Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3749/18 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Vsetín
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDobré mravy
Smlouva
dovolání/přípustnost
právní úkon/neplatný
úrok z prodlení
Ručení
půjčka
ručitel
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3749.18.1
Datum podání16.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 549, § 548 odst.1, § 39, § 658

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 241a, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3749/18 ze dne 12. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Galetové a Jaroslava Galety, zastoupených Mgr. Ivetou Chmelařovou Horáčkovou, advokátkou, sídlem K Nemocnici 166/14 Nový Jičín, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 22. června 2015 č. j. 19 C 145/2009-143, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 57 Co 288/2016-243 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 33 Cdo 3520/2017-298 za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Tomáše Peschela, Z. D. a I. D., jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé se domnívají, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jejich základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"), ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 14 mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt"). Dále stěžovatelé namítají zásah do práva na legitimní očekávání, které spojují s ochranou poskytovanou ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojeného rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2011 č. j. 4 To 98/2011-1280, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelé a vedlejší účastníci Z. D. a I. D. (v procesní pozici žalovaných - dále jen "vedlejší účastníci - žalovaní") jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi Tomáši Peschelovi (v procesní pozici žalobce - dále jen "vedlejší účastník - žalobce") částku 450 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaní, včetně stěžovatelů, jsou povinni zaplatit žalobci úroky z prodlení (výrok II, III a IV) a dále jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok V). V odůvodnění okresní soud uvedl, že vedlejší účastník - žalobce poskytl vedlejším účastníkům - žalovaným částku 450 000 Kč s úrokem 48% ročně a ujednanou pokutou ve výší 0,2% denně v případě prodlení s vrácením půjčky. Součástí smlouvy také bylo zajištění závazku zástavní smlouvou a zajišťující tzv. blankosměnkou s ručitelským prohlášením, k němuž se zavázali stěžovatelé. Okresní soud dále uvedl, že vzhledem k výši částky a tomu, že se peníze poskytly na dobu šesti měsíců, nepovažuje sjednaný úrok za rozporný s dobrými mravy. Smlouva o půjčce tak byla dle jeho názoru uzavřena v souladu s ustanovením § 657 a § 658 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") a není v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku. V odůvodnění se také věnoval započítání již provedených plateb a konstatoval, že k jejich započítání došlo v souladu s uzavřenou smlouvu. Okresní soud se také věnoval námitce stěžovatelů, že vedlejší účastníci - žalovaní byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu, a to v souvislosti s uzavíráním smlouvy o půjčce. K tomu uvedl, že podvodné jednání vedlejších účastníků - žalovaných nezpůsobuje neplatnost smlouvy, zejména s tím ohledem, že vedlejší účastník - žalobce se vůči stěžovatelům žádného protiprávního jednání nedopustil. Další námitky stěžovatelů k souběhu insolvenčního řízení s řízením vedeným před okresním soudem, a tedy námitce věci rozhodnuté, k absenci písemné výzvy vedlejšího účastníka - žalobce stěžovatelům, k jednání vedlejšího účastníka - žalobce, který měl dle názoru stěžovatelů zavinit, že vedlejší účastníci - žalovaní nemohli plnit, případně námitky k vadám směnky, okresní soud rovněž posoudil jako nedůvodné.

Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolání stěžovatelů odmítl (výrok I), odmítl dále odvolání vedlejšího účastníka - žalobce proti výroku III rozsudku okresního soudu (výrok II), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III (výrok III), změnil výrok IV rozsudku okresního soudu (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI). V odůvodnění rozsudku uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají provedeným důkazům. K témuž závěru dospěl i v případě právního posouzení. Dále odvolací soud uvedl, že smlouvu o půjčce a ručitelské ujednání považuje za platné, navzdory námitkám stěžovatelů. Rovněž neshledal, že by byly v rozporu s dobrými mravy a uvedl, jaké skutečnosti (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu) jej k tomu vedly. Uvedl, že byť krajský soud v trestním řízení konstatoval, že sjednaný úrok je nemravný, tak s tímto závěrem nesouhlasí. Konstatoval, že je vázán pouze výrokovou částí rozhodnutí v trestní věci, kde nemravnost úroku uvedena není. Rovněž k dalším bodům odvolání stěžovatelů uvedl, proč považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť je neshledal přípustné. V odůvodnění usnesení uvedl, že otázku neplatnosti ručitelského prohlášení a smlouvy o půjčce, otázku písemné výzvy vedlejšího účastníka - žalobce podle ustanovení § 548 odst. 1 občanského zákoníku a otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a smluvních úrocích ve smlouvě o půjčce pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Uplatněnou námitku, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání vedlejšího účastníka - žalobce, tedy že jeho liknavý přístup měl zavinit, že pohledávka nemohla být uspokojena, jak uvádějí stěžovatelé, však podle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelé podložili pouze skutkovými argumenty, aniž by uvedli, který z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") byl naplněn. Proto se Nejvyšší soud touto otázkou nezabýval. Další námitky posoudil Nejvyšší soud jako směřující ke skutkovým zjištěním, a nikoli proti právnímu posouzení.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé primárně napadají usnesení Nejvyššího soudu. Jsou přesvědčeni, že jeho konstatováním, že v části otázek neuvedli, v čem shledávají naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. jim byla odepřena soudní ochrana. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle jejich názoru vadné, neboť je v rozporu zejména se stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz), usnesením sp. zn. I. ÚS 39/11 ze dne 17. 1. 2011, nálezem sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133), nálezem sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903), nálezem sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903) a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647). Nejvyšší soud dle názoru stěžovatelů nerozhodl o jejich námitkách, kterými napadali skutečnost, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu, přičemž pouze uvedl, že stěžovatelé nespecifikovali náležitě důvod přípustnosti dovolání. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí a jsou přesvědčeni, že právě tyto důvody jsou z jejich dovolání zřejmé. Tímto postupem jim měl Nevyšší soud odepřít právo na soudní ochranu. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že se dovolací soud nevypořádal se všemi námitkami, zejména s těmi, které směřují k rozporu smlouvy o půjčce s dobrými mravy.

Stěžovatelé dále navrhují, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu. Dále navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí tj. rozsudku okresního soudu, rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky) nemá Ústavní soud pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Svou pravomoc může realizovat pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018). K naplnění této podmínky však v tomto případě nedošlo.

Hlavní část argumentace stěžovatelů směřuje proti nesprávnému postupu Nejvyššího soudu, který jim měl odepřít soudní ochranu formálním lpěním na vyjádření splnění podmínek přípustnosti dovolání. Neposoudil tak věcně argumentaci směřující k postupu vedlejšího účastníka - žalobce v rozporu s ustanovením § 549 občanského zákoníku a z toho plynoucí možnosti stěžovatelů odepřít plnění. Ústavní soud podotýká, že všechny ostatní námitky stěžovatelů Nejvyšší soud posoudil a vyložil, proč považuje rozhodnutí krajského soudu za souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí. Vyložil rovněž, proč se - pro nesplnění náležitostí dovolání - nemůže jedním bodem obsaženým v dovolání zabývat. Ústavní soud uvádí, že ani z ústavní stížností není patrné, v čem by mělo spočívat naplnění podmínek podle ustanovení § 237 o. s. ř. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že Nejvyšší soud tímto svým závěrem zasáhl do jejich ústavně zaručených práv a svobod.

Tentýž závěr učinil Ústavní soud i k námitce nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. To, že se dovolací soud obšírně nevěnoval všem detailům dovolání, případně se dostatečně nevěnoval všem soudním rozhodnutím uváděným v dovolání, nezakládá jeho rozpor se zákonem, či s ústavním pořádkem. Z rozhodnutí je dostatečně patrné, proč považuje dovolání za nepřípustné, případně proč se domnívá, že krajský soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Rovněž rozsudek okresního soudu a rozsudek krajského soudu nijak nekolidují se základními právy a svobodami stěžovatelů. Oba rozsudky jsou řádně odůvodněny a vysvětlují, jak obecné soudy dospěly ke svým skutkovým zjištěním a právním závěrům. Oba také odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu a umisťují své závěry do relevantního právního kontextu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní, která se nijak nedotýkají ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Ústavní stížnost proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Co se týče návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3291/15 ze dne 26. 11. 2015, případně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3169/18 ze dne 13. 11. 2018). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze využít ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru