Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 375/06Usnesení ÚS ze dne 18.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.375.06
Datum podání16.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 375/06 ze dne 18. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, se sídlem Masná 8, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 26 Cm 568/96, a rozsudku téhož soudu v téže věci ze dne 14. ledna 2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) České spořitelny, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha, 2) K. T., 3) M. S., 4) Z. D., 5) D. W., 6) S. W., 7) P. T., 8) L. J., 9) A. L., a 10) J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 26 Cm 568/96, kterým mu byl ustanoven opatrovník, a rozsudku téhož soudu v téže věci ze dne 14. ledna 2000, kterým jemu a vedlejším účastníkům 2), 3), 4), 5) a 6) byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) 330.030 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek mu nikdy nebyl doručen. Na jeho žádost o doručení rozsudku reagoval obecný soud sdělením, že rozsudek byl doručen jeho opatrovníkovi. O ustanovení opatrovníka se stěžovatel přitom vůbec nedozvěděl a z důvodu svých častých pobytů v cizině zmocnil ke svému zastupování dne 4. ledna 1999 JUDr. Ivana Žárského. Tento zástupce plnou moc vypověděl v lednu 2000, aniž by se o tom stěžovatel dozvěděl. Na adrese známé soudu měl až do prosince 2005 své trvalé bydliště a neodstěhoval se z ní bez udání důvodu. Má zato, že opatrovník mu byl zjevně ustanoven pouze za účelem zrychlení soudního řízení, aniž by byly dány podmínky pro takový postup. Ustanovený opatrovník se svých povinností zhostil ryze formálně, neboť se jednání nikdy nezúčastnil a nepodal odvolání proti rozsudku. Podle názoru stěžovatele se ustanovený opatrovník s největší pravděpodobností s podstatou projednávané věci ani neseznámil a zájmy stěžovatele tedy nijak nehájil. Nebyly tak dodrženy zásady dovozené např. nálezem sp. zn. I. ÚS 559/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 27. N. 111. str. 233). Stěžovatel tak neměl možnost podat odvolání, které mu zcela nepochybně mohlo přinést příznivější rozhodnutí, jak se to stalo v případě odvolání vedlejších účastníků 5) a 6), kdy byl rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu k těmto účastníkům nejprve odvolacím soudem zrušen a poté byla žaloba soudem prvého stupně zamítnuta.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 26 Cm 568/96, Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastník řízení 1) domáhal žalobou podanou dne 14. listopadu 1996 po stěžovateli a vedlejších účastnících 2), 3), 4, 5) a 6) zaplacení částky 330.030 Kč, a to vůči vedlejšímu účastníkovi 2) z titulu smlouvy o úvěru, a po ostatních z titulu ručení. Usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 14. prosince 1999, č. j. 26 Cm 568/96-69, byl stěžovateli podle § 29 občanského soudního řádu ustanoven opatrovník Mgr. I. W., justiční čekatel téhož soudu. Dne 14. ledna 2000 byl vydán rozsudek, kterým stěžovateli a vedlejším účastníkům 2), 3), 4), 5) a 6) byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) 330.030 Kč s příslušenstvím, a který je nyní napadán ústavní stížností. Dne 19. ledna 2006 stěžovatel zmocnil ke svému zastupování advokáta JUDr. Radima Vicherka, který dopisem ze dne 20. března 2006 požádal o doručení prvního rozsudku obecného soudu s ohledem na to, že mu nebyl nikdy doručen do vlastních rukou. Dopisem ze dne 13. dubna 2006 bylo právnímu zástupci stěžovatele sděleno, že uvedený rozsudek byl doručen opatrovníkovi stěžovatele, s tím, že po úhradě soudního poplatku může být stěžovateli doručen opis.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat věcně.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat jen tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Stěžovatel v podstatě tvrdí, že mu nikdy nebyla řádně doručena rozhodnutí, která ústavní stížností napadá. Argumentuje tím, že nebyly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka. Z toho uzavírá, že nemohl podat odvolání proti rozsudku.

Řádným opravným prostředkem proti rozsudku je odvolání. Stěžovateli nic nebrání v tom, aby proti tomuto rozsudku odvolání podal, a to s použitím totožných námitek jako použil v ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 45/06, sp. zn. III. ÚS 87/06). Pokud stěžovatel tvrdí, že mu tento rozsudek nebyl nikdy řádně doručen, neboť nebyly dány podmínky proto, aby mu byl ustanoven opatrovník, kterému byl rozsudek doručen, pak implicitně tvrdí, že lhůta k podání odvolání doposud nemohla skončit. Přiměřeně totéž lze uvést i o usnesení. Stěžovatel v posuzovaném případě odvolání nepodal, a nelze v dané situaci předjímat, jak by o takovém odvolání bylo rozhodnuto.

Ústavní stížnost je tedy podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") nepřípustná, přičemž výjimky z této nepřípustnosti stanovené v § 75 odst. 2 zákona Ústavní soud neshledal.

Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2006

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj

Za správnost : H. Kyprová

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru