Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3743/13 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
Věcný rejstříkDokazování
dítě
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3743.13.1
Datum podání10.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 14 odst.5, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, #7 čl. 1, čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 283 písm.d, § 9 odst.2

40/2009 Sb., § 80 odst.3

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3743/13 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. D. H., t. č. věznice Horní Slavkov, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem AK se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2013 č. j. 11 To 112/2013-1043 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2013 sp. zn. 2 T 8/2011-1022, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 30. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") a dále čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2013 č. j. 2 T 8/2011-1022 byl podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh odsouzeného T. D. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2011 č. j. 2 T 8/2011-761 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2011 č. j. 11 To 66/2011-848. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2013 sp. zn. 11 To 112/2013-1043 byla stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2013 sp. zn. 2 T 8/2011-1022 podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "obecné soudy zásadním způsobem pochybily nepovolením obnovy řízení v kontextu trestu vyhoštění (stěžovatele) z území České republiky, respektive v kontextu předložení nových důkazů spočívajících zejména ve znaleckém posudku v oboru genetika a v potvrzení závěru Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že se nemůže zabývat žádostí o popření otcovství."

Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí primárně dvěma argumenty. Za prvé, obecné soudy přes doložený znalecký posudek potvrzující biologické otcovství k občanu České republiky, se kterým stěžovatel žil před vzetím do vazby ve společné domácnosti a o kterého řádně pečoval (se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími pro jeho postavení faktického a prokazatelného otce občana České republiky a tedy rodinného příslušníka občana Evropské unie) dovodily, že stěžovatele jako odsouzeného nelze z hlediska inkriminovaného trestního řízení považovat za otce výše uvedeného dítěte. Dle názoru soudů tedy nelze povolit obnovu řízení navrhovanou stěžovatelem, neboť absentují nové důkazy či nové skutečnosti, protože soud není oprávněn dle § 9 odst. 2 trestního řádu rozhodnout předběžnou otázku týkající se osobního vztahu, o nichž se rozhoduje v řízení o věcech občanskoprávních. Soudy použily tuto argumentaci v návaznosti na skutečnost, že nebyl předložen rodný list dítěte, ve kterém by stěžovatel byl zapsán jako otec nezletilého. Stěžovatel je toho názoru, že tato argumentace soudu je nemístným formalismem, který je dle konstantní judikatury Ústavního soudu i v trestním řízení nepřípustný.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzením ohledně pobytu dalších dvou jeho nezletilých dětí - byť nikoliv občanů České republiky - na území České republiky, a to opět v kontextu výše uvedených článků Listiny a Evropské úmluvy, respektive Úmluvy o právech dítěte.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodů obnovy řízení podle § 278 trestního řádu, neboť má za to, že předložený genetický znalecký posudek prokazující, že je biologickým otcem nezletilé E. P., takovým důvodem je, neboť může představovat novou skutečnost dříve soudu neznámou.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že krajský soud ve svém usnesení podrobně odůvodnil, že o žádný z případů uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu nejde. Krajský soud podle stížnostního soudu zcela správně poukázal na to, že genetický znalecký posudek sice může představovat novou skutečnost dříve soudu neznámou, avšak § 9 odst. 2 trestního řádu jednoznačně zakazuje trestnímu soudu, aby řešil tzv. statusové záležitosti, mezi které nepochybně patří i paternitní řízení. Stížnostní soud poukázal na to, že dikce citovaného ustanovení je natolik striktní, že z ní je možné učinit jediný závěr, a sice, že orgány činné v trestním řízení nesmějí nikdy samostatně řešit předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. V § 80 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se určuje, jaká řízení patří mezi tzv. statusová a stanoví, že rovněž řízení o určení otcovství takovým řízením je. Tím je dána skutečnost, že v trestním řízení nelze přezkoumávat kvalitu předloženého genetického znaleckého posudku a dovozovat z tohoto důkazu jakýkoli trestněprávně relevantní závěr.

Vrchní soud dále zdůraznil, že v rámci řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost původního rozhodnutí, ale pouze to, zda nová skutečnost či nové skutečnosti mohou samy o sobě či ve spojení s dosud provedenými důkazy změnit původní rozhodnutí o vině či o trestu nebo náhradě škody. Proto také ani v daném řízení nebylo možné přezkoumávat uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a to zejména proto, že tvrzené otcovství odsouzeného nepředstavuje onu požadovanou novou skutečnost. Je sice možné vycházet z toho, že otcovství odsouzeného je fakticky určeno předloženým znaleckým posudkem, ale pro trestní řízení (řízení o povolení obnovy řízení) je potřebné vycházet ze stavu právního. Ten je takový, že otcem dítěte odsouzený není, ale je jím J. K. , který své otcovství doložil souhlasným prohlášením před příslušným úřadem a je tak zapsán v rodném listě dítěte (č. l. 744). Tato skutečnost, uvedl vrchní soud, je v tomto řízení zcela nezpochybnitelná. Stejně tak je (zatím) v tomto řízení nezpochybnitelné nabytí českého občanství nezletilým dítětem, třebaže z genetického posudku by bylo možné učinit závěr, že občanství dítěte bylo stanoveno chybně, když J. K. není jeho genetickým otcem. Avšak i zde je dána existence jeho otcovství souhlasným prohlášením před příslušným úřadem a občanství České republiky u dítěte nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Trestní soud by se mohl zabývat otcovstvím odsouzeného v konsekvencích trestu vyhoštění teprve poté, až bude uveden jako matrikový otec a bude jednoznačně právně podloženo jeho otcovství k nezletilé E. P. Poukazoval-li odsouzený, že na území České republiky žijí ještě dvě jeho další děti, stížnostní soud zdůraznil, že tyto děti jsou občany Vietnamské socialistické republiky (VSR) a nežijí a ani před vzetím do vazby nežily s odsouzeným ve společné domácnosti; matka těchto dětí žije ve VSR, trest vyhoštění tedy ve vztahu k nim v žádném případě neznamená jakékoli narušení rodinných vazeb.

Vrchní soud dovodil, že odsouzený není osobou s povoleným trvalým pobytem, a proto je možné mu uložit trest vyhoštění. S ohledem na to, že otcovství odsouzeného nebylo (a ani nemohlo být) uznáno za novou skutečnost způsobilou zvrátit či změnit původní rozhodnutí, není možné ani v rámci povolení obnovy řízení bez této nové skutečnosti jakkoli zasahovat do výroku o uloženém trestu vyhoštění. Uvedeným závěrům Vrchního soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

K uvedenému je nutno dodat, že vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním oprávněním každého státu (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3328/13). Listina a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách toto oprávnění státu omezují:

1) požadavkem, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny),

2) zákazem hromadného vyhoštění (čl. 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě),

3) procesními zárukami týkajícími se vyhoštění cizinců (čl. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a

4) podmínkami vyplývajícími z práva na respektování rodinného a soukromého života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy).

Čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nicméně nikoli neomezeně. Podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Kritérium zákonnosti je splněno tím, že trest vyhoštění soudy uložily v souladu s trestním zákoníkem po trestním řízení, které proběhlo podle předvídatelných pravidel trestního řádu. Stěžovatel přitom ani netvrdí, že se aplikované právní normy vyznačují deficitem relevantním z hlediska Listiny nebo mezinárodních smluv o lidských právech základních svobodách (srov. rozsudky ESLP ze dne 24. dubna 1990 ve věcech Kruslin v. Francie, stížnost č. 11801/85, a Huvig v. Francie, stížnost č. 11105/84).

Podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti je třeba identifikovat zejména se zájmem na veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti, ochraně práv a svobod jiných (srov. též požadavky náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, resp. prevence trestné činnosti, které se dále promítají v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1a čl. 90 Ústavy, a v čl. 39 a čl. 40 Listiny).

Stojí také za připomenutí, že stěžovatel se na území České republiky nachází nelegálně (není osobou s povoleným trvalým pobytem na území České republiky), musel být tudíž srozuměn s tím, že bude nucen svůj rodinný život vést jinde. Za relevantní proto pokládá Ústavní soud skutečnost, že stěžovatel se odvolává na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 691/06 a usnesení sp. zn. II. ÚS 3328/13 dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení před obecnými soudy navíc nebylo prokázáno otcovství stěžovatele k občanovi(ce) České republiky, s nímž měl údajně žít ve společné domácnosti. Uložení trestu vyhoštění podle § 80 trestního zákoníku není přitom vyloučeno ani v případě, že se pachatel jako cizí státní příslušník dopustil trestné činnosti na území České republiky poprvé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. 3 Tdo 42/2010).

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní i srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu se základními právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není proto prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru