. Nesporný zůstal fakt, že

byly mezi účastníky splněny podmínky pro aplikaci zákona č.

87/1991 Sb., ztotožnil se i s právním závěrem o nedostatku tísně

při odmítnutí dědictví. U pojmu "tísně" s ohledem na to, že jej

zákon ani občanský zákoník nedefinuje, s odvoláním na soudní praxi

odvolací soud dovodil, že "tíseň" je duševní stav postiženého

subjektu posouditelný podle konkrétního individuálního případu,

přičemž musí to být stav uznatelný a dosti závažný. Pokud se týká

uvedeného nálezu Ústavního soudu, v souzeném případě se o takový

případ nejedná, neboť projev vůle dědiců nebyl omezen politickým

nátlakem, neboť jednající osoby by jej učinily bez ohledu na

poměry, panující v uvedeném období.

Posléze odvolací soud rovněž dovodil, že z ustanovení § 6

odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že stav tísně se

váže k dědicům a nikoli k zůstaviteli. Důvodem odmítnutí odvolání

a potvrzení rozsudku okresního soudu byla i pro soud odvolací

skutečnost, že k jednání dědiců nedošlo v tísni.

Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatele je namítáno

porušení jeho ústavních práv, je za splnění zákonných podmínek

ústavní stížnosti dána i ingerence Ústavního soudu pro zjišťování,

zda v projednávaném případě k porušení ústavnosti došlo.

Celá problematika je soustředěna výlučně na výklad pojmu

"tísně" a na její ovlivnění vůle jednajících při aktu odmítnutí

dědictví. Ústavní soud vydal již 32 rozhodnutí týkajících se tísně

v restitučních řízeních.

Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem odvolacího

soudu, že v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav

jednající osoby. Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož

omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách

jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno

proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času,

místu a podmínkám jednající osoby.

Předmětný dům, o jehož restituci se jedná, byl z hlediska

totalitní terminologie "výrobním prostředkem " pro provozování

hostinské činnosti. Jako takový nemohl zůstat v soukromém

vlastnictví. Byly upřednostňovány formy dobrovolného předání na

stát, kdy jednu z těchto donucovacích funkcí plnila i státní

notářství.

Proto byla původní vlastnice zbavena práva poskytovat služby

pohostinství. Byla zbavena rovněž základních vlastnických atributů

ve vztahu k vlastnictví, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní

disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat

ji v nezávadném stavebně-technickém stavu. Při odejmutí příjmů

plynoucích z nemovitostí, nebylo možné, aby této povinnosti

dostála pro nedostatek finančních prostředků. Případná půjčka by

nevedla k ničemu jinému, než k odebrání domu pro neplnění splátek,

resp. opět k jeho "dobrovolnému předání" státu. S domem měl již

bývalý MěstNV v P. ještě za života zůstavitelky své záměry. Hodlal

jej upravit na Kulturní dům ve stávající lokalitě, což se mělo

stát stavebními úpravami v rámci akce "Z". O příjmech z předmětné

nemovitosti svědčí rozhodnutí finančního odboru býv. MěstNV

v Pardubicích ze dne 6.12. 1962 ev. č. 362/61-Pell., který při

převodu správy zjišťuje, že na kontě nájemného se nacházela u STSP

v Pardubicích č. ú. 260385 částka 802,90 Kčs a na fondu oprav

částka 3.633,90 Kčs. Tyto částky byly účelově vázány. V tomto

výměru je obsažen pokyn pro přejímající orgán, aby zjistil, kam

bylo placeno nájemné.

Nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že stav tísně nelze

vztahovat na zůstavitele, nýbrž na jeho dědice v době odmítnutí

dědictví. Ze spisu i z výpovědi svědků vyplývá, že již při

dědickém řízení byla po dědicích požadována povinnost převzetí

úhrady Kčs 30.000,- jedním z každých (byli tři) za provedené

práce. V té době dům sloužil jako sklad nábytku, zda a komu byl

placen nájem není známo. Dědické řízení si vyžádalo několikeré

projednání, neboť dědicové stále nebyli rozhodnuti, jak

s dědictvím naloží.

Postavení dědiců ve vztahu k zůstavitelce bylo determinováno

třídní klasifikací, neboť se jednalo o děti živnostnice. Jejich

postavení po finanční stránce bylo obdobné jako zůstavitelky. Její

syn V. S., otec stěžovatele, byl jako výběrčí zaměstnán

u Východočeských elektráren a nelze hovořit o tom, že ze svého

platu by mohl hradit svůj podíl na stavebních pracích domu

z něhož nic neměl a které by si vyžádaly statisícové částky. Jako

zaměstnanec státního podniku měl rovněž oprávněné obavy o své

zaměstnání.

Plénum Ústavního soudu již ve svém nálezu Pl.ÚS 16/93

interpretovalo pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,

spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by

zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni

uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle

nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 59/95 při posuzování naplnění

znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na

paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku

nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany

soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím

stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou pro

projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Konečně i stěžovatelem uváděný nález sp. zn. IV.ÚS 85/95

uvádí, že pojem tísně je nutno interpretovat v souvislosti

s politickým nátlakem období let 1948 - 1989. Za stav tísně je

proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí

volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je

omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence

právního a demokratického státu. Tento stav navíc samostatně

kvalifikuje zákon č. 198/1993 Sb., který inkriminované období

označuje jako destrukci tradičních principů vlastnického práva.

V projednávané věci ve vztahu k dědicům se jednalo

o nespornou tíseň, neboť při zachování možností provádění

pohostinských nebo jakýchkoli jiných služeb, které by

z nemovitosti dědicům nesly příjmy, by se nikdy této nemovitosti,

jako jediného rodinného majetku, nevzdali. Již vyloučení jakékoli

dispozice s tímto majetkem v případě jeho převzetí hrubým způsobem

narušuje jeden ze základních principů vlastnictví.

Protože je u stěžovatele splněna podmínka ustanovení § 6

odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k odmítnutí dědictví

jeho zákonnými předchůdci došlo v tísni, došlo současně ze strany

soudů k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhovět a rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91,

zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru