Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 375/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.375.18.1
Datum podání29.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 909, § 888

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 375/18 ze dne 27. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 6. 2017, č. j. 13 Nc 3702/2016-159, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 25 Co 286/2017-215, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, a dále čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a výživného ve vztahu k nezletilým dětem, D. (nar. 2007) a Š. a M. (oba nar. 2012), jejichž otcem je P. M. a matkou stěžovatelka. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byly nezletilé děti D., M. a Š. svěřeny do péče matky. Otci dětí byla uložena povinnost plnit na výživném pro D. částku ve výši 3 000 Kč měsíčně a na výživném pro dvojčata Š.a M. částku ve výši 2 500 Kč měsíčně pro každého. Dále mu byla uložena povinnost uhradit dlužné výživné na D. ve výši 24 000 Kč, na Š. ve výši 20 000 Kč a na M. rovněž částku ve výši 20 000 Kč, přičemž současně byl otci dětí rozsudkem soudu určen styk s dětmi. Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy spolu rodiče již nežili. V době rozhodování soudu totiž otec nezletilých žil již se svou novou družkou, která měla ve své péči tříletého syna a byla v pokročilém stádiu těhotenství s otcem nezletilých.

3. K odvolání otce nezletilých dětí byl nyní rovněž napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změněn, a to tak, že nově bylo stanoveno otci dětí hradit na výživném pro D. částku ve výši 2 500 Kč měsíčně a pro Š. a M. částku ve výši 2 000 Kč měsíčně pro každého a byla mu stanovena povinnost uhradit na dlužném výživném pro D. částku ve výši 754 Kč; dlužné výživné pro M. a Š. nevzniklo. Současně byl upraven i styk otce s dětmi, a to tím způsobem, že byl v porovnání s rozsudkem soudu prvého stupně styk otce s dětmi podstatně rozšířen.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve vztahu k péči o nezletilé nebyl obecnými soudy dostatečně posouzen nejlepší zájem dětí. Oběma napadenými rozhodnutími byla totiž péče o nezletilé upravena v rámci tzv. širokého styku otce s dětmi, který se de facto blíží úpravě střídavé péče, přičemž však soudy dostatečně neposoudily, zda má otec dětí skutečný a upřímný zájem o péči dětí a zda morální integrita otce s ohledem na jeho excesy v chování z důvodu požívání alkoholu a projevů agresivního chování mohou založit jistotu v tom, že se otec bude dětem s tak těžkým zdravotním stavem věnovat řádně, se zvýšenou pozorností a dohledem, když zejména dvojčata Š. a M. vyžadují mimořádnou péči. V této souvislosti stěžovatelka rovněž uvádí, že otec dětí pracuje na rozdíl od stěžovatelky na plný pracovní úvazek a současně v jeho domácnosti žije dalších pět nezletilých dětí, včetně novorozence. Současná družka otce nezletilých byla dříve závislá na drogách a s "jeho" dětmi a péčí o ně otci nezletilých nijak nepomáhá, přestože s ním sdílí stejnou domácnost. Podle mínění stěžovatelky se obecné soudy dostatečně nezabývaly kritérii, která jsou rozhodná při rozhodování o modelu péče o děti. Jde především o kritérium schopnosti osoby usilující o péči dítěte zajistit jeho vývoj, fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Přestože stěžovatelka nemá a priori zájem bránit otci ve styku s dětmi, je v tomto případě dána existence vážných důvodů, jakými jsou zdravotní stav dětí, časové možnosti a stabilizované prostředí domova otce a jeho excesy v chování, které obecnými soudy při rozhodování o načasování úpravy styku otce s dětmi a jeho intenzitě nebyly vzaty v úvahu. Soudy prý v plné míře nezohlednily ani konfliktní komunikaci otce dětí se stěžovatelkou, která sama o sobě je pro ně dostatečnou psychickou zátěží. Přitom skutečnost, že odvolací soud určil jako místo k předávání dětí nikoliv domácnost jednoho z rodičů, ale stacionář, který dvojčata navštěvují, tuto situaci neřeší, neboť rodiče musí komunikovat zejména o zdravotní péči nutné pro dvojčata, o jejich předškolní docházce atp., což - jak vyplývá i ze soudního spisu - není vlivem neshod mezi rodiči dost dobře možné.

5. S ohledem na shora uvedené proto podle stěžovatelky vyvstává otázka, zda obecné soudy jednaly v souladu s nejlepším zájmem dětí a domnívá se, že nikoliv. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, podle kterého kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání jednoho z rodičů, ale především zájem dětí, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Soudy údajně ani řádně neodůvodnily, jaké úvahy je vedly ke stanovení tak frekventovaného styku otce s dětmi, přičemž stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Keegan proti Irsku ze dne 26. 5. 1990), která zastává stanovisko, že pouhá biologická vazba mezi rodičem a dítětem bez dalších právních či skutkových okolností svědčících o existenci úzkého osobního vztahu ještě nepředstavuje rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Závěrem stěžovatelka dodává, že je evidentní, že otec není schopen zajistit řádnou (resp. potřebnou nadstandardní) péči nezletilým dětem v běžném týdenním režimu. Přitom ovšem nepomíjí, že děti mají svého otce rády a on je; proto také byla od počátku sporu zastáncem toho, aby děti byly svěřeny do její péče a otec aby se nezletilým věnoval v době jeho volna, tj. v odpoledních hodinách a o víkendech. Model nastavený obecnými soudy, zejména pak soudem odvolacím, který se limitně blíží nesouměrné střídavé péči, však není v zájmu nezletilých, a to především s ohledem na jejich řádný vývoj v limitech jejich zdravotního stavu.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

7. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).

8. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014].

9. Sama stěžovatelka ostatně na tato kritéria ve své ústavní stížnosti poukazuje, a to zejména na kritérium týkající se schopnosti osoby usilující o péči dítěte zajistit jeho vývoj, fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, když uvádí, že se obecné soudy tímto kritériem při rozhodování dostatečně nezabývaly.

10. V projednávané věci tedy stěžovatelka v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

11. V nyní projednávané věci však pochybení podobného charakteru Ústavní soud nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho - podle zásady volného hodnocení důkazů - právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.

12. Z rozhodnutí soudů je současně dostatečně patrné, že se stanovením režimu styku otce s dětmi velice podrobně věnovaly, přičemž zohlednily návrhy obou rodičů, návrh kolizního opatrovníka a rovněž přání nejstaršího z nezletilých synů, který byl za tímto účelem podroben psychologickému vyšetření. Stejně tak soudy obou stupňů vzaly v potaz bytovou situaci otce nezletilých, jeho náklady na živobytí a pracovněprávní závazky, resp. možnosti flexibilního nastavení pracovní doby. Okresní soud dal ostatně stěžovatelce za pravdu v tom ohledu, že konstatoval, že u otce nevidí stabilní prostředí pro výchovu dětí, které navíc vyžadují mimořádnou péči. I z toho důvodu nebylo vyhověno návrhu otce na střídavou péči. Již ze samotných těchto úvah obsažených v odůvodnění napadených rozsudku je tedy zřejmé, že soudy tyto aspekty pečlivě hodnotily.

13. Odvolací soud dále zdůraznil, že v zájmu všech nezletilých dětí je, aby byly svěřeny do péče matky a byla tak zachována kontinuální zdravotní péče o ně. Tímto odvolací soud klade do popředí nejlepší zájem dítěte a ani v tomto ohledu tedy nelze dát stěžovatelce za pravdu, když z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že celý spor byl soudy nazírán právě optikou nejlepšího zájmu dětí. Stejně tak nejsou na místě námitky stěžovatelky stran široce upraveného styku otce s nezletilými, když se i v řízení před soudy oba rodiče nezletilých shodly, že alespoň u nezletilých Š. a M. v období od října 2016 do konce května 2017 probíhala de facto střídavá péče, když rodiče nezletilých v tomto období již nežili ve společné domácnosti. Přitom to jsou právě dvojčata, která vyžadují od rodičů nadstandardní péči. Toto tvrzení stěžovatelka v řízení před soudy nijak nerozporovala. Je proto patrné, že otec je schopen se o nezletilé, kteří vyžadují mimořádnou péči, postarat, a proto je široce upravený styk i z pohledu Ústavního soudu v tomto případě v zájmu zachování co nejužších vazeb mezi otcem a jeho syny akceptovatelný.

14. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilých dětí. Svým rozhodnutím stěžovatelku jako matku neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje péči o nezletilé jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy ve skutečnosti v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod k zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud totiž nezjistil, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilých dětí pochybil. Vyjádřeno jinými slovy, střídavá péče obecnými soudy stanovena nebyla a děti byly svěřeny do péče stěžovatelky, což soudy obou stupňů dostatečně odůvodnily. Zejména s ohledem na tento fakt Ústavní soud nespatřuje zásah do základního práva stěžovatelky vychovávat a pečovat o její děti (čl. 32 odst. 4 Listiny), který stěžovatelka ve své stížnosti namítá. Pouhá sama skutečnost, že byl obecnými soudy nařízen široký styk otce s dětmi, totiž nezakládá zásah do tohoto jejího základního práva. Rovněž tak otci je totiž ústavně zaručeno právo vychovávat a pečovat o své děti, přičemž bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že otec má se všemi třemi nezletilými dobré vztahy, pravidelně se s nimi stýká a stará se o ně, z čehož lze usuzovat, že má otec skutečný a upřímný zájem o péči dětí.

15. Je pravdou, že v nyní projednávané věci je zcela klíčovým kritériem zdravotní stav obou mladších synů, Š. a M. Vyžadují mimořádnou péči, kterou obecné soudy zkoumaly, a zejména s ohledem na toto byli nezletilí svěřeni do péče stěžovatelky, neboť tuto péči je jim plnohodnotně schopna věnovat právě ona, jelikož není zaměstnána na plný úvazek a má na ně tedy více času. Stěžovatelka vyvrací ve své stížnosti schopnost otce věnovat jim mimořádnou péči, když poukazuje na jeho excesy v chování z důvodu požívání alkoholu a projevy agresivního chování ve vztahu k manželu jeho družky. Nebylo ovšem před obecnými soudy prokázáno, že by otec měl problémy s alkoholem a z jednoho excesu, kdy se otec dostal do potyčky s manželem své družky, ještě nelze usuzovat na jeho agresivitu. Naopak bylo zjištěno, že nezletilí mají se svým otcem dobré citové vazby a že s nimi otec pravidelně tráví čas a pečuje o ně i s ohledem na zdravotní stav zejména obou mladších synů. Navíc z faktu, že s nimi pravidelně tráví čas, je patrné, že na straně otce jsou časové možnosti odpovídající uloženému modelu styku s nezletilými. Lze tak shrnout, že zdravotní stav obou mladších synů obecné soudy braly dostatečně, když je svěřily do péče stěžovatelky, nicméně pouze na základě komplikovanějšího zdravotní stavu nezletilých nelze otci odepřít jeho široký styk s nimi, a to především, pokud otec doposud i tuto mimořádnou péči nezletilým ve formě odpovídající nastavenému modelu styku poskytoval.

16. Jakkoliv proto Ústavní soud plně respektuje snahu stěžovatelky o co nejširší kontakt se svými syny, je třeba vidět, že se v daném případě rodiče nebyli schopni dohodnout o styku otce s nezletilými. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že bylo povinností soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu o styku otce s nezletilými rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Co se respektování ústavních kautel řádně vedeného procesu týče, krajský soud této své povinnosti dostál.

17. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

18. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, chce závěrem připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (věk dětí, jejich aktuální zdravotní stav, vzdálenost bydlišť obou rodičů apod.). Ústavní soud v této souvislosti v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života."

19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru