Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 375/98Nález ÚS ze dne 18.08.1999Posuzování nároků na vydání věci podle restitučního zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
legitimace/věcná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/15 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.375.98
Datum podání26.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb., § 2, § 7 odst.1 písm.b, § 7 odst.1 písm.c, § 4 odst.2

114/1948 Sb.

87/1991 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 375/98 ze dne 18. 8. 1999

N 115/15 SbNU 117

Posuzování nároků na vydání věci podle restitučního zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1)

Ing. K. P., 2) Ing. S. P., 3) J. P., 4) J. P., 5) M. P., 6) Ing.

A. P., zastoupených JUDr. J. Š., za účasti účastníka řízení

Nejvyššího soudu ČR, a vedl. účastníka Sklárny K., a. s.

zastoupené JUDr. A. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

24. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, a proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, č. j. 17 Co 556/95-189, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne

26. 8. 1998, napadají stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze

dne 24. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, č. j. 17 Co 556/95-189.

Podle názoru stěžovatelů zasáhly oba rozsudky nepřípustným

způsobem do ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména

údajně došlo k porušení čl. 4 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, odst.

4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož

i čl. 95 Ústavy.

Stěžovatelé ve svém podání uvádí, že napadený rozsudek

Nejvyššího soudu ČR rozhodl tak, že jednak odmítl dovolání

stěžovatelů, pokud toto směřovalo do výroku rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, č. j. 17 Co 556/95-189, jimž byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 12.

5. 1994, č. j. 4 C 224/92-114, ve výroku jimž byla zamítnuta

žaloba na uzavření dohody o vydání v něm označených nemovitostí.

Stěžovatelé, ohledně výroků obsažených již v rozsudku soudu prvého

stupně, dovozují, že tento soud rozhodoval dvěma samostatnými

výroky, z nichž jeden (o zastavení řízení na základě zpětvzetí

části návrhu), je založen na procesních předpisech a druhý

(o žalobě na uzavření dohody o vydání věci) je rozhodnutím ve věci

samé a týká se práva hmotného.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů

s právním výkladem příslušných ustanovení dekretu prezidenta

republiky č. 100/1945 Sb. (dále jen "dekret"), zejména

s ustanovením § 2 provedeným Nejvyšším soudem ČR a zdůrazňují, že

právní názor dovolacího soudu je chybný, pokud nevzal v úvahu

veškeré listinné důkazy, založené ve spise a dostatečně neposoudil

skutečnost, že sklárna R. A. P., která od r. 1941 neexistovala,

měla být znárodněna v r. 1945 dekretem přesto, že od r. 1941 byla

založena nová firma pod názvem "S. R. A. P. v. o. s.", na níž byla

převedena majetková podstata dosavadní firmy podle zápisu

v pozemkové knize až dne 10. 10. 1946, tj. po účinnosti vyhlášky

č. 374/1946 Ú. l. Z výše uvedeného tedy vyplývá, podle názoru

stěžovatelů, že jestliže jejich majetek byl ještě v r. 1946 zapsán

v pozemkových knihách, nemohl podléhat znárodnění. S tvrzením

stěžovatelů, že ke znárodnění sklárny došlo až v rozhodném období

ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

souvisí podle jejich názoru i výměr Ministerstva průmyslu ze dne

4. 6. 1950, kterým byla sklárna, podle názoru navrhovatelů,

znárodněna až na základě zák. č. 114/1948 Sb.

Stěžovatelé rovněž zdůrazňují, že zmiňovaný dekret se na

podnik jejich právních předchůdců nemohl vztahovat i z toho

důvodu, že sklárna byla od r. 1941 mimo provoz a sklářské pece

byly znovu instalovány až v r. 1946, což znamená, že podmínky pro

znárodnění sklárny nastaly až po dni účinnosti dekretu, tj. v roce

1946.

V další části ústavní stížnosti navrhovatelé rovněž napadají

výrok dovolacího soudu, kterým tento soud odmítl odvolání

navrhovatelů proti rozhodnutí o zastavení řízení s odůvodněním, že

se sice nejedná o rozhodnutí ve věci samé, ale obecné soudy nižší

instance se dopustily pochybení v tom směru, že o zastavení řízení

rozhodovaly rozsudkem a nikoli usnesením. Jestliže dovolací soud

v tomto směru podané dovolání odmítl s poukazem na skutečnost, že

"byť se toto usnesení formálně stalo součástí rozsudku, nejde

o usnesení ve věci samé", jde o odůvodnění zcela vadné a tato

skutečnost měla být dostatečným důvodem ke zrušení dovoláním

napadeného rozsudku.

Závěrem stěžovatelé navrhují zrušení jak rozsudku Nejvyššího

soudu ČR, tak i soudu krajského.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4.

1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, se podává, že tento soud rozhodl

o dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze tak,

že pod bodem I. výroku dovolání, směřující proti výroku odvolacího

soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně,

o zastavení řízení, o žalobě na uzavření dohody o vydání věci,

v něm blíže specifikovaných, se odmítá. Pod bodem II. bylo

dovolání stěžovatelů, směřující proti výroku odvolacího soudu,

jimž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, kterým

byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání v ní označených

nemovitostí, zamítnuto.

V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší soud ČR zabýval nejprve

přípustností dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu

a konstatoval, že i když stěžovatelé tvrdí, že uplatňují dovolací

důvody podle § 241 odst. 3 písm. c), písm. d) o. s. ř., ve znění

pozdějších předpisů, ve skutečnosti uplatnili pouze dovolací důvod

podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud dále uvedl, že

dovolání stěžovatelů proti výroku (usnesení) obsaženému v rozsudku

odvolacího soudu o zastavení řízení není přípustné, neboť takovýto

postup neumožňuje žádné ustanovení o. s. ř. a v této části

dovolání odmítl. Nejvyšší soud ČR se zabýval námitkami

stěžovatelů, uplatněnými proti všem zásadním právním problémům

v projednávané věci a konstatoval, že i když odvolací soud

připustil dovolání pouze proti jedné právní otázce, z charakteru

podání a skutkových souvislostí je nezbytné se zabývat

problematikou posuzovanou nižšími soudy vcelku. K tomu pak

zdůraznil, že z provedeného skutkového zjištění nižších soudů je

nepochybné, že sporné nemovitosti vlastnily ke dni 27. 10. 1945

fyzické osoby - sourozenci P. Ze znění § 7 odst. 1 písm. b), c)

dekretu jasně vyplývá, že znárodnění zestátněním se týkalo rovněž

majetku fyzických osob, neboť pojem "podnik" se ani ve smyslu

tehdy platného všeobecného zákoníku obchodního, jakož i obecného

zákoníku občanského z r. 1811, neztotožňoval pouze s právnickou

osobou.

Pokud tedy stěžovatelé namítají, že znárodněný majetek

v rozhodné době nesplňoval podmínky pro znárodnění podle § 1 odst.

1 bod 1-27 dekretu, pak v této souvislosti dovolací soud poukázal

na dokazování, provedené před odvolacím soudem, ze kterého

vyplývá, že celkový pánvový obsah znárodňované sklárny přesahoval

tisíc litrů, a to k rozhodnému datu 27. 10. 1945, takže nebylo

právně relevantní, zda za této situace byl podnik, jinak splňující

podmínky pro znárodnění, v provozu či nikoli.

Při posouzení právní otázky, kdy došlo ke znárodnění

předmětných nemovitostí se Nejvyšší soud ČR ztotožnil se závěrem

odvolacího soudu v tom, že ke znárodnění firmy zestátněním došlo

dnem vyhlášení dekretu (27.10.1945) a nikoli až výměrem

ministerstva průmyslu ze dne 4. 6. 1950. V tomto smyslu pak

nezbylo než konstatovat, že k témuž datu došlo podle § 4 odst. 1

dekretu k přechodu vlastnictví ke znárodněnému podniku na čs.

stát. Vyhlášení znárodnění pak mělo pouze význam deklaratorní

s tím, že uveřejněním vyhlášky ministra průmyslu v Úředním listu

nastaly účinky doručení, které současně vylučovaly možnost, že jde

o podnik, který ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a), b), c) dekretu

znárodnění nepodléhá. Výměr vydávaný podle § 4 odst. 7 dekretu ve

znění čl. II. zák. č. 114/1948 Sb., pak již jen přesně

specifikoval rozsah znárodnění majetku a uváděl, zda v daném

případě došlo k postupu podle § 4 odst. 6 dekretu ve znění zák. č.

114/1948 Sb. či nikoli.

Závěrem Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že podniky pro výrobu

skla a sklárny z celkovým pánvovým obsahem přes 1.000 litrů, mohly

být znárodněny jednak ke dni účinnosti dekretu a jednak dnem

určeným ministrem průmyslu, to pouze tehdy, jestliže podmínky pro

znárodnění, uvedené v citovaném ustanovení dekretu, ve znění zák.

č. 114/1948 Sb. byly splněny po 27. 10. 1945. Tato situace se však

nevztahovala na projednávanou právní věc, neboť z dokazování

provedeného před soudy prvého a druhého stupně vyplynulo, že

podmínky pro znárodnění firmy byly splněny již k 27. 10. 1945.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost

v plném rozsahu splňuje podmínky pro zahájení řízení před Ústavním

soudem a zjistil, že v případě ústavní stížností napadeného výroku

pod bodem I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1998,

č. j. 2 Cdon 1190/96-220, je nutno tuto část ústavní stížnosti

odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako opožděnou. Ve smyslu

ustálené judikatury Ústavního soudu lze podat ústavní stížnost jen

za podmínek uvedených v ustanovení § 34 ve vztahu k ustanovení §

72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. V daném případě bylo podáno dovolání i proti

výroku, proti němuž není dovolání přípustné. Vzhledem k této

situaci by mohli stěžovatelé napadnout takovéto procesní

rozhodnutí o zastavení řízení pouze v zákonné 60 denní lhůtě od

doručení rozhodnutí, proti němuž již není přípustný opravný

prostředek. Jestliže však stěžovatelé podaným návrhem napadli

tento výrok až po odmítavém rozhodnutí dovolacího soudu, je tato

část ústavní stížnosti již opožděná a Ústavnímu soudu nezbylo, než

ji z tohoto důvodu odmítnout.

K podané ústavní stížnosti se ve smyslu § 42 odst. 4 zák. č.

182/1993 Sb. vyjádřil účastník řízení. Tento uvedl, že v podaném

dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)

o. s. ř., v jehož rámci nemohla být přezkoumána správnost

skutkových zjištění (tedy ani zjištění týkajícího se pánvového

obsahu sklárny), z nichž dovolací soud, jakož i soud odvolací, při

právním posouzení věci vycházel. Nejvyšší soud ČR mohl v dovolacím

řízení pouze přezkoumat správnost právního posouzení věci ve dvou

právních otázkách, vymezených na straně 4 napadeného rozhodnutí.

V tomto směru také na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

Pokud se týká námitky, že požadované nemovitosti nemohly být

znárodněny ke dni účinnosti dekretu, neboť vlastnické právo

podniku S. R. A. P. vzniklo až dne 10. 10. 1946, dovolací soud

odkazuje na ustanovení § 4 odst. 2, odst. 3 dekretu, jakož i na

ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), odst. 3 a odst. 4 písm. b)

dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění oddílu č. 14 čl. II zák. č.

114/1948 Sb.

K námitce stěžovatelů, odvolávajících se na znárodnění

sklárny až zák. č. 114/1948 Sb. (viz výměr ministra průmyslu ze

dne 4. 6. 1950), účastník řízení poznamenává, že výměrem ke

znárodnění nedošlo, neboť tento správní akt nebyl aktem ve smyslu

§ 2 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění oddílu č. 12 zák. č.

114/1948 Sb., neboť šlo pouze o výměr, uvádějící rozsah

znárodnění, vydaný podle § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve

znění čl. II odd. č. 14 zák. č. 114/1948 Sb. Citovaný dekret ve

znění vyhlášeném 27. 10. 1945, ustanovení týkající se rozhodnutí

ministra průmyslu o rozsahu znárodnění neobsahoval, protože se

toto ustanovení stalo součástí dekretu až jeho novelou, provedenou

čl. II zák. č. 114/1948 Sb. Nad rámec odůvodnění účastník řízení

uvedl, že dobová praxe citace zák. č. 114/1948 Sb., resp. jeho čl.

II, byla taková, že se ve výměrech o rozsahu znárodnění vedle

dekretu citoval i tento zákon.

V další části podání stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných

soudů, jimž bylo rozhodováno ve věci samé. Z pohledu aspektů zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal Ústavní

soud formálních či věcných překážek pro její projednání. Podle

ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, byla zaslána ústavní stížnost k vyjádření účastníku

řízení, jakož i vedlejšímu účastníku a současně si Ústavní soud

vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4

C 224/92, z něhož zjistil, že stěžovatelé podali k tomuto soudu

žalobu na vydání nemovitostí v žalobním návrhu blíže označených ve

smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle

výpisů z pozemkové knihy byli zčásti právní předchůdci stěžovatelů

A. P., Ing. K. P., Ing. J. P. a S. P. vlastníky všech předmětných

nemovitostí. Na č. l. 11 spisu se nachází usnesení Okresního soudu

v Benešově u Prahy ze dne 21. 10. 1946, jímž byl povolen vklad

vlastnického práva předmětných nemovitostí podle společenské

smlouvy, jíž byla založena firma "S. R. A. P.". Na č. l. 26 je

založen výměr ministerstva průmyslu ze dne 4. 6. 1950, č. j.

78677/50-V-IV-2, o rozsahu znárodnění S. R. A. P. s odvoláním na

§ 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zák. č.

114/1948 Sb., o rozsahu znárodnění, jehož znárodnění zestátněním

bylo podle vyhlášky ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946, č.

887/1946 Ú. l., začleněno do Skláren a brusíren Bohemia a podle

vyhl. č. 235/1950 Ú. l. II. přičleněno do Skláren K. Znárodnění se

tak týkalo všech nemovitostí náležejících S. R. A. P. k rozhodnému

datu 27. 10. 1945.

Vedlejší účastník nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že

Nejvyšší soud ČR porušil již citované čl. Listiny ve spojení s čl.

95 Ústavy, pokud nerespektoval v té době již publikovaný nález ÚS

sp. zn. II. ÚS 192/96, neboť tento nález vycházel z restitučního

nároku uplatněného ve smyslu § 2 odst. 3 věta druhá zák. č.

87/1991 Sb. a § 47 zák. č. 92/1991 Sb.

V dané právní věci však restituční nárok podle shora

citovaných ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 92/1991 Sb.

stěžovateli nebyl nikdy uplatňován a nemohl být tedy ani předmětem

dovolacího řízení.

Vedl. účastník je toho názoru, že stěžovatelé před

projednáním stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky ve

smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, pokud tento restituční důvod neuplatnili formou výzvy

k vydání majetku, resp. formou žaloby. Z tohoto důvodu by měla být

stížnost ÚS odmítnuta jako nepřípustná.

V opačném případě by prý odmítl neúnosný precedens, kdy

v důsledku zavádějícího, neúplného či nesprávného vylíčení

skutkového děje byla eliminována předchozí přezkumná, ale zejména

nalézací činnost obecných soudů.

K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti dále vedl. účastník

zejména poukazuje na znění § 4 odst. 2 písm. a), odst. 3 dekretu

prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Není rovněž sporu o tom,

uvádí vedl. účastník, že předmětný majetek byl určen k provozu

znárodněného podniku, neboť tato skutečnost vyplývá i ze

společenské smlouvy, uzavřené bratry P. dne 10. 2. 1941, kdy za

předmět podnikání společnosti bylo zakladateli určeno "pokračování

v provozu sklárny a výroba skla a skleněného zboží" a do jmění

společnosti byly zařazeny právě předmětné nemovitosti.

Současně vedl. účastník zdůraznil, že majetek nárokovaný

stěžovateli nabyl na základě řádně schváleného privatizačního

projektu a rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku

a jeho privatizaci podle § 10 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. a namítá

nedostatek pasivní legitimace ve sporu, když jej nelze ztotožňovat

s povinnou osobou vůči níž byl restituční nárok uplatněn

a zažalován (tam byly Sklárny K.) a nemá tudíž ani povinnost jej

vydat, neboť není právním nástupcem zrušeného státního podniku.

Vedl. účastník dále doplnil, že logicky i ze znění zák. č.

87/1991 Sb. ostatně nevyplývá, že by oprávněná osoba měla nárok na

kumulaci dvou restitučních nároků, tj. nároku na vydání a nároku

na vypořádání, když stěžovatelé využili obou způsobů, neboť v jiné

soudní věci se domáhají vypořádání na základě zák. č. 92/1991 Sb.

Z výše uvedených důvodů a zejména s odkazem na skutečnost, že

k odnětí majetku nedošlo v rozhodném období, navrhuje vedl.

účastník odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní soud konstatoval, že výzva k vydání předmětných

nemovitostí došla vedl. účastníku dne 24. 6. 1992 a odkazovala na

zák. č. 229/1991 Sb. Podle výpovědi stěžovatelů před soudem I.

stupně byl pánvový obsah množstvím skloviny, kterou bylo možno

tavit a určovala se jím celková kapacita sklárny bez ohledu na

skutečný provoz. Stěžovatelé uvedli, že pánvový obsah sklárny

činil asi 4. 200 litrů, přičemž denní obsah byl asi 2. 100 litrů

skloviny. V prvém stupni rozhodoval o návrhu stěžovatelů Okresní

soud v Benešově, který rozsudkem ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. 4

C 224/92, návrh stěžovatelů na určení povinnosti vedl. účastníka

uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí ve smyslu

žalobního návrhu zamítl.

Řízení o návrhu stěžovatelů na uzavření dohody o vydání

nemovitostí blíže označených pod bodem V. žalobního návrhu bylo

zastaveno.

V odůvodnění rozsudku prvostupňový soud konstatoval, že

stěžovatelé jsou právními nástupci původních spoluvlastníků (resp.

Ing. S. P. je původní spoluvlastník). Stěžovatelé zaslali vedl.

účastníku výzvu na vydání věci, která byla odmítnuta s tím, že

předmětné nemovitosti byly znárodněny již v r. 1945, t. j. mimo

rozhodné období, stanovené v zák. č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. V průběhu řízení před tímto soudem omezili

stěžovatelé žalobní návrh, resp. jej vzali částečně zpět s tím, že

požádali o uzavření dohody o vydání pouze těch nemovitostí, které

byly blíže označeny pod bodem II. výroku citovaného rozsudku,

neboť ostatní nemovitosti podle jejich písemného podání ze dne 5.

5. 1994 nespadají pod režim zák. č. 87/1991 Sb., ale jsou pozemky

zemědělskými ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Řízení ohledně těchto pozemků zahájené u příslušného

pozemkového úřadu do doby vydání rozsudku soudu prvého stupně

nebylo skončeno. Z provedeného dokazování pak okresní soud odkázal

zejména na zjištění provedená z předložených výpisů jednotlivých

vložek pozemkové knihy, na kterých byly vyznačeny vlastnické

vztahy k těmto nemovitostem, jak před provedeným znárodněním, tak

i po r. 1948. Okresní soud provedl dokazování i jednotlivými

vyhláškami ministerstva průmyslu a závěrem konstatoval, že

S. R. A. P. byla znárodněna zestátněním v r. 1945, znárodněním

nabyl stát vlastnictví podniku, včetně veškerých nemovitostí,

budov, zařízení i práv, sloužících k provozu znárodněného podniku.

Stěžovatelé jsou podle závěru tohoto soudu oprávněnými osobami ve

smyslu § 3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale

vzhledem k tomu, že na projednávaný případ se nevztahuje zák. č.

87/1991 Sb., neboť ke znárodnění došlo mimo rozhodné období, byl

návrh stěžovatelů zamítnut. K námitce stěžovatelů, že dekret byl

na znárodněný podnik uplatněn neprávem, pak soud konstatoval, že

v. o. s. založená v r. 1941 společenskou smlouvou byla i podle

tehdy platného Všeobecného zákoníku hospodářského považována za

sdružení fyzických osob, které mají práva nabývat a pozbývat

majetku ve vztahu k jimi založené společnosti. Citovaný dekret

však nerozlišoval mezi znárodněním majetku právnické či fyzické

osoby, stejně jako nebylo rozhodné, zda k datu účinnosti dekretu

byla S. R. A. P. v provozu či nikoli.

Pro posouzení okamžiku, kdy podnik S. R. A. P. přešel do

vlastnictví státu, neměl rozhodující význam výměr ministerstva

průmyslu ze dne 4. 6. 1950, neboť ten stanovil již jen rozsah

znárodněného majetku. K přechodu předmětných nemovitostí došlo

tedy mimo rozhodné období zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Krajský

soud v Praze, jako soud odvolací, napadený rozsudek soudu prvého

stupně v plném rozsahu potvrdil.

Současně se zcela ztotožnil s názorem, že k přechodu

nemovitostí na stát došlo ex lege ke dni 27. 10. 1945. Pokud se

týkalo vyhlášení znárodnění podniku v Úředním listu a vydání

výměru ministra průmyslu o rozsahu znárodnění, pak odvolací soud

konstatoval, že tento akt měl pouze význam deklaratorní, stejně

jako výměr ze dne 4. 6. 1950. Tvrzení stěžovatelů, že ke

znárodnění firmy došlo až podle zák. č. 114/1948 Sb., neodpovídá

výsledkům dokazování, neboť tato sklárna byla fakticky převzata

a provozována n. p. Sklárny a brusírny Bohemia již od r. 1946.

K námitkám stěžovatelů odvolací soud zdůraznil, že

rozhodující pro znárodnění byla pouze skutečnost, zda majetek

a práva v době účinnosti dekretu sloužily provozu znárodněného

podniku bez ohledu na to, zda se v okamžiku znárodnění jednalo

o majetek právnické či fyzické osoby a nebylo ani rozhodné, jestli

v době znárodnění byla či nebyla v provozu, pokud jinak splňovala

podmínku pánvového obsahu pecí přes 1.000 litrů.

Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal

že by napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení

shora již citovaných základních práv a svobod, a to jak v průběhu

řízení, tak i samotným výrokem dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR

se ve svém rozhodnutí zabýval nejprve přípustností dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu a poté i rozhodnutím tohoto soudu ve

věci samé. Stěžovatelé především namítali, že Nejvyšší soud ČR

sice provedl právní rozbor účinnosti dekretu, avšak nerespektoval

v tomto směru již publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

a nezkoumal veškeré důkazy, kterými stěžovatelé argumentovali

v podaném dovolání. K této námitce lze uvést, že Ústavní soud

souhlasí s právním výkladem Nejvyššího soudu ČR, provedeným k již

citovanému dekretu č. 100/1945 Sb., neboť jeho právní názor

vychází výhradně z dikce citovaného dekretu, aniž by mu byl

podsouván jiný význam, než tento dekret v době jeho vyhlášení

skutečně měl. Ústavní soud se v řadě publikovaných judikátů zaujal

rozdílná stanoviska k hodnocení problematiky restitucí, provedené

obecnými soudy, rozdílnost výkladu je však vždy nutno vztáhnout ke

skutkově totožným právním věcem.

Již z provedeného dokazování před soudem prvého stupně

(z výpovědi stěžovatele K. P. a ing. A. P. na č. l. 93 spisu)

vyplynulo, že sklárna byla jejími vlastníky připravována

k zahájení provozu po skončení války. V objektu firmy se proto

nacházely dvě pece, jejichž pánvový obsah byl okolo 2. 100 litrů,

což vysoce překračovalo podmínku uvedenou v ustanovení § 1 odst.

1 č. 12 dekretu a bylo zcela nerozhodné, zda za této situace byla

sklárna k datu 27. 10. 1945 v provozu či nikoli. Stěžovateli

neustále akcentovaná otázka, zda ke znárodnění majetku dle dekretu

mohlo dojít i v případě fyzických osob, byla zcela dostatečným

způsobem objasněna v rozhodnutích obecných soudů, takže Ústavní

soud v tomto smyslu odkazuje jak na ustálenou judikaturu obecných

soudů, tak i soudu Ústavního, které se při posuzování charakteru

veřejné obchodní společnosti, jako sdružení fyzických osob

shodují, což ostatně vyplývá i z čl. 85 - 149 zák. č. 1/1863 ř.

z., který upravoval právní poměry v. o. s.

K intabulační povinnosti, jíž se stěžovatelé dovolávají jako

podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostech, Ústavní soud

poznamenává, že povinnost knihovního zápisu se vyžadovala pouze

při konkrétních případech, a to při nabývání vlastnictví

nemovitostí převodem, s ohledem na ustanovení § 424 ve vztahu

k § 431 o. z. o. z roku 1811. Je třeba důsledně rozlišovat mezi

přechodem vlastnictví k nemovitostem, ke kterému docházelo v daném

případě znárodněním podle dekretu (ex lege), tj. autoritativním

výrokem příslušných úřadů od převodu smluvního (Pl. ÚS 1/95).

Datum vydání autoritativního výroku pak znamená rovněž dobu

přechodu vlastnictví. V této otázce je tedy jasná skutečnost, že

k přechodu vlastnictví znárodněného majetku došlo již nabytím

účinnosti dekretu č. 100/1945 Sb., tj. ke dni 27. 10. 1945.

Na této významné skutečnosti nic nemění ani to, že k zápisu

nemovitého majetku v. o. s. S. R. A. P., dle uzavřené společenské

smlouvy z r. 1941 do pozemkových knih, došlo až v r. 1946 (návrh

na zápis byl doručen dle výpisu z pozemkové knihy dne 10. 10.

1946). Stěžovatelé zejména vytýkají obecným soudům skutečnost, že

důsledně nezkoumaly rozsah znárodnění a nezabývaly se ani otázkou,

v jakém skutečném množství majetkové podstaty měla být firma

znárodněna a zda veškeré nemovité a movité věci do znárodnění

zahrnuté byly ve vlastnictví znárodněného podniku. K tomu je třeba

uvést, že obecné soudy v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, nemohou provádět revizi znárodňovacího

procesu, a to jak s ohledem na časový odstup, tak i na zřejmý

nedostatek zvláště písemných listinných důkazů. Při posuzování

nároků na vydání věci ve smyslu restitučního zákona bylo náležitě

zkoumáno, zda nedošlo ke zneužití dekretu jako aktu politické

perzekuce a stěžovatelům se tak dostalo plné ochrany jejich práv

účastníka soudního řízení. Ústavní soud nezjistil, a to jak ze

spisu prvostupňového soudu, tak i z rozhodnutí Nejvyššího soudu

ČR, žádné porušení tvrzených základních práv a svobod ve smyslu

ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu podanou stížnost zamítl ( § 82

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. srpna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru